Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Hofmeister (* 1943)

• narozen 17. března 1943 v Domažlicích

• jeho dědeček měl sedlářskou a čalounickou dílnu, kterou za války převzal pamětníkův otec Antonín a strýc

• dědeček Tomáš Hofmeister spáchal po výslechu gestapem sebevraždu, bál se dalšího výslechu

• po válce rodina pomáhala jednomu z Němců, integrovaných v lágru, vzala si ho na práci a dávala mu jídlo pro rodinu

• po roce 1948 komunistický režim rodinu živnostníka šikanoval, problémy měl i dědeček z matčiny strany Josef Beroušek, sociální demokrat

• otec pamětníkova kamaráda Štěpán Václav Benda, někdejší lidovecký poslanec, byl v nepřítomnosti (emigroval) odsouzen k trestu smrti

• vystudoval střední strojírenskou školu, na vysokou ale kvůli tomu, že jeho otec byl živnostník, jít nemohl

• po maturitě nastoupil do Kdyňských strojíren, pak přešel do strojíren Desta v Domažlicích

• ve strojírnách se potkal s Emilem Burianem, o kterém věděl, že se po válce podílel na vraždách Němců

• po dvaceti letech ve strojírnách nastoupil k Jednotě jako vedoucí dopravy

• v roce 1973 spoluzakládal Veteran Car Club Domažlice a stal se místopředsedou jeho výboru, návštěvy jezdců ze západního Německa k němu přitáhly pozornost StB

• po listopadu 1989 začal podnikat, převzal autodílnu Jednoty, opravoval automobily Avia

• v roce 2010 byl z jeho iniciativy na hřbitově v zaniklé obci Pleš umístěn náhrobek Josefa Zíky, hajného a převaděče, později západního agenta, kterého v roce 1951 zastřelili příslušníci Pohraniční stráže

Antonín Hofmeister přišel na svět tři roky poté, co jeho děda ve strachu z dalšího výslechu na domažlickém gestapu spáchal sebevraždu. Jeho sedlářskou a čalounickou dílnu musel převzít pamětníkův otec a strýc. Přesto se rodina chovala k Němcům po válce slušně. Jednoho z nich, internovaného v lágru u nádraží, si brala do dílny na práci a jeho příbuzným po něm posílala jídlo. Rodinná tragédie přivedla pamětníka k zájmu o historii a lidské příběhy. V roce 2010 byl jeho zásluhou na hřbitově v zaniklé pohraniční obci Pleš umístěn náhrobek Josefa Zíky - hajného, převaděče a západního agenta, kterého v roce 1951 zastřelili příslušníci Pohraniční stráže.

Děda se oběsil, bál se výslechu

Antonín Hofmeister se narodil 17. března 1943 v Domažlicích. Jeho otec, také Antonín, pocházel z rodiny drobného živnostníka. „Děda měl sedlářskou a čalounickou dílnu v Domažlicích na Dolejším předměstí,“ říká pamětník. Svého dědu Tomáše ale nikdy neviděl, narodil se tři roky po jeho smrti. „Spáchal sebevraždu po výslechu na gestapu,“ vypráví Antonín Hofmeister. „Bál se dalšího vyslýchání druhý den, v květnu 1940 se oběsil.“

Rodinná tragédie přivedla pamětníka k zájmu o jeho předky a později také o historii regionu. „Nad dědovou dílnou visela cedule, kde bylo napsáno: ‚Přes sto let se dobré pověsti těší výrobky firmy Hofmeister.‘ Smál jsem se tomu,“ vypráví. „Pak jsem ale v matrikách našel, že moji předci, od dědy dál byli prvorození vždy Václavové, byli všichni sedláři, brašnáři, řemenáři. Děda měl pravdu, že jeho dílna měla přes sto let dobré pověsti.“

Domažlické gestapo se o pamětníkova dědu začalo zajímat kvůli jeho kamarádovi. „Přišel za dědou opilý, s pistolí v ruce, že jde vystřílet celou radnici. Děda mu tu pistoli vzal. Kamarádova manželka pak dědu udala, že má doma pistoli,“ vypráví Antonín Hofmeister. „Vyslýchali ho, když se vrátil, měl modřiny po celém těle a úplně modré přirození. Dalšího výslechu se bál. Ráno řekl babičce, že jde zatopit do dílny, aby chlapci – můj otec, strýc a učedník – měli teplo. Našli ho oběšeného na skobě ve zdi.“

Pamětníkovu otci bylo tehdy jednadvacet let, sedlářskou a čalounickou dílnu převzal spolu se svým bratrem. „Pomáhala jim moje máma, teta a učedník,“ říká Antonín Hofmeister.

