„První můj nezapomenutelný zážitek byl v tom, že jsem viděl na chodníku před barákem dva ruské vojáky, tedy ty kozáky. Jeden držel budík a zřejmě buďto v opilosti, nebo jestli se rvali o ten budík, jeden druhého zastřelil. Pak jsem si už jako dospělý člověk uvědomil, že ta válka je asi něco hrozného, když lidé ztratí ponětí o ceně života. Lidé, kteří prošli z takové dálky a prožili tolik životních nebezpečí, že nakonec jim nevadí, že přijdou o život jenom kvůli obyčejnému budíku.“
„Pamatuji si na svůj zážitek. Měl jsem takové pozorovací místo na balkoně. A tam jsem měl dokonce i nějaký dalekohled, stativ a takový prak na střílení, jako kluci mají. A aniž by zazněla siréna, ze severní strany od Brna jsem viděl, že letí pět stíhaček. A když se přiblížily a udělaly obrat, tak jsem zjistil, že to jsou anglické stíhačky s tím anglickým znakem, byly to spitfire. Dokonce letěly tak nízko a tak blízko, že jsem viděl toho pilota. A to byli tzv. kotlaři, se jim tak říkalo, poněvadž ti ničili po celé dráze a snažili se ochromit Němcům dopravu na železnici. A když jel nějaký vlak po trati a oni ho zjistili, tak krátkými salvami z kulometu prostříleli tu lokomotivu a vyřadili ji z provozu.“
„Někdo zabouchal na dveře. Maminka se tam šla podívat a za dveřmi stál německý voják, spojař. Měl na zádech cívku a smotával telefonní dráty. Německá armáda ustupovala směrem k Brnu. Zaklepal a slušně se zeptal, že by si potřeboval odpočinout, jestli máme volnou nějakou postel doma. Maminka zřejmě ze strachu, aby ho potom u nás nenašli sovětští vojáci, jak spí na posteli, to by asi nebylo nic příjemného, tak mu řekla: ‚U nás ein bet kein.‘ A on zasalutoval a odešel, aniž by se násilím chtěl dostat dovnitř. Samozřejmě, že měl na to možnost. Tak to bylo zajímavé.“
„V tu ránu si lidi uvědomili, že ve válce jsou i jiná nebezpečí. Velké nebezpečí bylo pro mladé holky nebo pro ženy, které si nemohly dovolit vyběhnout na náves a nějak se s nimi (sovětskými vojáky – pozn. ed.) objímat. Poněvadž okamžitě to bylo pro ně dost velké nebezpečí. Já osobně si pamatuji, že jsme byli celá rodina zavření ve sklepě, sestra byla zamotaná v koberci a zasypaná částečně uhlím. Maminka byla také někde na půdě zavřená. Každou chvíli tam někdo vtrhnul. A potom odjely tanky a přijela další vlna těch kozáckých bojovníků, kteří přijeli na takových koňmi tažených povozech.“
Jindřich Homolka se narodil v roce 1931 v Hrušovanech u Brna. Jako malý kluk viděl příjezdy a vítání prezidenta Masaryka na hrušovanském nádraží. Po absolvování místní obecné školy nastoupil v době Protektorátu v roce 1940 do měšťanské školy v Židlochovicích. V době druhé světové války byl svědkem náletů stíhaček tzv. kotlařů na místní trať a v roce 1945 příjezdu kozáckých oddílů Rudé armády do Hrušovan. V roce 1945 slyšel o nelidském chování vůči odsunutým Němcům při tzv. pochodu smrti mezi Brnem a Pohořelicemi. Po skončení války studoval na 3. reálném gymnáziu v Brně, dále na brněnském VUT a Železniční fakultě v Praze. Po nástupu do zaměstnání byly jeho oborem dopravní a železniční stavby, zejména mostní konstrukce. Po roce 1989 pracoval nějakou dobu u soukromé firmy, poté odešel do penze. V současnosti (rok 2016) žije s manželkou ve svém bytě v Praze 10 – Strašnicích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
