„Oni tam šli s holýma rukama. Alenka měla nějakou složku na výkresy, Kája malý batůžek. Nic víc, holé ruce. Na lodi jim vzali pasy, neměli doklady. No tak se přihlásili, pak šli do střediska pro uprchlíky v Rakousku, tam byli asi deset dní, než se zjistilo, co jsou zač. Pak je umístili do nějakého penzionu. Nás to hrozně vzalo. Tak mi umožnili, abych mohla jet dceři domluvit. Tak jsem jela autobusem do Vídně. Někde tam čekali. Měla být přemlouvačka. No, věděla jsem předem, že je to zbytečné. Tak jsem je aspoň viděla. Oni mě ujišťovali, že vše bude v pořádku. To jsem v té době nevěděla, tak jsem se nešťastná vracela domů. Potom ještě manželovi dovolili, ať jede i on a nakonec i druhé dceři dovolili jet. Nepomohlo nic, s nimi nikdo nehnul.
„Vzpomínám na jeden případ. Kolegyně, která pracovala v lékárně na Nové Huti, dostala opar. Ne běžný. Když ho dostanete do oka nebo blízko mozku, je to velmi nebezpečné. Na to je speciální lék, který v té době nebyl. V dnešní době je. Pamatuji se na takzvaný mimořádný dovoz, kdy jí byl lék schválený. Ale než se domluvili, než s ním přijeli na hranici, mám dojem, že na hranici s Rakouskem, kolegyně zemřela, protože lék nedostala včas. Dnes je na to lék, který, když ho člověk užívá, pomůže."
„My jsme se vracely z tanečních samy dvě. Docházely jsme k domu a už padaly takzvané světlice, my jsme říkaly stromečky. To ozařovali terén, protože všude bylo zatemnění. A začaly padat bomby. Doběhly jsme domů do prvního patra, pak honem do sklepa a mezitím už padaly bomby. Dozvěděly jsme se, že jeden člověk nedoběhl do našich dveří a že ho bomby roztrhaly. Zemřel. Druhý zážitek byl, když jsme při bombardování seděli ve sklepě. Tatínek to tam udělal tak, že jsme tam měli uhlí, na to jsme natahali staré deky, plachty, prkna, tak jsme se mohli i položit. Jednou jsme tam seděli u stěny, když přímo spadly bomby a jeden zásah měla Čapkova sokolovna, kde byla německá posádka. Tam byl hrozný masakr, všechno bylo rozbité. S námi to tak odhodilo, že jsme si mysleli, že máme i my přímý zásah."
Věra Holubová, rozená Přikrylová, se narodila 9. prosince 1928 v Ostravě. Během 2. světové války byla svědkem bombardování Ostravy. Vystudovala farmacii, vdala se za Oldřicha Holuba, jehož rodina provozovala lékárnu v ostravské části Radvanice. Plány, že v ní budou pracovat, zhatil únorový převrat v roce 1948. Lékárna byla znárodněna a rodina poté čelila četným ústrkům ze strany komunistů. Jedna ze dvou dcer Věry Holubové, výtvarnice Alena Foustková,v roce 1984 emigrovala, což rodině způsobilo další potíže. Věra a Oldřich Holubovi se celý život věnovali farmacii. Když po roce 1989 dostali v restituci lékárnu zpět, začali ji znovu provozovat. V roce 2022 žila v Ostravě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
