Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emílie Horáčková (* 1964)

• narodila se dne 24. srpna 1964 v Praze

• v roce 1968 její otec emigroval a rodina se rozpadla, matka se znovu provdala

• byla poté svěřena do péče strýci a tetě

• v patnácti skončila školu a nastoupila do čokoládovny, odešla od tety a strýce

• v roce 1996 se přestěhovala z Prahy do Mimoně

• poté nastoupila na Evangelickou akademii, obor sociální pracovník v prostředí etnických minorit

• v roce 1999 nastoupila jako asistentka pedagoga na základní škole v České Lípě

• v roce 2000 zaměstnaná na MěÚ Mimoň jako terénní pracovník

• v roce 2001 založila občanské sdružení Bachtale

• v lednu 2001 nastoupila do Člověka v tísni jako terénní sociální pracovník

• od poloviny 2013 začala pracovat pro mosteckou Charitu

• v roce 2013 kandidovala do sněmovny na kandidátce Strany zelených jako členka za Stranu rovných příležitostí

Emílie Horáčková se narodila dne 24. srpna 1964 v Praze. Rodina její matky se do Čech přistěhovala po válce ze Slovenska. Její matka byla Romka ze Slovenska, nejmladší z více sourozenců. Do Čech přišli nejprve její bratři, kteří začali po válce pracovat na Slapech. Za nimi se postupně přistěhovala i jejich matka s dcerou, matkou pamětnice. Po několika letech odešli do Prahy, kde zůstali bydlet. Svého otce si paní Emilka příliš nepamatuje. O to více se o něm ale snažila ve svém životě zjistit. Léta pátrání jí přinesla informace o osudech otce a jeho rodiny za války. „Můj otec byl český Rom, v roce 1939 je sebrali a deportovali. Nevím, jestli byl v Letech, ale mám záznamy, že byl v Osvětimi, kde jako jediný z příbuzných z jeho rodiny přežil. A v Osvětimi, ze třetího na čtvrtého srpna, kdy tábory likvidovali, byl jako dvanáctiletý převezen do Buchenwaldu a Dachau. A v Dachau byl osvobozen. Nějakou dobu vyrůstal v sirotčinci, pak v nějaké rodině a potom se už jako dospělý vrátil. On se jmenoval Horáček, stejně jako já za svobodna. Já mám pořád svoje původní jméno. Jeho rodinu jsem vůbec nepoznala, protože většina z nich zůstala v plynových komorách nebo zemřela na nějaké nemoci. Takže jediný on jako dvanáctiletý - a mám k tomu doklady - se z koncentráků vrátil.“

Vyrůstání u strýce a tety

S rodiči paní Emilka žila jen v raném dětství. Její rodiče společně žili jen do roku 1968, kdy její otec emigroval. Matka si poté vzala olašského Roma a založila s ním novou rodinu. Se svojí prvorozenou dcerou Emílií se dále vídala jen sporadicky. „Jmenoval se Vendy a byl synem barona ze Sokolova. Já jsem vyrůstala v rodině jejího bratra, protože ta rodina olašských Romů neskousla, že si bere obyčejnou Romku - Rumungricu, natož ještě s dítětem. Takže já jsem vyrůstala u strýce.“ Strýc nebyl vyučený a pracoval jako dělník a jeho žena jako uklízečka na OPBH, kde uklízela domy. Paní Emílie jí již v deseti letech chodila pomáhat uklízet baráky. Strýc později až do důchodu pracoval jako topič a také na dopravních podnicích na pozici výhybkáře.

Pamětnice vyrůstala v pražských Radlicích, kde v tu dobu bydlelo jen málo Romů. „Tam bydlela jenom moje rodina - můj strýc, jeho bratr a teta. Byli jsme tam jako takoví starousedlíci. Později se tam dostávali i další z Arbesova náměstí a z různých čtvrtí ze Smíchova. Bydleli jsme v městském domě. Ze začátku jsme byli v pavlačovém domě bez koupelny, ale ten se potom boural, tak nám dali jiný byt a v něm už to bylo lepší. Byla tam sprcha, měli jsme teplou vodu. Vesměs to ale byli Romové, kdo měli byty čtvrté kategorie.“