Pamětníkova matka Josefa, za svobodna Beroušková, pocházela z Babylonu. „Než se vdala, dělala v košíkárně v Domažlicích, za války se tam oplétaly demižóny a dělaly košíky na munici, na granáty,“ vypráví pamětník. „Když jsem se narodil, tak jako matka malého dítěte už nemusela do konce války pracovat.“

Pamětníkův děda Josef Beroušek byl před válkou starostou Babylonu. „Na ruce měl vytetováno ‚čest práci‘, smál jsem se tomu,“ vzpomíná pamětník. „Říkal mi ale, že když se nechal tetovat, byl to pozdrav sociálních demokratů, ne komunistů.“ Děda pracoval na domažlickém nádraží a Antonín Hofmeister tam za ním často chodil.

Antonín Hofmeister nejraději vzpomíná na svou babičku Josefu Berouškovou, která pocházela z Pasečnice kousek od Babylonu. „Byla jako od Boženy Němcové, ještě dnes mám slzy v očích, když si na ni vzpomenu,“ říká. „Pocházela z rodiny kameníků, bezzemků. Byla z osmi dětí a dalších dvou dětí, které po vsi chodily barák od baráku, se její rodiče ujali.“ Vypráví, že babička ho vychovávala k hrdosti a skromnosti. „Jablko dodnes dojídám celé, babi říkala, že jako chudé děti – říkalo se u nich ‚u hadrářů‘ - byli rádi, když jim spolužáci ve škole nechali ohryzek,“ popisuje. „Vařili z ničeho, takové zapékané zelí jako babi mi už nikdo neudělá. Díky ní si uvědomuji, že taky někdy nemusí být plný koš v nákupním centru jako dnes.“

Němce z lágru jsme vzali na práci

Z doby po válce si Antonín Hofmeister vybavuje, jak Němci, kteří tvořili většinu obyvatel pohraničí, byli soustřeďováni za nádražím v jedné části cihelny. Pamatuje si také, že o jednoho z Němců, internovaných v lágru, se jeho rodina starala. „Byl to sedlář, znali jsme ho,“ vypráví. „Vzali jsme ho na práci k nám do dílny, pomáhal tam tátovi a strýci. Maminka se mnou chodila k bráně lágru, museli jsme si ho každé ráno vyzvednout. V poledne s námi obědval, a když odcházel, dávali jsme mu do takové kožené tašky přes rameno jídlo pro ostatní členy rodiny, kteří v lágru žili.“

Antonín Hofmeister zdůrazňuje, že přestože jeho děda spáchal sebevraždu kvůli Němcům, jeho rodina se k nim snažila chovat slušně. „První pro nás byl člověk, jestli je dobrý nebo špatný, pak teprve národnost,“ shrnuje.

Podobně vstřícně se předtím chovali také Němci k jeho otci, když byl totálně nasazený (nucené pracovní nasazení pro obyvatele okupovaných zemí). Pracoval v oboru, v sedlářství a čalounictví ve Furth im Waldu asi dvacet kilometrů od Domažlic. „Nikdo mu tam neubližoval, naopak mu vycházeli vstříc. Vzali si ho do dílny, stejně jako my později Němce z lágru, protože ho znali,“ říká pamětník. „Táta se hrozně těšil, když se politické poměry v 60. letech začaly uvolňovat, že se s těmi lidmi, u kterých za války pracoval, zase uvidí.“

Vybavuje si také jeden střípek z dosídlování pohraničí, odkud byli vyhnáni Němci. „Měl jsem kamaráda, nějakého Pepíka Niklese, jeho otec byl policejní rada. Po komunistickém převratu ho vyhodili. V archivu jsem později našel jeho zprávu, kterou psal koncem čtyřicátých let na ministerstvo vnitra,“ vypráví pamětník. „Psal tam, že v Domažlicích je teď klid, protože veškeré kriminální živly odešly do pohraničí.“ Když se Antonín Hofmeister odstěhoval za manželkou z Domažlic do Málkova kousek od hraničního přechodu Rozvadov, necítil se tu prý doma. „Byli tu zvláštní lidé, často z Rumunska, nebyli s regionem srostlí,“ říká. „Od mládí si pamatuji, že jakmile člověk přijel za Poběžovice, bylo to lautr pohraničí, byl to konec.“

