Jaroslav Horáček

„Tam my jsme s chlapama stáli proti Rozvoji a tam ten jeden Rusák vystřelil z okna naproti, vystřelil mezi nás světlici. To znamená tu, jak se střílí normálně, ty rakety. Mezi nás, jak jsme tam – nás tam bylo chlapů plno. To neměli dělat. Tak kde byl jaký kámen, tak to začalo lítat na ta kasárna, na ta okna. Jenomže oni si všecko vyfotografovali, ne jenom Rusové, ale naši lidi, soudruzi, kteří tomu přáli, že tady ti Rusáci jsou. Všecko si tam točili, tak měli všechno poznamenané – kdo kde byl, kdo se toho zúčastnil.“

„Mně bylo divné, když jsem vyšel z baráku, já bydlel tady na Lenince zrovna, tak že plno lidí a že se něco děje. Já jsem o tom ani nevěděl, že sem na nás vtrhli. No, tak jsem došel do těch kasáren. Tam byli chlapi, už byli ustrojení, všecko. No, tak rychle jsem se tam zařadil, jako kdybych tam byl celou noc. A netrvalo snad půl hodiny a už tam na nás vlítli vojáci ruští, na ta kasárna u Žižkových. Přijeli s tím topasem, pak tam přijeli s tankem. No a my jsme byli vevnitř v těch kasárnách a nás nechtěli pustit. A ono se tam nevařilo v těch kasárnách, vozili obědy z devátého května z těch kasáren, tak ani oběd nám nedovolili tam přivézt, nic. Tak mi tam manželka nosila jídlo po tři dny.“

„V té době zrovna přišla měna. Já jsem se těšil, protože jsme vydělávali dost peněz tenkrát na té brigádě, takže si koupím nový motocykl. A když jsem už na to měl pomalu ušetřeno, tak prezident Zápotocký jeden večer vyhlásil, že se lidi nemusí bát, že by přišla nějaká měna nebo něco takového, ale ona opravdu... Večer vyhlásil, že je měna a že končí peníze a že kdo má peníze, měnilo se to – do 300 korun byla, myslím, jedna ku pěti, a pak ostatní peníze, které jste měl, tak jedna ku padesáti, takže za padesátikorunu jste dostal korunu. To bylo pro mě takové překvapení, které udělala strana a vláda tenkrát.“