Ing. Jindřich Homolka

„Pamatuji si na svůj zážitek. Měl jsem takové pozorovací místo na balkoně. A tam jsem měl dokonce i nějaký dalekohled, stativ a takový prak na střílení, jako kluci mají. A aniž by zazněla siréna, ze severní strany od Brna jsem viděl, že letí pět stíhaček. A když se přiblížily a udělaly obrat, tak jsem zjistil, že to jsou anglické stíhačky s tím anglickým znakem, byly to spitfire. Dokonce letěly tak nízko a tak blízko, že jsem viděl toho pilota. A to byli tzv. kotlaři, se jim tak říkalo, poněvadž ti ničili po celé dráze a snažili se ochromit Němcům dopravu na železnici. A když jel nějaký vlak po trati a oni ho zjistili, tak krátkými salvami z kulometu prostříleli tu lokomotivu a vyřadili ji z provozu.“

„Někdo zabouchal na dveře. Maminka se tam šla podívat a za dveřmi stál německý voják, spojař. Měl na zádech cívku a smotával telefonní dráty. Německá armáda ustupovala směrem k Brnu. Zaklepal a slušně se zeptal, že by si potřeboval odpočinout, jestli máme volnou nějakou postel doma. Maminka zřejmě ze strachu, aby ho potom u nás nenašli sovětští vojáci, jak spí na posteli, to by asi nebylo nic příjemného, tak mu řekla: ‚U nás ein bet kein.‘ A on zasalutoval a odešel, aniž by se násilím chtěl dostat dovnitř. Samozřejmě, že měl na to možnost. Tak to bylo zajímavé.“

„V tu ránu si lidi uvědomili, že ve válce jsou i jiná nebezpečí. Velké nebezpečí bylo pro mladé holky nebo pro ženy, které si nemohly dovolit vyběhnout na náves a nějak se s nimi (sovětskými vojáky – pozn. ed.) objímat. Poněvadž okamžitě to bylo pro ně dost velké nebezpečí. Já osobně si pamatuji, že jsme byli celá rodina zavření ve sklepě, sestra byla zamotaná v koberci a zasypaná částečně uhlím. Maminka byla také někde na půdě zavřená. Každou chvíli tam někdo vtrhnul. A potom odjely tanky a přijela další vlna těch kozáckých bojovníků, kteří přijeli na takových koňmi tažených povozech.“