Kamarádův otec dostal trest smrti

V roce 1949 začal Antonín chodit do základní školy. Ze všeho nejvíc má ale s tímhle rokem spojené vzpomínky na šikanu živnostníků komunistickým režimem. „Zdůrazňovalo se, jak živnostníci okrádají dělnickou třídu,“ vypráví. Pamatuje si, že komunistická moc dělala u živnostníků namátkové kontroly. „Vlítli nám do baráku ve čtyři hodiny ráno a dělali prohlídku, jestli nemáme utajené zásoby,“ říká pamětník. „Chudák táta musel zaplatit vysokou pokutu za kus látky, tak dva metry, kterou měl stranou, protože v ní byl kaz, nic se z ní udělat nedalo. Lidé jako on nevyhazovali nic, dávali stranou každý kousek kůže nebo látky.“

Vzpomíná si, jak celá rodina stála u zdi a kontroloři se vrhli na jeho školní brašnu. „Mysleli si, že je to také nějaká utajená zásoba,“ vypráví. „Táta jim ale ukázal, že jsou v ní učebnice, říkal: ‚To je klukova do školy.‘ Samozřejmě, že když byl táta brašnář, udělal mi pěknou koženou tašku na záda.“ Vybavuje si také otcova následná slova: „Když po sebevraždě dědy přišlo na kontrolu gestapo, byla to procházka proti tomu, jak obraceli byt naruby příslušníci domažlické tajné policie“.

Problémy s komunistickým režimem měl i pamětníkův dědeček Josef Beroušek. „Byl zapřísáhlý Masarykovec a Benešovec,“ říká Antonín Hofmeister. „Mám doma papír, na kterém dostal vyrozumění, že pokud nezmění svůj postoj k lidově demokratickému zřízení, propustí ho ze státní služby u drah.“ Nakonec ale pamětníkův dědeček přece jen dosloužil do až důchodu.

Z roku 1949 má Antonín Hofmeister ještě jednu dětskou vzpomínku. Jeho otec byl velký fanoušek aut a v Domažlicích se vědělo, že auto má. „Přišli k nám nějací lidé, že si spletli vlak a místo aby dojeli na Železnou Rudu, vyklopil je tady,“ vypráví. „Říkali, že večer mají být na Zelené Lhotě u Nýrska a jestli by je tam táta neodvezl.“ Bylo jasné, že ta rodina chtěla utéct do Německa. Pamětníkův otec je tam odvezl, ale rodina prý dlouho trnula hrůzou, jestli to nebyla nějaká provokace. „Nikdy jsme se nedozvěděli, jestli prošli nebo je chytli,“ říká. „Doma z toho bylo dlouho dusno.“

Pamětník vzpomíná, že rodiče mluvili o komunistickém režimu otevřeně. „Říkali, že to není nic dobrého, k moci se dostala lůza, která se mstí a chce si nahrabat,“ vzpomíná. Rodiče poslouchali Svobodnou Evropu a před svými dvěma syny se názory netajili. „Od malička jsem věděl, že jinak se mluví doma a jinak ve škole,“ říká pamětník.

Vybavuje si také, jak se jeho kamarád Štěpán Benda z rádia dozvěděl, že jeho otec byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. „Bylo nám tak osm, devět let,“ říká pamětník. „Hráli jsme si u nás na schovávanou a z rozhlasu jsme slyšeli, že jeho táta byl odsouzen k smrti. Štěpán se hned sbalil se a šel domů, vzalo ho to.“

Štěpán Václav Benda (1911 – 2000) byl odbojář, vězněný v několika koncentračních táborech, vysokoškolský učitel a politik, byl poslanec Národního shromáždění za lidovou stranu. Po únorovém převratu odešel do emigrace, hranice překročil tak, že se spolu s Bohumírem Bunžou ukryl ve vagónu s nábytkem. Z Německa brzy přesídlil do Anglie, pracoval jako dělník. Externě spolupracoval se stanicí BBC, později se Svobodnou Evropou a Rádiem Vatikán, v padesátých letech se pak přestěhoval do USA. V roce 1990 se vrátil do Československa, byl aktivní v Konfederaci politických vězňů.

