Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vít-Bohumil Homolka (* 1956)

• narozen 12. dubna 1956 ve Žďáru nad Sázavou

• dědeček Bohumil Mareš legionářem v první a odbojářem ve druhé světové válce

• od 70. let se aktivně zapojoval do undergroundového dění ve Žďáru

• zakladatel kapely Atomová mihule, autor samizdatů

• roku 1978 podepsal prohlášení Charty 77, následovaly výslechy a perzekuce

• v roce 1989 podepsal petici Několik vět

• během sametové revoluce se aktivně zapojil do společensko-politického dění ve Žďáru

• autor řady knih a výstav věnovaných undergroundu a samizdatové tvorbě

• laureát vyznamenání za třetí odboj (2016)

„1978. To byla první vlna příslušníků undergroundu, kteří podepisovali Chartu. A mně to nepřipadalo nějak proti ničemu. Tak jsem požádal [bratrance] Aleše, ten mi to domluvil s kamarádem Martinem v Brně, s Martinem Podborským, a ten mně to domluvil s panem Jaroslavem Šabatou, tehdy bývalým a zároveň budoucím politikem. Tehdy ale dělal v dělnické profesi a sbíral ty podpisy. Tak jsme byli domluveni, já jsem se s ním potkal tady v Brně a on říkal: ‚Já mám velkou sledovačku, musíme jim ujet.‘ No to bylo jak v detektivce! Takže jsme ujížděli různejma tramvajema, až někde na okraji Brna na umakartovým stole v nějaké čtyřce jsem napsal: ‚Souhlasím s prohlášením Charty 77‘,“ vypráví Vít-Bohumil Homolka.

Legionář pábitel

Vít-Bohumil Homolka se narodil 12. dubna 1956 ve Žďáru nad Sázavou. Jeho dědeček Bohumil Mareš se v dobách Rakousko-Uherska učil cukrářem v Paříži a po vypuknutí první světové války vstoupil do francouzské cizinecké legie. „To byla ta známá česká rota Nazdar, té velel francouzský kapitán Sallé. V bitvě u Arrasu [v květnu 1915] byl děda raněn, těžce, přišel mimo jiné o pravé oko. A v nemocnici se potom seznámil s mou babičkou – to byla Francouzka, původem Češka, ale měla francouzské občanství – Evženií Němčickou,“ přibližuje. Za své působení v legiích se Bohumilu Mareši dostalo řady poct, vyznamenání a ocenění. O svých zkušenostech z fronty napsal i knihu Lumír Březovský, benjamin roty Nazdar.[1] „A psal i do různých legionářských sborníků, účastnil se všech poutí do Francie,“ dodává jeho vnuk.

Po první světové válce se prarodiče usadili v Tišnově, kde se jim narodila dcera Beatrice – maminka Víta-Bohumila. I během druhé světové války se dědeček Bohumil zapojil do odboje, když dle vyprávění ukrýval americké letce. Bohumil Mareš se tak stal nositelem ocenění za první i druhý československý odboj. „A já jsem v roce 2016 obdržel od ministra obrany vyznamenání za třetí odboj. Čili kruh té naší rodiny se tímto uzavřel. Jenom doufám, že moje dcery už nebudou nikdy žádné vyznamenání za čtvrtý odboj potřebovat,“ shrnuje Vít-Bohumil, který si na počest svého dědečka v 90. letech změnil jméno – do té doby byl „pouze“ Vítem. „Byl to nadanej výtvarník, kreslíř, strašnej pábitel, náš děda. Myslím, že mě hodně ovlivnil v mravních postojích.“

Najednou nám bylo jasný, že establishment vůbec nepotřebujeme

Vít-Bohumil vyrůstal ve Žďáru nad Sázavou, kde oba rodiče pracovali ve strojírenském podniku Žďas. V době srpnové okupace 1968 měl 12 let. Vybavuje si nekonečné fronty před obchody i to, jak se změna politického klimatu postupně promítla ve výuce. „Šli jsme po srpnu do školy a učitelé nám se slzou v oku vykládali: ‚Hoši, tohle je okupace, to nám ti Rusáci neměli dělat.‘ Přišel rok 69, šli jsme znova do školy a učitelé už nebyli páni učitelé, ale soudruzi učitelé a vykládali nám o tom, že to byla bratrská pomoc, že ti sovětští přátelé to myslí dobře. To bylo strašný. […] Změnila se nálada a společnost po 69 začala zahnívat,“ vzpomíná na nástup normalizace. Po základní škole se vyučil číšníkem ve Žďáru (1974) a nastoupil do podniku Restaurace a jídelny (RaJ).

