Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Horký (* 1955)

• narozen 29. srpna 1955 v Českém Brodě

• vyučen zedníkem v Kolíně

• roku 1981 podepsal Chartu 77

• v 80. letech se přestěhoval do Prahy, pracoval jako topič

• členem ilegální Společnosti přátel USA (SPUSA)

• distribuoval magazín SPUSA

• v letech 1987 až 1989 se účastnil protirežimních demonstrací

• několikrát zatčen

Házet kameny do rybníka

Františka Horkého prý už od dětství nelákala běžná zábava jeho vrstevníků, jako byl například fotbal a další kolektivní hry. „Mě bavilo něco jiného. Třeba odjet někam na kole a házet tam kameny do rybníka.“ Když František mluví o svých životních postojích, jako by se v nich tato nekonformnost stále odrážela.

Pochází z Kolínska, narodil se v roce 1955 v Českém Brodě a dětství prožil v malé obci Ratenice. Otec František pracoval u Československých státních drah jako posunovač, matka Marie docházela do práce v Jednotném zemědělském družstvu Nový život. Snad i kvůli svým dělnickým profesím oba rodiče vyznávali levicové názory. O politice se doma ale stejně příliš nemluvilo. „Ve dvanácti letech člověka dospělí moc nebrali: ‚Buď zticha, jsi mladej, tak mlč!‘ Dneska už je to trochu jinak, ale dřív mluvili dospělí a děti měly právo k takovýmhle věcem jenom mlčet.“ Jediný, s kým mohl František tou dobou mluvit o věcech politiky, byl strýc. S ním si povídal o poměrech během Pražského jara, kdy začalo uvolňování komunistického režimu.

František také vzpomíná na babičku, která ovdověla těsně před příchodem Hitlerových okupantů v roce 1939. Po zaplacení pohřbu jí nezbyla ani koruna. Zůstala se dvěma dcerami (jedenáct let a čtyři roky) na všechno sama, s hypotékou na krku. „Bývalo období, kdy neměla co dát do hrnce, zašla tedy za sedlákem, se kterým chodila do školy, a požádala ho o trochu obilí, aby měla na semletí a mohla upéct holkám chleba. A on babičce řekl: ,Za lacino nedávám a na draho nemáš, Ančo!‘“ předává zkušenost své babičky František Horký. Svým dcerám pak kladla na srdce: „Holky, nezapomeňte, kdyby nebylo Hlaváčových a obecního policajta, tak jsme chcíply hlady.“

Nikdo neví, co bude

Přítrž začínající proměně společenského řádu brzy učinila okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. „V pět hodin ráno nás probudil otec: ‚Kluci, vstávejte, oblékněte se! Nikdo neví, co bude, okupují nás Rusové, možná bude válka.‘“ Dospělí i děti seděli u televize a napjatě sledovali zprávy. Vesnicí projela auta rozhazující letáky s protiokupačními hesly. Na základě výzvy z televize se František rozhodl také připojit k odporu, vzal vápno a jal se s ním psát po sloupech a silnicích hesla jako: „Dubček, Svoboda, to je naše obroda!“ nebo: „Indra, Kolder, Biľak – každej z nich je sviňák.“ (Alois Indra, Drahomír Kolder a Vasil Biľak patřili ke komunistickým funkcionářům, kteří podepsali takzvaný zvací dopis. V něm žádali Sovětský svaz o pomoc všemi prostředky proti reformním komunistům, jako byl právě Alexander Dubček, pozn. ed.) Rozčarování nad okupací bylo cítit všude. „Jedno z hlavních hesel bylo: ‚Ani chleba, ani vodu‘ (pro okupanty, pozn. ed.). Bohužel se tohle heslo velice rychle vytratilo a lidi začali být k režimu zase loajální.“ František vzpomíná na zklamání, jaké zažil po začátku školního roku, když se dozvěděl, že povinná výuka ruštiny nebude zrušena.

Vlasy a flétna

Základní škola pamětníka nijak zvlášť nebavila, jeho vášní se stala četba dobrodružných a historických románů, nejvíce pak knih o Divokém západě. Prostřednictvím svého staršího bratra se seznámil se zahraniční hudbou – poznal Led Zeppelin, Janis Joplin, Jethro Tull, Deep Purple nebo Ten Years After. Zároveň objevil i český bigbít. Všechna tahle svobodná hudba mu učarovala. Zmiňuje také přítele z Čáslavi, řečeného Bublina, který ho seznámil s tvorbou písničkáře Karla Kryla a později třeba s legendární nahrávkou Pašijové hry od Plastic People of the Universe.

