„To spadalo pod krajskou správu, čili já jsem myslel, že jede někdo kvůli tomu. Jel jsem tam, načež on se mi představil a říkal, že je švagr doktora Lhotky a že byl požádán rodinou, aby mu pomohl a tak dále. Začal mi vyhrožovat, úplně jednoznačně vyhrožovat, že jistě chci, aby moje děti jednou studovaly a tak dále. Já jsem si v duchu říkal: 'Tak co, stojí mi ten Lhotka za to?' Nic jsem mu neřekl, jenom jsem mu vysvětloval situaci. On říkal: 'Rozmyslete si to. A nikomu neříkejte, že jste se mnou mluvil.' Potom jsme se rozešli a on mi potom ještě čas od času volal, jak se mám a jestli je všechno v pořádku a tak dále.“
„Vzpomínka starší, než když jsem chodil do školy - bylo to v roce 1942, v květnu. To už bylo potom, co můj tatínek zemřel. Jeli jsme s maminkou do Prahy na návštěvu k její sestřenici a tam jsme byli ubytovaní. Bylo to v Libni a byli jsme tam 27. května, kdy došlo k atentátu na Reinharda Heydricha. Samozřejmě nikdo nic nevěděl a tenkrát byla povinnost, že každý, kdo přicestoval z jiného města a byl tam přes noc, tak se musel policejně hlásit. Moje maminka si řekla, že to na nějaký den nestojí za to, a nešla nás přihlásit. V noci jsme spali. Já jsem samozřejmě byl malý, tak vím až potom z vyprávění, co se dělo. V noci zazvonilo, přišel gestapák s českým strážníkem a kontrolovali, jestli jsou všichni přihlášení. Bylo zjištěno, že maminka a já nejsme. Maminka říkala, že gestapák něco řekl, tomu nerozuměla a jenom pak slyšela českého strážníka, který německy řekl: 'Wie werden Sie wünschen aber vielleicht wird das nicht notwendig.' Což znamenalo: 'Jak si budete přát, ale snad to není nutné.' Gestapák mávl rukou a odešli.“
„Bylo to tak, že můj otec byl na pohřbu nějaké známé paní a oni pro něho přišli, když nebyl doma. Samozřejmě, když se večer vrátil, tak pro něho přišli. Já sám jsem přímo u toho nebyl, protože jsem si hrál na zahradě s kamarádem. Jakmile pro něho přišli a odvedli ho, maminka pro mě běžela na zahradu, abych ho ještě viděl. Jenom vím, protože jsem ho viděl, jak nese rádio, oni mu samozřejmě zabavili rádio, to musel zatčený vzít s sebou, tak jsem na něho volal: 'Táto, kam neseš to rádio?' A to bylo poslední.“
Vilém Hofman se narodil 5. srpna 1937 v Jičíně veterináři Václavu Hofmanovi a jeho manželce, rozené Dostálové. Jeho tatínek vedl v Jičíně na počátku druhé světové války odbojovou skupinu Mafie. Vilém si vybavuje okamžik, kdy ho v červnu roku 1941 odvádělo gestapo. V únoru 1942 dostali telegram s oznámením, že tatínek zemřel v koncentračním táboře Osvětim. V květnu 1942, kdy parašutisté Gabčík s Kubišem smrtelně zranili Reinharda Heydricha, byl na návštěvě u tety v Praze a v noci je doma kontrolovalo gestapo. 5. května roku 1945 zažil kapitulaci jičínské německé posádky a 11. května se svou třídou a panem učitelem v kroji vítal sovětskou armádu. V roce 1955 maturoval a vystudoval medicínu v Hradci Králové, obor stomatologie. Pracoval jako vedoucí lékař v Hořicích. V roce 1967 vstoupil do KSČ, o tři roky později ho kvůli nesouhlasu s okupací vojsky Varšavské smlouvy vyškrtli. V zaměstnání ho kontaktoval příslušník StB kvůli svému příbuznému, kterého chtěl pamětník vyhodit z práce. Vyhrožoval mu, že jeho děti by nemusely mít možnost studovat. V roce 1989 se účastnil demonstrací v Jičíně. Roku 2021 žil se svou druhou manželkou v Libáni.
Zprava: dědeček Vilém Dostál, prastrýc Adolf B. Dostál, prateta Marie Dostálová, prababička Marie Dostálová, prateta Leopolda Dostálová, prateta Olga Dostálová, prastrýc Václav Dostál, prateta Hana Dostálová
Zprava: dědeček Vilém Dostál, prastrýc Adolf B. Dostál, prateta Marie Dostálová, prababička Marie Dostálová, prateta Leopolda Dostálová, prateta Olga Dostálová, prastrýc Václav Dostál, prateta Hana Dostálová
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