Po škole se chtěl Vít-Bohumil za každou cenu vyhnout vojenské službě. „Takže jsem neustále studoval. V Mariánských Lázních, potom tady v Brně. Furt jsem [dálkově] studoval nějaký školy, abych měl odklady, tak jsem to před sebou hrnul co nejdál.“ Při práci a „studiu“ se – coby fanoušek hudební skupiny The Primitives Group (zal. 1965) – zajímal o hudbu a kulturní dění mimo hlavní proud. Impulsem k aktivnímu vstupu na alternativní a undergroundovou scénu se dle jeho slov stala Jirousova Zpráva o třetím českém hudebním obrození z roku 1975. „Najednou nám bylo jasný, že my vlastně ten establishment, tu státní moc, vůbec nepotřebujeme. Nepotřebujeme, aby nás někde tiskli, abychom někde byli v novinách, že nám stačí, když to budeme dělat pro sebe a pro kruh lidí, kteří to berou,“ popisuje.

Takže jsme se začali stýkat s undergroundem

Kontakt s podzemím pomohl zprostředkovávat bratranec Aleš Vejvoda z Tišnova. „Začal pracovat ve Žďáře a vozil nám sem všelijaké materiály a my jsme s ním hbitě spolupracovali. Takže jsme se začali s tím undergroundem stýkat. To byl takovej náš vstup. Mimo jiné nám vozil také Infochy, informace o Chartě, písemnosti, které o své činnosti vydávala Charta. A později k tomu byly přidružený ještě sdělení VONS, Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných.“ Chuť svobodně tvořit vyústila v založení spolku Atomová mihule (1978), který sdružoval básníky, spisovatele a výtvarníky ze Žďárska. „Začali jsme vydávat takové zprávy, ty se jmenovaly Počiny. Potom jsme udělali vlastní almanach, My 1, My 2.“

Členové Atomové mihule – kromě vydávání vlastních – přispívali i do dalších samizdatů. „Psal jsem do spousty časopisů, jako je třeba krásnej časopis, kterýho si moc vážím – Oslí uši, to dělal Rosťa Bezděk v Lipníku nad Bečvou, Smykláč, Šot, to dělal tady v Brně Luboš Vlach,“ vyjmenovává. Autoři publikovali pod pseudonymy, Vít-Bohumil jako Jan Antonín Nepomuk Morava. Jeho zapojení nespočívalo jen v tvorbě obsahu, ale i v množení samizdatů. „Tvrdilo se, že podle dvou prvopisů, těch nejostřejších, se dá identifikovat psací stroj. Tak jsem vždycky ty dva nejostřejší uschovával do svého archivu,“ ve kterém se dochovaly dodnes.

Šabata říkal: Mám velkou sledovačku, musíme jim ujet

Spolek Atomová mihule se postupem času převtělil v kapelu, která zhudebňovala básně Víta-Bohumila. „Pořád nám scházelo hudební těleso. Takže se mi jednou podařilo zlanařit u piva dvanáctky Vráťu Fiksu a Zdeňka Mácu a založili jsme hudební soubor.“ První koncerty byly díky nevybíravým textům jaksepatří krušné. „Zavolali na nás policajty [smích]. A museli jsme mazat z Nížkova do Žďáru – což je pár kilometrů – pěšky.“ Netřeba dodávat, že nejen tvorbě, ale i samotnému poslechu hudby normalizace nepřála. „Elpíčko stálo na černém trhu 250, 280 až 400 korun. Dvojalbum třeba 600. A tehdejší plat v Restauracích a jídelnách byl 1200. 1600 měl vedoucí,“ přibližuje.