František si nechal  narůst dlouhé vlasy, což všeobecně platilo za zpupnost vůči komunistickému režimu. Místo rozmýšlení o budoucím povolání si pořídil zobcovou flétnu a zkoušel na ni hrát. Ale rodiče pro to neměli pochopení. „Otec prohlásil, že takovýhle bejkárny ještě nikoho neuživily a že se mám vyučit zedníkem. No ty známky stejně byly akorát tak na zedníka.“ Šel tedy do učení do Kolína. Na učilištích se ostatně scházeli všichni, kteří měli špatné buď známky, nebo kádrové profily. Takoví chlapci chodili právě na zedničinu, z dívek se stávaly švadleny, případně lepičky karet v Obchodních tiskárnách Kolín.

Satanáš, nebo mesiáš?

Zedničina měla podle pamětníka jednu výhodu: nikdo učně nenutil chodit k holiči. „Elektrikáři, zámečníci, všichni na průmyslových školách museli chodit vylepaní, ale zedníci měli takové zvláštní privilegium.“ Na učňovské škole bylo Františkovi podobných vlasatců několik, takže trochu více splýval s okolím. V rodné vsi se však před kritickými pohledy neschoval, jeho výstřední „design“, jak to sám nazývá, trápil nejen jeho rodiče. „Každý mi řekl, jak vypadám – ráno ve vlaku, v práci v šatně a v poledne v kantýně. Jedna paní říkala, že prý vypadám jako satanáš, druhá zase, že vypadám jako Ježíš.“ Nevyhnul se ani pozornosti Veřejné bezpečnosti. Lidé s takto odlišnou vizáží museli počítat s kontrolami občanských průkazů i několikrát za den. Přesto se v okolních vsích našlo několik alternativně smýšlejících jedinců, se kterými pamětník brzy vytvořil partu.

Zkraje sedmdesátých let, kdy ještě normalizace neběžela naplno a dozníval bigbítový boom šedesátých let, se František a další fanoušci rockové muziky setkávali na koncertech kapel, jako například Blue Effect, Formace, Flamengo nebo Collegium Musicum. V Praze často hrát nemohly, ale nějaký čas se dařilo pořádat koncerty alespoň na venkově, třeba pod hlavičkou sportovních klubů. Sjížděli se na ně lidé z širokého okolí – do nedalekých Chvaletic prý vážili cestu fanoušci až od Plzně. Po roce 1974 už ale normalizace zasáhla i sem a venkovské odpolední „čaje“, jak se říkalo nedělním zábavám, se musely obejít bez bigbítu.

Jak získat modrou knížku

V osmnácti letech vyvstal pro Františka nový problém: odvody do Československé lidové armády. „Tam přece nemůžu jít, tam jsou samý paka zelený – tak jsme jim říkali.“ Jak se vyhnout vojně, řešilo mnoho lidí, zejména pak v kolínském okrese, kde bylo „nepřizpůsobivých vlasáčů“ relativně hodně. „Všichni to honili přes psychiatry. Bohužel, byly tam dva případy, kdy to lidé zkoušeli fiktivní sebevraždou, měli smůlu a ta sebevražda se jim tenkrát povedla.“ Následujících několik let byla proto pro lidi z Kolínska celkem snadno dostupná modrá knížka právě přes psychiatra, protože se všichni báli, aby se takové situace neopakovaly. V nymburském okrese, kde tehdy pamětník žil, však nic takového nefungovalo, a jediným řešením se tedy pro něj stala náhradní vojenská služba. Na úřadech ho se žádostí opakovaně odmítli. „Já jsem přišel s tím, že sháním někoho, kdo rozhoduje o náhradní vojenské službě. ‚Cože? Chlape, vy jste se zbláznil! Jděte domů.‘“ Díky vytrvalosti a zřejmě i náhodě se mu však nakonec podařilo dosáhnout svého.

Tolerantní okraj socialistické společnosti

Na náhradní vojenskou službu byli lidé posíláni většinou na stavby a do továren, kde byl nedostatek zaměstnanců. Většinu služby pamětník strávil v severočeském Hamru na Jezeře na pomocných pracích při uranovém dole. Kromě lidí na náhradní vojenské službě tu pracovali většinou lidé bez domova, po výkonu trestu nebo otcové od větších rodin, kteří potřebovali více peněz. „Byla to zajímavá společnost, ale nepamatuji si, že by mě tam někdy někdo urážel kvůli mému vzhledu, jak to bylo běžné v té normální socialistické společnosti.“ Ačkoli na dělníky vzpomíná František vcelku pozitivně, měla jejich ubytovna i své temné stránky – alkohol a rvačky v ní byly na denním pořádku. „Ráno jsem otevřel dveře a půlka chodby byla plná krve.“ Nejdůležitějším zážitkem z tohoto období pro Františka bylo setkání s jistým Slovákem, který ho naučil poslouchat zahraniční protirežimní rádiové stanice Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. Na náhradní vojenské službě odpracoval nakonec devatenáct měsíců, zbylých pět musel strávit „normálně“ na vojně.

