„Když vypukla druhá světová válka, tak vstoupil do francouzské cizinecké legie, do marocké divize, to byla ta známá česká rota Nazdar, té velel francouzský kapitán Sallé. V bitvě u Arrasu byl děda raněn, těžce, přišel mimo jiné o pravé oko. A v nemocnici se potom seznámil s mou babičkou – to byla Francouzka, původem Češka, ale měla francouzské občanství – Evženií Němčickou. Vzali se a ještě ve Francii se narodil můj strýc Jan. Potom po první světové válce odešli do Československa, žili v Tišnově a tam se narodila moje maminka, ta se jmenovala Beatrice. Můj děda dostal po první světové válce spoustu řádů a vyznamenání za účast v boji, za zranění a ocenění za první odboj. Za druhé světové války se zapojil do protinacistického odboje a dostal vyznamenání za druhý odboj. A proč to říkám, protože já jsem v roce 2016 obdržel od ministra obrany vyznamenání za třetí odboj. Čili kruh té naší rodiny se tímto uzavřel. Jenom doufám, že moje dcery už nebudou nikdy žádné vyznamenání za čtvrtý odboj potřebovat.“
„Můj bratranec Aleš Vejvodů z Tišnova, musím ho vzpomenout, to byla taková velká spojka. Začal pracovat ve Žďáře a vozil nám sem všelijaké materiály a my jsme s ním hbitě spolupracovali. Takže jsme se začali s tím undergroundem stýkat. To byl takovej náš vstup. Mimo jiné nám vozil také Infochy, informace o Chartě, písemnosti, které o své činnosti vydávala Charta. A později k tomu byly přidružený ještě sdělení VONS, Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných. To probíhalo tak, že mi to vždycky přinesl a já jsem to 12krát až 14krát – když jsem měl dobré kopíráky, černé – tak jsem to až 14krát opsal. A on chtěl třeba pět opisů vrátit, tak jsem mu je dal a zbytek jsem rozdal. A vždycky ty dva opisy, tvrdilo se, že podle těch dvou prvopisů, těch nejostřejších, se dá identifikovat ten psací stroj. Tak jsem vždycky ty dva nejostřejší uschoval do svého archivu a v noci jsem to vozil do Tišnova ke své babičce Homolkové. A proto já mám dneska takovej archiv, ze kterého můžu čerpat, protože se mi to všechno dochovalo. To byl začátek v roce 1978. My jsme se začali stýkat s Brňákama – a to bylo období, kdy byla první vlna příslušníků undergroundu, kteří podepisovali Chartu. A mně to nepřipadalo nějak proti ničemu. Tak jsem požádal Aleše, ten mi to domluvil s kamarádem Martinem v Brně, s Martinem Podborským, a ten mně to domluvil s panem Jaroslavem Šabatou, tehdy bývalý a zároveň budoucí politik. Tehdy ale dělal v dělnické profesi a sbíral ty podpisy. Tak jsme byli domluveni, já jsem se s ním potkal tady v Brně a on říkal: ,Já mám velkou sledovačku, musíme jim ujet. No to bylo jak v detektivce, takže jsme ujížděli různejma tramvajema, až někde na okraji Brna na umakartovým stole v nějaké čtyřce jsem napsal: ,Souhlasím s prohlášením Charty 77. Vít-Bohumil Homolka, Marxova 918/5 Žďár nad Sázavou 3, já si to pamatuju dodneška. Ale nepamatuju si to datum, přesné datum, to si teda nepamatuju. Ten podpis vyšel v Infochu číslo 20/78 a bylo to v říjnu 1978 a ten podpis vešel ve známost tehdy, když ho přečetl Ivan Medek na Hlasu Ameriky. Jakmile ho ten Ivan Medek na Hlasu Ameriky přečetl, tak začalo to kolečko výslechů a takových radostí.“
