„Jaké jsou vaše vzpomínky na rok 1968?“ „Zlámal jsem si nohu. A když mě kádrovali a ptali se, co jsem dělal v roce 1968, říkal jsem: ‚Marodil a filmoval.‘ Takže vás tam všechny mám, chlapci. Toníku, tebe, to byl předseda partaje, tebe tam mám, jak píšeš na zeď ‚idíte domoj‘ . A předsedo ROH, tebe mám, jak strháváš rudé vlajky se srpy a kladivy a dupeš po nich. A byl jsem prokádrovaný. Všechno to bylo takové divadlo.“
„Nejhorší je, že děda se oběsil proto, že jeho kamarád v roce 1940 za ním přišel přiopilý, s pistolí v ruce, a říkal, že jde vystřílet radnici. Děda mu pistoli sebral. Žena toho pána šla a udala dědu, že má pistoli. Vyslýchali ho, on nepřiznal, že by měl pistoli, neřekl, že ji kamarád měl. Bál se dalšího výslechu. Měl úplně modré přirození, měl modřiny po celém těla. Ráno řekl babičce, že jde zatopit do dílny, aby chlapci měli teplo. A když chlapci a učedník přišli, našli ho viset na takové skobě ve zdi.“
„Ještě si pamatuji, když byli soustřeďovaní Němci za nádražím v takové jedné části cihelny. Chodili jsme tam, nějaký pan Schwarz, Němec, který byl internovaný v lágru, chodil k nám na práci. Byl známý jako sedlář. Maminka mě v kočárku vezla k bráně, museli jsme si ho vyzvednout. Odvedli jsme ho domů, dělal v dílně, pomáhal tátovi a strejdovi. V poledne s námi jedl u stolu, a když odcházel, tak jsme mu do tašky, takové kožené přes rameno, dali jídlo pro ostatní členy rodiny v lágru. I když děda spáchal sebevraždu kvůli Němcům, přesto jsme se snažili k Němcům chovat slušně. U nás byl první člověk, pak teprve národnost. Jestli Čech nebo Němec, napřed bylo, dobrý nebo špatný.“
Antonín Hofmeister se narodil 17. března 1943 v Domažlicích. Jeho dědeček měl sedlářskou a čalounickou dílnu, kterou za války převzal pamětníkův otec Antonín a strýc. Pamětníkův dědeček Tomáš Hofmeister spáchal po výslechu gestapem sebevraždu, bál se dalšího výslechu. Po válce rodina pomáhala jednomu z Němců, integrovaných v lágru, vzala si ho na práci a dávala mu jídlo pro rodinu. Po roce 1948 komunistický režim rodinu živnostníka šikanoval, problémy měl i dědeček z matčiny strany Josef Beroušek, sociální demokrat. Otec pamětníkova kamaráda Štěpán Václav Benda, někdejší lidovecký poslanec, byl v nepřítomnosti (emigroval) odsouzen k trestu smrti. Pamětník vystudoval střední strojírenskou školu, na vysokou ale kvůli živnostenskému původu jít nemohl. Po maturitě nastoupil do Kdyňských strojíren, pak přešel do strojíren Desta v Domažlicích. Ve strojírnách se potkal s Emilem Burianem, o kterém věděl, že se po válce podílel na vraždách Němců. Po dvaceti letech ve strojírnách odešel k Jednotě jako vedoucí dopravy. V roce 1973 spoluzakládal Veteran Car Club Domažlice a stal se místopředsedou jeho výboru, návštěvy jezdců ze západního Německa k němu přitáhly pozornost StB. Po listopadu 1989 začal podnikat, převzal autodílnu Jednoty, opravoval automobily Avia. Roku 2010 byl z jeho iniciativy na hřbitově v zaniklé obci Pleš umístěn náhrobek Josefa Zíky, hajného a převaděče, později západního agenta, kterého v roce 1951 zastřelili příslušníci Pohraniční stráže.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