Přes zmíněného bratrance Aleše Vejvodu se Vít-Bohumil dostal k Jaroslavu Šabatovi, tehdejšímu mluvčímu Charty 77. „Potkal jsem se s ním tady v Brně a on říkal: ‚Ale já mám velkou sledovačku, musíme jim ujet.‘ To bylo jak v detektivce! Takže jsme ujížděli různejma tramvajema, až někde na okraji Brna na umakartovým stole v nějaké čtyřce jsem napsal: ‚Souhlasím s prohlášením Charty 77.‘“ Tehdy bylo Vítu-Bohumilovi dvaadvacet let a možné následky si příliš neuvědomoval. „Vůbec ne. Mně to nepřipadalo, že je to něco proti něčemu.“ Jeho podpis Charty pak dle vyprávění vyšel v Infochu č. 20 v říjnu 1978. V témže měsíci komunisté Jaroslava Šabatu zavřeli a opětovně se viděli až po sametové revoluci – na setkání chartistů. Po podpisu pak jméno Vít Homolka veřejně přečetl Ivan Medek na Hlasu Ameriky: „A tak začalo kolečko výslechů a takových těch radostí,“ dodává.

Žádná normalita, absurdní bylo úplně všechno

„Ty výslechy začaly být obden, pak třeba jednou za týden. Ale bylo to někdy docela krutý. Já nechápu, když dneska někdo tvrdí, že se nebál. […] Trvalo to třeba dvě hodiny, tři hodiny, někdy i víc. A vždycky tam byl jeden hodnej, jeden zlej.“ Nešlo přitom jen o výslechy: „Dali mi usnesení, že není v zájmu Československé socialistické republiky, abych byl držitelem cestovního dokladu a cestoval do ciziny. A tím to skončilo a byl jsem bez pasu.“ V zaměstnání si navíc svým podpisem znemožnil kariérní postup a musel se spokojit s obsluhou v restauracích čtvrté cenové skupiny.[2] „Vždycky jsem dělal v takovejch hospodách, které byly určený na zrušení, nebo je nikdo nechtěl dělat. Většinou to byly knajpy. Například U Kaštanu ve Svratce,“ vysvětluje pamětník.

Roku 1980 musel Vít-Bohumil ve svých čtyřiadvaceti letech přece jen rukovat na vojnu – taktika věčného studenta nakonec nevyšla. Podobně jako v práci, ani na vojně se dle vyprávění se stigmatem signatáře a přímou šikanou příliš nesetkával. Sloužil u železničního mostního praporu ve Spišské Nové Vsi a většinu času strávil v důstojnické jídelně jako číšník. „Což bylo absurdní, protože díky tomu jsem věděl stavy důstojníků a co se kde šustne. Ale v tom socialistickým režimu žádná normalita nebyla, tam to bylo absurdní úplně všechno,“ dodává. Do civilu se vrátil v roce 1982. V témže roce emigroval bratr Pavel na Západ. „A to mělo za následek zase další kolo výslechů.“ V jeho nepřítomnosti pak Pavla Homolku komunisté odsoudili k 18 měsícům za nedovolené opuštění republiky a ztrátě majetku.

To už jsme byli tak drzí, že jsme odmítli vypovídat

Vít-Bohumil nadále zůstával v úzkém kontaktu se žďárským undergroundovým děním. A ruku v ruce s tím zůstával i v hledáčku Státní bezpečnosti (StB). Bezprostředně po podpisu Charty jej StB vedla jako nepřátelskou osobu ve svazku s krycím jménem Teror. Na vojně se o něj pak zajímala kontrarozvědka (tehdejší součást StB), a to ve svazku s krycím jménem Rok. Díky dochovaným spisům víme, že na Víta-Bohumila donášela řada tajných spolupracovníků StB. Kdo se však skrýval pod jmény Uhlík, Vítek, Kafka, Michálek a Míla, netuší: „My jsme chodili pořád do jedné hospody, a že bychom si dávali pozor na pusu, to asi ne,“ přemýšlí. Po otevření archivů v 90. letech se o své záznamy zajímal. „Dneska jsou lidi strašní hrdinové. Já jsem tam [do archivu] jel s obavou, protože když člověk byl dvě tři hodiny u toho výslechu a podepisoval jsem tam ten protokol, tak já jsem si nebyl jistej, jestli jsem si to všechno přečetl tak, jak jsem chtěl. Protože jediný přání každého bylo: už aby byl doma.“

