MUDr. Radkin Honzák CSc.

„Měli jsme takovou tu vojnu při škole čtyři roky, kdy jsme jezdili do Motola bojovat. V Motole jsme v těch kopřivových hadrech nastoupili a tam jsme se dozvěděli, že nepřítel je proti nám na čáře Salcburk – Mnichov, a my jsme ho do večera zahnali do Paříže. To bylo úžasné. V Motole nebylo nic. Byly dva dřevěné baráky, které postavil Hitler na pět let, v těch byla nemocnice včetně chirurgie a strašné spousty myší a dalších hlodavců. A jinak tam byly jako v Tankovém praporu vykopané zákopy a takové okopy pro ležící střelce a kolega, co byl z techniky, vyprávěl, že se pás jejich tanků již večer koupal v Biskajském zálivu. To byla strašná sranda. A dvakrát jsme byli na měsíčním cvičení o prázdninách, což potom ve třetím ročníku nebyla žádná legrácka, protože půlka z nás vylítla z patologie, takže jsme na té vojně studovali patologii. A v podstatě pak jsme šli na ten půlrok všeho všudy a je dobře, že jsem to měl jen půl roku, protože být to ještě o měsíc déle, tak jsem dodnes v base.“

„To tady bylo všeho všudy v devětašedesátém a možná začátkem sedmdesátého. Nicméně to já už jsem byl z Prahy a měl jsem to z druhé ruky. To byly všechny ty slavné výroční dny, kdy oni pochytali pochybné existence, mezi které patřili různí bezdomovci a feťáci, protože už tenkrát bylo možné začít vyrábět z kodeinu nějaké látky. Potenciální buřiče a to všecko na jednu noc ze dvacátého na jednadvacátého srpna nebo ze čtyřiadvacátého na pětadvacátého února zavřeli do blázinců jako ohrožení veřejného pořádku a v blázincích je střežili policajti. A pak je pustili. U nás v podstatě zneužívání psychiatrie v zásadě nebylo, protože psychiatři zase nebyli až tak loajální k režimu a ten to věděl.“

„Tenkrát vznikl Klub angažovaných nestraníků, neboli KAN, a to bylo jedno z nejvíc ohrožujících hnutí teda ty soudruhy, protože my když jsme měli... a já jsem dělal ten KAN v tý Krči, jsem tam s tím přišel... a když jsme měli ty sedánky, tak tam přišel třeba Mlynář a říkal: ,Neblbněte, v tý Moskvě jsou z vás víc zděšení než z Dubčeka.‘ Nás bylo něco už kolem půl milionu registrovaných v Klubu angažovaných nestraníků, takže to byla první věc, kterou zrušili po tom 68. Oni byli paranoidní, víte, co je to paranoia? Paranoia je chorobná podezíravost, která vychází z absolutně nesmyslný konstrukce.“

„No, a tak to začlo s tím spiknutím a táhlo se to tejden co tejden. Potom už se tedy ty schůzky odehrávaly v kavárně Slavia, kam oni si ty chudáky tahali. No a skončilo to nějak před Vánocema, kdy ten fízl, kterej si říkal Svoboda, přišel a říkal: ,Vy prej věříte v Boha?‘ Já říkám: ,No, pochopitelně.‘ On říká: ,Jak je to možný?‘ Já mám tyhle zupácký otázky rád. To je taková otázka toho ,dýzla‘ [ze zkratky dsl.], toho déle sloužícího poddůstojníka: ,Jak je to možný?‘ Já povídám: ,Vždyť Pánbůh je, tak co bych s tím měl dělat?‘ A teď on půl hodiny se vrtal v tom, jestli opravdu je to tak, nebo není. Jak může člověk s vysokou školou tedy přírodovědného zaměření... Ale oni byli blbí, oni to měli poskládaný dopředu, takže občas přece jenom, ne že bych nebyl podělanej až za ušima, měl jsem opakovací sny, to bylo moc hezký. Oni zřejmě měli takovou instrukci, že ty lidi, který jsou věřící, jsou hůře zlomitelný.“

„Tak jsme tak toho 14. února, to byl krásnej den, takovej zimní, slunečnej, jasnej, jsme seděli u oběda, měli jsme palačinky. Odhoukali ten nálet, my jsme teda pokojně pojídali, a bydleli jsme na Smíchově, a v tom otevřeným okně z druhý strany táta najednou uviděl odraz toho, jak padá ten barák, kde dneska stojí Tančící dům. Tam byla díra až do toho devadesátého roku. Takže popad sestřičku, pelášil s ní do sklepa. My jsme s mámou ty palačinky dojedli a šli jsme taky potom do sklepa. No, a já jsem tenkrát zradil své úmysly stát se popelářem, protože se mi šíleně líbili hasiči.“