Narození dcery v šestnácti letech

Paní Emílie byla v dětství svěřena svému strýci soudem do péče. Ač se u tety a strýce měla dobře, v pubertě špatně nesla, že byl strýc hodně přísný. „Chtěla jsem se osamostatnit a prostě jsem odešla. Tak od patnácti let jsem začala pracovat, skončila jsem školu a začala jsem pracovat v čokoládovně. V necelých šestnácti se mi narodila dcera a to už jsem byla opravdu dospělá. Ale ten režim byl takový, že hned druhý den poté, co se mi narodila dcera, za mnou přišla sociální pracovnice a okamžitě mě chtěla dát i s dítětem do ústavu. Jenže já jsem měla jazyk prořízlý a poslala jsem ji, ať si tam dá svoje děti, že já mám kam jít a že jsem schopná se postarat. Strýc mě úplně vydědil, nechtěli se ke mně znát, protože pro mě měli připravenou jinou budoucnost. Měli naplánovaného ženicha.“

Jak pamětnice vzpomíná, až do osmnácti let byl život u tety a strýce nelehký. Žila si s dítětem u nich a teta se musela zaručit, že se postará o ni i o dítě. „Ale nestarali se. Sociálka otravovala úplně šíleným způsobem, ale jakmile mi padlo osmnáct, kdy už jsem fakt jednala sama za sebe, tak jsem je všechny vyhnala. Já jsem říkala: „Podívejte se, žádný komínky, žádný jídlo, nic vám nebudu ukazovat. Chcete mi pomoct? Víte, jak mi pomoct? Chci byt. Nemůžete mi pomoct? Nebudete sem chodit.“

Vzpomíná, že v té době chodila k nim do bytu každou noc veřejná bezpečnost a kontrolovala, kdo tam bydlí. Zanedlouho dostali byt čtvrté kategorie na Arbesově náměstí, v pavlačovém domě. Jak vzpomíná, byli vděční za to, že se konečně mohli přihlásit a bydlet v bytě legálně. „Mně ten byt nechtěli dát, protože jsem byla ještě mladá, ale viděli, že můj partner pracuje, že se stará o nás, o rodinu, tak jemu byt dali.“ Brzy poté začala paní Emilka pracovat. Nejprve uklízela na OPBH, měla na starosti úklid pěti činžovních domů. Jak vzpomíná, mateřskou zrušila a začala pracovat i s dětmi. Chodila zametat, dávat vlajky, hrnout sníh, uklízet. Pracovala i o víkendech, když byl její muž doma.

Tvrdé trestání Romů za komunismu

Pro paní Emilku to znamenalo dobu útlaku, kdy si uvědomovala řadu omezování osobních svobod. Období Pražského jara přineslo příslib zlepšení situace Romů ve společnosti, avšak tato atmosféra se s nástupem normalizace zase zhoršila.

„Člověk se snažil a chtěl se zařadit, ale furt to bylo ovzduší takového bránění se emancipaci. Prostě furt nás Romy potřebovali jenom na nějaké profese. Když jsem já vycházela ze základní školy, byla jsem chytrá, ale kašlala jsem na to. Nabídli mi, ať jdu dělat šičku nebo ať dělám nějakou dělnickou profesi, to jsem odmítla.“

Období komunismu bilancuje slovy: „Byli jsme hlídaní. Byly pouliční výbory a různé jiné výbory. Když jste něco řekla svému sousedovi, postupně se to postupovalo dál, až to došlo na město a padaly tresty. A tvrdé tresty. Dost Romů v té době ten režim odmítalo. Nesouhlasili s tím, že je to direktivita. Jenže tenkrát jsme nesměli říct svůj názor. Romové dostávali tresty za to, že se hádali s policisty anebo za to, že si dovolili bránit odebírání svých dětí. Přesto byly ty děti odebírány a umsíťovány do ústavů, a jejich rodiče za bránění v tom odebírání dostávali silné tresty. Romové se ale hodili režimu na těžkou fyzickou práci. Dostávali tresty za příživu, když si nenašli včas práci.“

Říkali nám takové bludy, že nebudeme umět česky

U paní Emilky doma mluvili vždy romsky, a to i s dětmi. Pamětnice považovala za důležité, aby děti uměly romsky. Ve svém okolí kvůli tomu často narážela na negativní reakce. „Říkali nám takové bludy, že nebudeme umět česky. A teď to vidíme, jak je to dneska s tou češtinou. Kolik Romů umí dobře mluvit česky. Ale čeho se vlastně vzdali kvůli tomu, aby byli prospěšní ve společnosti? Vzdali se mnoha věcí, ztratili svou identitu, hrdost. Přes to všecko, přes všechna příkoří, přes různé tresty si to Romové udržují. Například moje rodina, my si udržujeme romský jazyk. Není to překážkou, vůbec to není žádnou překážkou, jak nám bouchali do hlavy.“