„Po podpisu Charty to začalo. Výslechy začaly bejt obden, pak to trochu zkrátili a bylo to jednou za týden. Ale někdy to bylo docela krutý. Já nechápu, když někdo dneska tvrdí, že se nebál. Člověk vždycky, když tam šel, tak nevěděl, co ho čeká. Vždycky nějaká ta obava byla – co si dneska vymyslí? S čím dneska přijdou? Vždycky jsme obavu měli. Oni třeba tlačili na moje rodiče: Zřekněte se toho syna, jinak budete mít problémy v práci. To zas oni ten systém propracovanej měli. Vždycky jsem tam přišel, policajt mě vyzvedl, šli jsme nahoru do toho pokojíčku, tam mě vyslechl a pak mě zas odvedl dolů. A zrovna tam třeba malovali chodbu a zničehonic mě najednou začal plácat po zádech a říkal: ,Tak zase přijď!‘ Takové drobnosti. Nebo otravovat – v práci, mezi lidma – to oni moc dobře uměli. Nic jiného celou dobu nedělali.“
„Vyšla v těch 70. letech taková kniha, jmenovalo se to Učebnice kriminalistiky, a to právě objevili Brňáci, tak já jsem si to na Svoboďáku, tam byla ‚kniha‘ velká a tam to zrovna měli, tak já jsem si to koupil. A teď my jsme najednou zjistili, že celý ty výslechy jsou jenom takový hry. Ten pokoj, ta výslechovna byla sofistikovaná, tam byla židle pro vyslýchaného, stůl, knihovna a zrcadlo. To zrcadlo znamenalo okno do druhé místnosti, kde sledoval další vyšetřovatel, zlej, hodnej. A teď najednou se na to člověk zas díval z jiný perspektivy. Jenže bolševici na to přišli, že my to kupujeme, tak začali rychle tu knížku stahovat.“
„Pak začali jezdit hlavně brněnský studenti a ze Špalíčku všelijaký materiály a videokazety se zásahem na Národní třídě. Já jsem tehdy pracoval na náměstí. To náměstí věnovali komunisti Klementu Gottwaldovi, nevím proč. My jsme tam měli takovej, to byla taková hospoda čtvrté cenové skupiny, už notně vybydlená, tak tam jsme potom pouštěli – ve výčepu na lednici bylo video, což byla vzácnost veliká, to jsme si půjčili, a barevnou televizi, a tam jsme pouštěli ten zásah na Národní třídě a z oken Labutě jsme potom ozvučili náměstí, kde se už začali scházet lidi a pronášely se tam revoluční projevy. Jeden chtěl všechny komunisty věšet, druhej zas všem odpouštět.“
Vít-Bohumil Homolka se narodil 12. dubna 1956 ve Žďáru nad Sázavou. Jeho dědeček Bohumil Mareš bojoval v první světové válce v řadách francouzské cizinecké legie, za druhé světové války se zapojil do domácího odboje. Vít-Bohumil se po žďárské základní škole vyučil číšníkem a poté pracoval pro podnik Restaurace a jídelny (RaJ). Od 70. let se aktivně zapojoval do undergroundového dění, rozšiřoval samizdaty, do kterých sám přispíval a založil umělecký spolek Atomová mihule (1978), který se postupem času převtělil v hudební skupinu. Na podzim roku 1978 podepsal prohlášení Charty 77, následovaly série výslechů i profesní perzekuce. Během sametové revoluce se aktivně zapojil do společensko-politického dění ve Žďáru – spoluzakládal místní Občanské fórum, vydal i vlastní prohlášení Slovo k dnešku, které podepsala řada obyvatel Žďáru. Po revoluci si otevřel vlastní restauraci a zůstal nadále aktivní v pořádání kulturních akcí. Vít-Bohumil je autorem řady knih i výstav, které se zaměřují na underground a samizdatovou tvorbu před rokem 1989. V roce 2016 obdržel vyznamenání za třetí odboj. V době natáčení rozhovoru (2022) žil ve Žďáru nad Sázavou.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