Dva chartisté na Kolínsku

Nedlouho po návratu z vojny se pamětník seznámil s okruhem lidí okolo hudebníka Jaroslava Jeronýma Neduhy, díky čemuž se v roce 1981 dostal i se svou tehdejší partnerkou k podpisu Charty 77. „Pravděpodobně jsme byli jediní dva z celého kolínského okresu.“ Po podpisu Charty 77 následoval výslech u Státní bezpečnosti. I to Františka přesvědčilo, že bude rozumnější se přestěhovat do Prahy, kde nebude tolik na očích. V hlavním městě sehnal zaměstnání topiče, což byla typická práce lidí, kteří byli režimu nepohodlní, neboť se o ni nikdo zrovna nepřetahoval, zároveň však umožňovala i získání bytu.

V létě roku 1981 se Husákův totalitní režim rozhodl uspořádat volby do místního národního výboru (MNV) a ostatních komunistických orgánů, téhle frašky se však František Horký nechtěl zúčastnit. Vzpomíná, jak ho na druhý den této socialistické volební komedie vyhledal čelný představitel MNV a oslovil ho: „Pojď nám to tam hodit! To nevíš, že jsou volby? Čekáme tam už jenom na tebe.“ Na to mu František odpověděl: „To nejsou moje volby, ale vaše volby. Já vám nebudu nikam nic házet.“ Na to mu prý funkcionář odvětil: „Aby tě to jednou nemrzelo!“ a uraženě odkráčel směrem k volební místnosti. „S potěšením musím konstatovat, že mne to nemrzelo ani jednou, ani dvakrát, ani v budoucnu, právě naopak.“ Soudruzi v Ovčárech u Kolína, kde tehdy bydlel, se pak nechali slyšet: „Ten nám zk....l volby, kvůli němu jsme neměli stoprocentní účast.“ Celá věc ale měla dohru u výslechu StB. „Tehdy mi došlo, že by bylo rozumné změnit bydliště,“ bilancuje pamětník.

V roce 1986 se František z vysílání Svobodné Evropy dozvěděl o vzniku Společenství přátel USA (SPUSA). Šlo o nepočetnou skupinu organizovanou zejména Stanislavem Devátým, Petrem Bartošem, Bedřichem Koutným a Pavlem Jungmannem. „Jak jsem to slyšel, tak si říkám: ‚To je ono, ty musím poznat!‘“ Brzy se se spolkem sídlícím v Gottwaldově (dnešním Zlíně) skutečně seznámil a začal s těmito lidmi spolupracovat. SPUSA ilegálně vydávala magazín, který František pomáhal distribuovat po Praze. Kvůli petici, kterou SPUSA vydala, byl předvolán k soudu, aby svědčil v procesu vedeném se Stanislavem Devátým. „Jiní lidé třeba preferovali vůbec nevypovídat, já jsem si zase říkal, že jim nemám co říct. Standu jsem tou dobou osobně neznal, petici jsem u něj nepodepsal, tak proč bych jim to tam neřekl? No já jsem ho samozřejmě znal i předtím, ale nebudu jim to říkat u soudu. Mě nikdy v životě nebavilo nějak lhát, ale neměl jsem důvod říkat komunistický justici pravdu.“

Kde je zakopaný pes?

V roce 1987 přišel ze Svobodné Evropy další podnět: výzva nezávislých iniciativ k uctění Dne lidských práv. Tak začala vlna demonstrací předcházejících pádu režimu. František uvádí, že se zúčastnil celkem třinácti demonstrací, které se v Praze odehrály. „Ráno jsem si vyslechl a nabifloval veškeré podstatné zprávy z vysílání Svobodné Evropy a v odpoledních, večerních hodinách jsem je slovně předával přátelům a topičům z OPBH a těm, kteří měli zájem.“ Několikrát byl během demonstrací zatčen. Sám prý až do konce úplně nevěřil, že komunistický režim tak rychle padne. „Upřímně řečeno, já jsem dojem, že se to rozpadne, nabyl až někdy po 17. listopadu. Já jsem si říkal, že se jednou naštvou a vjedou do nás ‚ótéčkama‘ (obrněnými transportéry, pozn. ed.).“

Poslední kontrolu příslušníky Sboru národní bezpečnosti zažil pamětník ještě 18. listopadu 1989. Za své protirežimní aktivity získal po revoluci ocenění za účast ve třetím odboji, skromně se však označuje za pěšáka Charty 77. „Zhroucení sovětského impéria zaplatil americký daňový poplatník,“ bilancuje František Horký.

Porevoluční vývoj vnímá víceméně kladně a necítí zklamání svých nadějí. „Především jsem přivítal vstup do Severoatlantické aliance, ale nechápu, jak je možné, že třicet let po rozpadu komunistické říše zla jsou soudruzi stále ještě v zákonodárném sboru. Rozum mi však zůstává stát nad tím, že na Pražském hradě, historickém sídle českých králů a knížat, i v Kramářově vile se zahnízdili samolibí nájemníci, z jejichž nemravného a hanebného chování jsem velmi slušně řečeno značně pobouřen. Kladu si otázku, kde je zakopaný pes?“

Redakční poznámka: text byl na přání pamětníka doplněn a upraven.