„Naši o emigraci neuvažovali,“ říká Antonín Hofmeister. Odejít nechtěl ani on, i když by měl začátek usnadněný tím, že rodina měla v Německu známé. „Bez pohledu na Čerchov od Domažlic a na domažlickou věž nemohu být živ,“ vysvětluje. „Říkal jsem si, ono se to zvrátí, není to navěky.“

Bál jsem se ho, měl pohled vraha

Komunistická šikana živnostníků zhatila studijní plány Antonína Hofmeistera. „Na střední strojní škole jsem odmaturoval na výbornou,“ říká. „Třídní učitel mi ale říkal, že s posudkem, který mám, se na vysokou hlásit nemám, že nemám šanci se tam dostat.“ Domnívá se, že na střední školu se předtím dostal jen proto, že na domažlický okresní výbor komunistické strany nastoupil nový člověk. „Přišel tam nějaký Tomáš Vízner, mladý kluk,“ říká. „Divil se, co to v Domažlicích dělají za selekce, že nechtějí dvacet dětí z ročníku pustit na střední školu. Vzal se za nás, říkal jim, prosím vás, vždyť už je rok 1957.“

Posudky podle pamětníka psal na domažlickém národním výboru člověk, který býval kamarád jeho otce. „Byl to větší ‚vykořisťovatel dělnické třídy‘ než my,“ říká. „Táta musel něco udělat rukama, tenhle člověk byl drogista, jen nakoupil a prodal. Když jsme dostali vyrozumění, že do školy kvůli posudku nemohu, táta mu říkal: ‚Ty, Vašku, copak jsi tam napsal? Byl jsi přece větší živnostník než já.‘ Odpověděl mu: ‚To ano, ale já jsem si včas uvědomil situaci.‘“

Po maturitě nastoupil Antonín Hofmeister do Kdyňských strojíren, pak přešel do strojíren Desta v Domažlicích. „Tam jsem se potkal s Emilem Burianem, dělal na oddělení pro zvláštní úkoly, což byla v podstatě rezidentura Státní bezpečnosti,“ říká pamětník. „Vědělo se o něm, že se po válce podílel na vraždách Němců.“ Oběti byly pochovány v hromadných hrobech mezi Domažlicemi a Draženovem. Popravy byly v roce 1946 vyšetřovány, ale potrestán nebyl nikdo. Podle zákona z května 1946 o právnosti jednání souvisejících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků se totiž jednání, které směřovalo ke „spravedlivé odvetě“, nepovažovalo za trestné.

„Prohlašoval se za partyzána, tvrdil o sobě, že v Německu vyhodil do vzduchu přehradu. Chodil po školách a vykládal tam protiválečné příběhy,“ říká Antonín Hofmeister. „Našel jsem si ho v archivech, žádný partyzán nikdy nebyl. Nic pěkného jsem se o něm z archivních materiálů nedozvěděl. Chtěl k policii, ale nechtěli ho vzít, protože ho lidé v Domažlicích znali jako prolhaného člověk a sadistu. StB naopak napsala, že si ho musí nechat, protože je to člověk, který se neštítí ničeho, je schopen udělat cokoliv, co budou potřebovat.“

Pamětník vypráví, že jako dítě se Emila Buriana bál. „Měl divný pohled, pohled vraha,“ říká. Bál se ho i později ve strojírnách, a když to jen trochu šlo, setkání s ním se vyhnul. Konkrétní incident, který s Burianem se strojírnách zažil, je ale spíš bizarní. „Když dělal u nás na dílně kontrolu, spletl si Jiráska s Masarykem,“ vypráví. „Měli jsme na zdi nějaký školní obraz spisovatele Aloise Jiráska. Šel nás napráskat řediteli, že nám tam visí prezident Masaryk. Mistr pak musel obraz sundat ze zdi a jít ho řediteli ukázat. Teprve pak se to vysvětlilo.“

Klub veteránů zajímal státní bezpečnost

V roce 1968 bylo pamětníkovi pětadvacet let. Na 21. srpna měl s kamarádem naplánováno, že pojedou dělat lyžařskou sjezdovku na Čerchově. „Nic z toho nebylo, kamarád přišel s tím, že okupační vojska obsazují Prahu,“ vypráví. „Po poledni už byli Rusáci v Domažlicích u školy.“ Antonín Hofmeister, který amatérsky filmoval, vzal tehdy kameru a vyrazil s ní do ulic.