Období demokracie přineslo úpadek a nejistotu

Příchod demokracie paní Emílie nejprve vítala s velkým nadšením. Těšila, se, že skončí období nesvobody a že nastane příznivější doba pro Romy. „Při pádu komunismu v osmdesátém devátém jsme s manželem dělali oba na železničním stavitelství a všichni jsme se z toho, co se dělo, radovali. Všichni jsme si mysleli: nová doba, jedeme! Pan Ščuka začal tyhle věci, vedl to, byl chytrý, byl právník, měl zkušenosti. Kde to vzniklo? Po devadesátém začaly upadat pracovní možnosti, přicházeli Ukrajinci, kteří pracovali za menší mzdu a načerno, Romové už neměli práci. Upadalo to. To bylo pro ně to nejhorší, co může být, že jim vzali krumpáč a lopatu.“

Další rozladění nastalo v roce 1993, kdy začal platit zákon o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. Tento zákon zkomplikoval situaci stovkám romských rodin žijících v nově vzniklé České republice. „V devadesátém třetím, když se rozpadlo Československo, přišel plán nás znova vysídlit na Slovensko. Udělali takové podmínky, aby je Romové nesplňovali a chtěli nás násilnou formou deportovat. Já jako občan České republiky, i když jsem se narodila v České republice a moje matka od dvanácti let žila v Praze, kde měla trvalé bydliště, přesto jsem i já měla co dělat, abych tu mohla zůstat. Nikdy jsem nežila na Slovensku, moje děti byly české a narodily se v Praze, přesto jsem i já musela žádat o vyvázání ze Slovenské republiky.“

Období „českých pogromů“

V polovině devadesátých let se začaly v Praze objevovat útoky pravicových extrémistů, které pamětnice nazývá ‚českými pogromy‘. Jak vzpomíná, v reakci na ně vyzval Emil Ščuka Romy, aby vytvořili domobranu. Té se účastnila také paní Emílie a její partner. „Jezdili po Praze velkými auty, v Libni, různě ve čtvrtích, kde bylo nejvíc Romů, protože tam ty skíni chodili a napadali bezdůvodně Romy. A Ščuka s ostatními muži se vzchopili a hlídkovali s policajty. A víte, jaký to byl pro nás zase pocit strachu? Muset se schovávat za záclonou a zavřená se klepat s dětmi doma? Na Smíchovském nádraží? A tam právě skinové zabili jednoho kluka před naším domem na nádraží. Chudáka ho tam pobodali.“ Po této události se pamětnice podle svých slov bála chodit domů a pohybovat se v prostoru kolem Smíchovského nádraží. Odešla raději na čas i s dětmi bydlet k příbuzným. Nakonec se na základě těchto nálad ve společnosti rozhodla z Prahy zcela odstěhovat, i když zbytek její rodiny v Praze zůstal. V roce 1996 si paní  Emílie společně se svým partnerem a dětmi koupila dům v Mimoni a odstěhovala se natrvalo z Prahy.

Nástup do školy

Po období rozladění a strachu dospěla paní Emilka k názoru, že by se měla začít podílet na změně situace Romů. Rozhodnutí, že si dodělá školu, však bylo ze začátku spíše náhodou.

„Ščuka v televizi vyhlásil, že je možnost studovat. Vyzval Romy, kdo chce přijít pomoct, kdo chce mít nějakou podporu, že je tady možnost školy, možnost dělat věci společně. Já jsem dělala různé věci, psala dopisy, vysvětlovala, tlumočila, různě jsem pomáhala, když mě potřebovali, už jako holka. Rozuměla jsem tomu, takže jsem měla ambici, že chci něco dělat, že chci pomáhat, chci Romům zprostředkovat informace. Byla jsem pro ně takovým pomocníkem. Proto jsem nastoupila do školy, kterou vedl Ščuka. Rok jsme fungovali, potom škola přešla pod Evangelickou akademii a tam jsme těch pět let dostudovali. Setkávala jsem se tam se spoustou Romů z celé republiky, což nebylo běžné - znát jejich příběhy, jejich bolístky, touhy a názory a poznávat se a slyšet i tu společnou ideu.“

Terénní sociální práce

Po druhém roce studia dostala nabídku pracovat jako asistentka na praktické škole v České Lípě. Ve stejné době se rozhodla být občansky aktivní a v roce 2000 založila občanské sdružení Bachtale. „Už jsem vyvíjela různé aktivity, veřejné a kulturní akce, jezdila jsem s dětmi na vystupování. Na Krajském úřadu byla poradkyně, která už o mně věděla, že dělám různé aktivity. Chodila jsem za ní, aby mi různě pomáhala i s projekty, abych dostávala nějaké peníze na akce s dětmi.“

