František Horký

„Jezdil jsem do Kolína do práce, jak v učňáku, tak i když už jsem byl vyučený. Jezdil jsem v pět hodin vlakem. Jen jsem vstoupil do vlaku, tak tam byla taková parta, co jezdili někam od Poříčan a každý den hráli ferbla. Já do zadních dveří, oni pokaždé zvedli hlavu od ferbla a měli nějakou průpovídku. To bylo první, takhle začínalo ráno. Přišel jsem na šatnu do práce, hned jsem se dozvěděl, jak vypadám. V kantýně v poledne jsem se dozvěděl, jak vypadám. A odpoledne to samé: vlezl jsem do vlaku, jel jsem domů, zase jsem se dozvěděl, jak vypadám. Takže jsem nikdy nepochopil, když mi bylo říkáno: ‚To víš, obyčejní lidi mají takových starostí...‘ Mně to tak připadalo, že měli jedinou starost – jak vypadám já.“

„On byl zavřený, protože shodou nešťastných náhod, když po návštěvách psychiatrické léčebny Bohnice, aby nemusel na vojnu, jeho máma došla za primářem a řekla, ať ho na vojnu pošle. Tak mámy mají své děti rády a těžko tenkrát mohly přenést, že jsou v blázinci. Protože tenkrát, kdo byl v blázinci, tak byl pořád ještě blázen. Dneska se o tom nemluví – tak co, tak byla v Bohnicích, no tak tam ležela dva měsíce, má nějaké prášky, to je každý druhý, třetí. No ale tenkrát to bylo [jiné]. Takže si tam vyprosila, aby ho poslali na vojnu. A jak oni v tom měli takový bordel, protože jinak to není možné, protože na hranice posílali jenom prověřené z prověřených rodin, tak se tam objevil na západní hranici. Vysloveně na Šumavě, ani ne někde na polskou, ale na Šumavě. Hlídat hranici někde v nějaké špačkárně [pozorovací strážní věži]. Nejhorší hranici, která mohla být, tak on se tam shodou těchhle nešťastných náhod [dostal]. Tam ho nějaký šiml přeházel, nevím, jestli si tam z toho někdo dělal blázny. No tak ho poslali na tu hranici a on se tam sčuchnul s nějakým člověkem a namaloval mu cestu, kudy by se dalo projít ven. No a oni ho [toho člověka] nějak čapli a přišli na to. Osm měsíců byl [Jaroslav] ve vyšetřovací vazbě. Copak, pak dopadl dobře, dostal jenom rok. Ale těch osm měsíců mu vyhrožovali, že mu dají špionáž, no a to byla porce deset let, že jo. Tak on osm měsíců počítal: Dostanu šest? Dostanu sedm? Dostanu osm?“