Záběry se mu prý hodily později. „Když mě kádrovali a ptali se, co jsem dělal v srpnu 1968, říkal jsem: ‚Filmoval, takže vás tam všechny mám. Toníku, to byl předseda partaje, tebe tam mám, jak píšeš na zeď ‚idíte domoj‘. A tebe, předsedo ROH, tam mám, jak strháváš rudé vlajky se srpem a kladivem a dupeš po nich‘,“ vypráví pamětník. „Takže jsem byl prokádrovaný. Všechno to bylo jen takové divadlo.“

V domažlické strojírně Desta pracoval Antonín Hofmeister zhruba dvacet let, pak odešel do Jednoty dělat vedoucího dopravy. „Kamarád mě přemluvil, že potřebují dopraváka, věděl, že auta jsou mým koníčkem,“ říká. „Nechali mě to dělat, i když jsem neměl vysokou školu. Snažili se mě ale přesvědčit, abych si udělal VUML.“ Pamětník studium na Večerní univerzitě marxismu-leninismu odmítl: „Říkal jsem, chlapci, když jsem nemohl studovat normálně, nechtějte po mě, abych teď studoval nějakou stranickou školu.“ Po ruce měl pádný argument. „Šoféři brali kolem pěti tisíc korun, já měl plat poloviční,“ vypráví. „Říkal jsem jim, mně nevadí, když nebudu vedoucí, půjdu jezdit na náklaďák a budu se mít líp.“

Láska k autům ho přivedla k tomu, že v roce 1973 spoluzakládal Veteran Car Club Domažlice a stal se místopředsedou jeho výboru. „Členové nově vzniklého klubu se 23. června 1973 vydali na svoji první veteránskou akci „1000 mil československých“. Jan Frei, majitel Fiatu 509A z roku 1925, se spolujezdcem Antonínem Hofmeistrem vyjeli na jednu z nejtěžších akcí v tehdejší době. Celou trať absolvovali dobře, ale 20 km před cílem odstoupili z prvního místa ve své třídě pro poruchu motoru,“ dočteme se na stránkách zmíněného klubu.

Aktivita Antonína Hofmeistera ve veteránském klubu k němu ale také přilákala pozornost StB. „V Domažlicích jsme organizovali závod do vrchu, sjížděli se na něj východní i západní Němci,“ říká. „Kontaktoval mě příslušník StB, musel jsem mu přinést startovní listinu se jmény těch, kdo přijedou z ciziny. Chtěli také vědět, zda se někdo z nich nezajímal o místní kasárna. Říkal jsem, o ničem takovém nevím, nás zajímají motorky a auta.“

StB se o pamětníka zajímala v letech 1987 a 1988. „Vyhýbal jsem se jim, nic jsem jim nepodepisoval,“ říká. V archivech se pamětník po revoluci snažil najít nějakou zprávu o tom, co se od něj dozvěděli, nenašel prý ale nic. „Rád bych to viděl, příslušníci StB byli schopni něco napsat, i když to nebyla pravda, a vybrat si na vás peníze,“ míní.

Vypráví, že do ciziny mohl jezdit častěji než jiní. „Měl jsem kamaráda v Praze na ministerstvu financí, přes něj jsem dostával devizový příslib. „Říkal jsem mu, doufám, že kvůli tomu nebudu v nějakých seznamech spolupracovníků,“ říká Antonín Hofmeister. O jeho cesty na západ se prý místní státní bezpečnost nezajímala. „Asi si mysleli, že jezdím něco povídat do Prahy,“ říká. „Že mě má pod palcem nějaká vyšší složka.“

Prosadil náhrobek pro agenta Josefa Zíku

Po listopadu 1989 začal Antonín Hofmeister podnikat. Převzal autodílnu Jednoty, kde do té doby pracoval. „Když Jednota likvidovala odbor dopravy, vzal jsem si autodílnu,“ říká. „Podnikal jsem v opravách automobilů Avia.“ Velkou radost mu udělalo otevření hranic. „Když v rádiu ohlásili, že od 12 hodin budou otevřené hranice, hned jsem nastartoval auto a vyjel přes Furth im Wald do Německa, v jednu hodinu už jsem byl v Schönsee,“ vzpomíná na 4. prosinec 1989. Protože se pořád pohyboval při hranicích, vzbudil pozornost německé policie. „Bylo jim divné, proč se motám někde, kde se většina lidí nemotá,“ říká. „‚Chci se podívat k nám z vaší strany,‘ vysvětlil jsem jim.“