Po revoluci si pro jistotu nechal vystavit i lustrační osvědčení. „To dopadlo dobře, tak jsem zjistil, že jsem byl slušnej člověk [smích].“ V průběhu 80. let Vít-Bohumil nadále pracoval ve „čtyřkách“, což však mělo i své výhody. „Kamarádi za mnou pilně jezdili a pilně pili. […] A mě to docela bavilo. Člověk se setkal s lidma, mohli jsme si tam po zavíračce dělat svoje hrátky s kumpánama [smích], takže to bylo veselý. Silvestry se dělaly, oslavy narozenin… Úžasný,“ vzpomíná s úsměvem. V sametovém roce 1989 Vít-Bohumil podepsal petici Několik vět. „To podepsalo snad půl Žďáru. A to už jsme byli tak drzí, že jsme odmítli vypovídat,“ vzpomíná na postupný rozpad totality. Tou dobou pracoval ve žďárské hospodě U Labutě. „To byla zase čtyřka. Byl to objekt určenej na demolici. Dneska je tam úspěšněj, pěknej, opravenej hotel. Ale tehdy tam v těch bytech nebyla ani voda, nebylo tam topení a ta hospoda měla záchod bez vytápění se žlábkem,“ popisuje.

Otevřeli jsme okno a vyhlásili revoluci

Do listopadového dění 1989 ve Žďáru Vít-Bohumil výrazně zasáhl ve spolupráci s Atomovou mihulí. A klíčovou roli sehrála právě hospoda U Labutě. „Ozvučili jsme to tam, otevřeli jsme okno a vyhlásili revoluci. Bylo to zajímavý, mohl tam promluvit každý, kdo chtěl.“ U Labutě pak Vít-Bohumil spoluzakládal místní Občanské fórum (OF) a také vydal revoluční prohlášení Slovo k dnešku. „Podepsalo to několik set lidí. Byla to taková zajímavá plácanice,“ přibližuje. Coby spoluzakladatel OF pak působil v městském i okresním zastupitelstvu. Pět let také zastával funkci kronikáře města Žďár nad Sázavou. V roce 1990 založil organizaci Kruh nezávislé kultury, která se věnovala pořádání kulturních akcí, a otevřel si také vlastní hospodu, kterou provozoval následujících 20 let. V 90. letech se Vít-Bohumil oženil s Janou Krajinovou, příbuznou profesora Vladimíra Krajiny, významného protinacistického odbojáře po válce perzekvovaného komunisty. Manželé Homolkovi vychovali dvě dcery.

Zapojení do kulturního dění s pádem režimu zdaleka neutichlo. Vít-Bohumil je autorem řady publikací a výstav. V roce 2004 vydal vlastní knihu Věrnost vyřazenému stroji a v roce 2019 – k 30. výročí sametové revoluce – uspořádal stejnojmennou výstavu věnovanou samizdatům a undergroundu. „Úvodní koncert zahrála Atomová mihule, lidi se veselili, víno teklo proudem. Byla to naprosto úžasná akce,“ vzpomíná s úsměvem. V roce 2018 vydal ve spolupráci se svou dcerou Barborou komiks s názvem Bohumil Mareš, příslušník roty Nazdar, věnovaný památce svého dědečka. Roku 2021 pak uspořádal výstavu ve žďárském zámku Kinských s názvem „Výslovný zákaz dalšího opisování rukopisu – VZDO(R)“, přičemž na vernisáži opět hrála Atomová mihule. V témže roce realizoval rovněž výstavu „Umění z ulice nebo čmáranice. Graffiti ve Žďáře nad Sázavou“. „Takže takhle já se bavím, to je krásnej důchod,“ dodává Vít-Bohumil Homolka závěrem.

 

 

 

[1] Lumír Březovský padl na západní frontě ve svých šestnácti letech a stal se vůbec první obětí československé roty Nazdar. Kniha Bohumila Mareše Lumír Březovský, benjamin roty Nazdar je online dostupná na stránkách digitální studovny Ministerstva obrany ČR (k 26. 8. 2022). https://dk.uzei.cz/dsmo/view/uuid:79f40245-7816-4db9-bda5-39b2cfa1c7a8?page=uuid:12e25ca0-ef9c-11e6-a611-005056b73ae5.

[2] Rozdělení na I. až IV. cenovou skupinu oficiálně fungovalo v pohostinských zařízeních až do 90. let.