V roce 2000 se sekala s Karlem Novákem z Člověka v tísni v Praze. Karel, který budoval po České republice síť terénních sociálních pracovníků, nabídl Emilce místo na této pozici. Nejprve byla pilotně zaměstnána pod městským úřadem, kde pracovala tři čtvrtě roku. Od ledna 2001 nastoupila přímo do Člověka v tísni jako terénní sociální pracovník pro město Mimoň. Byla zde v té době jediným takovým pracovníkem a postupně působila i v mnoha dalších lokalitách (Českolipsko, Stráž pod Ralskem a okolí). Pobočka Člověka v tísni v Liberci, která s sebou přinesla další personální síly, byla založena až rok poté. Paní Emílie na své začátky vzpomíná: „Docela to byla síla, protože já jsem tady taky jako náplava. Teď už to bude 20 let, ale v té době jsem tady žila krátce, asi pět nebo šest let, takže jsem ty lidi moc neznala a bylo to pro mě taky nový. Ale vesměs všichni Romové to vítali, neměla jsem žádný problém vstoupit do rodiny nebo že by někdo nechtěl spolupracovat, naopak jsem toho měla moc. Právě i tady Romy vystěhovávali na Ploučnici, kde nic nebylo, ani obchod, ani škola, ani nic, jen les. Zavolala jsem na to i Českou televizi, že jim chybí doprava a různé věci, že z toho dělají ghetto. A když jsme na to začali upozorňovat, že takhle by to nemělo být, že by je neměli takhle sestěhovávat, města o tom s námi vůbec nechtěla jednat.“

V Člověku v tísni pracovala jako terénní sociální pracovnice až do roku 2012. Poté odešla pracovat na obdobnou pozici do mostecké Charity. Sociální prací s Romy ovšem její snaha o pozvednutí Romů neskončila. V roce 2013 se rozhodla vstoupit do politiky a kandidovala za Stranu rovných příležitostí do Poslanecké sněmovny. Vedle toho se aktivně účastní různých demonstrací a občanských protestů.

Pořád jsem si představovala, jak asi bude vypadat

Paní Emílie od začátku devadesátých let nepřestala vytrvale pátrat po osudech svého otce. I přesto, že se jí nepodařilo se s ním nikdy setkat, přineslo její pátrání určité výsledky. Zkoušela získat informace postupně od nejrůznějších úřadů a institucí jako byla centrální evidence obyvatel, Česká správa sociálního zabezpečení, Ministerstvo vnitra, Ministerstvo zahraničních věcí nebo muzeum koncentračního tábora v Osvětimi. Po několika letech čekání obdržela z Osvětimi část informací, podle kterých ostatní příbuzní jejího otce zemřeli, on měl být jediný, který se zachránil. „Je tam uveden můj dědeček Eduard Horáček a píše se tam, že otec byl převezen z třetího na čtvrtého srpna do Dachau a potom do Buchenwaldu. Napsala jsem do německé televize, něco jako Pošta pro tebe, že ho hledám, myslela jsem si třeba, že žije v Německu, že třeba emigroval.“

Z ministerstva zahraničí zase získala popis, jak emigroval z Československa. „Do Rakouska, pak do Itálie, pak se vrátil zpátky do Německa, že tam pobýval nějaký léta a dali mi jeho poslední adresu. Tak jsem nelenila a napsala mu dopis. Napsala jsem mu dopis, že po něm nic nechci, že mám rodinu, dvě děti, že si žiju dobře, že mám práci a že by mi jen stačilo ho poznat, co je za člověka. A oni mi potom napsali, že ho kontaktovali, ale že on nechce. No dobře, bylo to jeho rozhodnutí. Ale přemýšlela jsem proč. Docela to bylo hrozný, protože jsem si pořád představovala, jak asi bude vypadat. Ale nedalo mi to. Ještě rok jsem to nechala být, ale nemohla jsem to vydýchat, hrozně jsem to probrečela a nesla si to v sobě. A potom roce jsem znovu kontaktovala Červený kříž a oni mi řekli, abych už nevolala, protože zemřel. Řekla jsem jim, aby mi dali adresu, že se pojedu podívat na hrob nebo tam pošlu kytku nebo něco. Nedostala jsem nic, nevím kde je. Ale přestože už jsem stará, je to pro mě neustále citlivé téma.“

Paní Emílie dnes žije společně s partnerem, dětmi a vnoučaty v rodinném domě v Mimoni.