Emílie Horáčková

„Můj otec byl český Rom, v roce 1939 je sebrali a deportovali. Nevím, jestli byl v Letech, ale mám záznamy, že byl v Osvětimi, kde jako jediný z příbuzných z jeho rodiny přežil. A v Osvětimi, v době z třetího na čtvrtého srpna, kdy tábory likvidovali, byl jako dvanáctiletý převezen do Buchenwaldu a Dachau. A v Dachau byl osvobozen. Nějakou dobu vyrůstal v sirotčinci, pak v nějaké rodině a potom se už jako dospělý vrátil. On se jmenoval Horáček, stejně jako já za svobodna – já mám pořád svoje jméno původní. Jeho rodinu jsem vůbec nepoznala, protože většina z nich zůstala v plynových komorách nebo zemřela na nějaké nemoci. Takže jediný on jako dvanáctiletý - a mám k tomu doklady - se vrátil.“

„Při pádu komunismu v osmdesátém devátém jsme s manželem dělali oba na železničním stavitelství a všichni jsme se z toho, co se dělo, radovali. Všichni jsme si mysleli: nová doba, jedeme! Pan Ščuka začal tyhle věci, vedl to, byl chytrý, byl právník, měl zkušenosti. Kde to vzniklo? Po devadesátém začaly upadat pracovní možnosti, přicházeli Ukrajinci, kteří pracovali za menší mzdu a načerno, Romové už neměli práci. Upadalo to. To bylo pro ně to nejhorší, co může být, že jim vzali krumpáč a lopatu. A v devadesátém třetím, když se rozpadlo Československo, přišel plán nás znova vysídlit na Slovensko. Udělali takové podmínky, aby je Romové nesplňovali, a chtěli nás násilnou formou deportovat. Já jako občan České republiky, i když jsem se narodila v České republice a moje matka od dvanácti let žila v Praze, kde měla trvalé bydliště, přesto jsem i já měla co dělat, abych tu mohla zůstat. Nikdy jsem nežila na Slovensku, moje děti byly české a narodily se v Praze, přesto jsem i já musela žádat o vyvázání ze Slovenské republiky.“