Zajímal se také o příběhy pohraničí. Například o hajného a převaděče, později západního agenta Josefa Zíku, kterého v roce 1951 zastřelili příslušníci Pohraniční stráže u Pleše. V roce 2010 byl z iniciativy Antonína Hofmeistera na hřbitově v zaniklé obci Pleš, který pietně obnovili němečtí rodáci, umístěn náhrobek Josefa Zíky. Tvoří jej železný kříž, ověnčený trnovou korunou z ostnatého drátu, a podobizna Zíky v lesnické uniformě. Právě na plešském hřbitově bylo totiž v roce 1991 nalezeno řádně nepohřbené tělo a mělo se za to, že by mohlo jít o Zikovy ostatky.

Josef Zíka (Zika, 1920–1951) byl od roku 1945 hajný na Pleši. Výbornou znalost terénu a kontakty nejen s místními lesníky, ale také s odsunutými Němci, z nichž někteří se usadili v blízkosti hranice, využíval údajně již po válce při pašování zboží. Po únoru 1948 se zapojil do převádění politických uprchlíků. Josef Zíka byl pro podezření z převaděčství zadržen v listopadu 1948. Při eskortování k výslechu využil poruchy auta a utekl do Německa, kde navázal spolupráci s britskou zpravodajskou službou. „Někteří říkají, že utekl,“ říká Antonín Hofmeister. „Jiní říkají, že byl s muži, kteří ho eskortovali, kamarád a pustili ho.“

Zvýšený zájem StB o Zíku po jeho útěku souvisel se dvěma leteckými instruktory, Svatoplukem Pokorným a Rudolfem Teichmannem, kterým se podařilo civilním letadlem přeletět hranice do západního Německa. Prostřednictvím Zíky pak začali budovat síť spolupracovníků s cílem získávat pro západní zpravodajské služby strategické informace z oblasti letectví.

S cílem dopadnout Zíku byla bezpečnostními orgány rozvinuta akce Šumava. V případu figurovalo několik informátorů, mezi nimi také u hranic bydlící odsunutý Němec „agent Blix“, s nímž se Zíka znal. Ukázalo se, že se Zíkou spolupracují v podstatě všichni lesníci z polesí Horšovského Týna a zřejmě také velitel brigády Pohraniční stráže v Poběžovicích Josef Herián.

Na základě informací získaných za finanční odměnu od agenta Blixe byla 14. března pod vedením oddílu Státní bezpečnosti v Horšovském Týně v okolí Pleše zahájena ostraha hranice v režimu zvýšené pohotovosti. Josef Zíka byl usmrcen v přestřelce, aniž by sám některého z příslušníků Pohraniční stráže zasáhl. Akce Šumava se následně uzavřela vyšetřováním, zatčením a odsouzením Zíkových spolupracovníků.

Antonín Hofmeister se chtěl o příběhu Josefa Zíky, kterého znal z vyprávění, dozvědět co nejvíc. „Když se otevřely archivy, snažil jsem se něco zjistit,“ říká. „Dalo to práci, protože dokumenty k akci Šumava byly zlikvidovány. Něco se ale dalo najít v materiálech k jiným navazujícím akcím.“ Došel k tomu, že informátor Blix byl jistý Karel Brix a byl v příbuzenském vztahu k hospodské Marii Ulbrichtové z vesnice Friedrichshäng těsně u hranic na německé straně. Hospodská měla přezdívku Černá Máry a píše se o ní, že byla agentkou mnichovské centrály CIC. Z hospody bylo vidět zanikání sousední Pleše, čeští a bavorští politici si tu dali pivo, když symbolicky stříhali hraniční dráty. A před revolucí sem prý mířili také nejodvážnější mazáci z řad pohraničníků po léta tajně na pivo. „Karel Brix slíbil pohraničníkům, že jim Zíku za tisíc marek přivede,“ míní Antonín Hofmeister. „Nepřivedl, ale řekl jim, kdy a kde bude.“

Antonín Hofmeister byl v kontaktu také se sestrou Josefa Zíky, která žila u Berouna. Pozval ji na odhalení Zíkova náhrobku, tehdy jí bylo skoro devadesát let. „Říkala mi, že její bratr Josef se od dětství zastával slabších,“ vzpomíná. „Prý byl až moc pro spravedlnost.“