„Já si dodnes pamatuji, když jsem u Tomina viděl jeho zmlácenou manželku. Byla fialová, modrá, jako byste viděl nejhoršího bezdomovce poté, co ho zkopali skinheadi. To bylo něco neuvěřitelného. Tomin odmítal důsledně vycestovat. Propagoval, že tady musíme zůstat. Že jim tu radost neuděláme. Až když mu zmlátili manželku, tak to sbalil a odjeli. Pak vycestoval Třešňák, který taky odmítal odjet. Ty akce byly dost drsné.“ – „To je známý případ, Zdena Tominová, zmlátila ji StB.“ – „Já ji viděl na vlastní oči, opravdu. Byl jsem v šoku.“ – „A vy jste už v té době měl zkušenost s estébáky?“ – „Já jsem byl akorát jednou u toho výslechu, jak jsem o něm mluvil, a to byla jediná zkušenost. Oni mi pak dali pokoj. Nic ze mě nedostali, protože jsem na všechno říkal, že nevím.“
„To jsou ty paradoxy toho komunistického režimu. Tím, že jste se stal protekční, vystudoval jste vysokou školu, stala se z vás inteligence, ale pak už jste neměl takovou protekci, jako když jste dělník. Mě na gymnázium vzali proto, že máma byla dělnického původu. Pak ta další generace ale už byla v nevýhodě. Komunisti si vlastně podřezávali větev sami pod sebou.“
„Já ne. Já jsem byl docela zpracovaný těmi lidmi, kteří říkali, že je důležité zůstat. Ale kdyby mě zmlátili, asi bych o tom uvažoval. Je fakt, že to nebyl můj problém. Většinou co jsem měl zkušenost s lidmi já, tak byli zastánci toho zůstat. Nakonec u mě v bytě měl poslední koncert Hutka. Bydlel jsem v Havelské ulici. Těsně než emigroval, tak u mě hrál. V podstatě jsme to brali tak, že ti lidé byli donuceni k odchodu ze země.“ – „U vás byl poslední Hutkův koncert před emigrací?“ – „Byl. V Havelské 5. Bylo to u mě, protože spousta bytů už byla obšancovaná policajty. Dal jsem tedy k dispozici svůj byt. Bylo to v centru a chvilku bylo možné se tam scházet, než to někdo zase objevil nebo prásknul, to nevím. Takže Machovec u mě přednášel v bytě, Jiří Němec a další. Byly to zážitky...“
„Byl to osmadvacátý říjen, byli jsme u svatého Václava, a najednou tam rychle připochodovali policajti s dlouhými obušky, táta padl na zem, já jsem ho zvedal, tahal jsem ho po zemi, a najednou jsem dostal tím obuškem přes záda. Byl to slušný policajt. Kdyby chtěl, mohl mi tím obuškem přerazit záda. Měl jsem dost slušné jelito a byl jsem na něj pyšný. Tátu jsem tahal po zemi, aby mě neušlapali. On jim tam začal něco vykládat, ale z jejich strany to bylo natvrdo.“
„Tam nepochybně lidi nosili knihy, které byly v té době vyřazené z knihoven, byly na indexu.“ – „Jak se nakládalo s těmi knihami?“ – „Buď jsme si je distribuovali mezi sebou, nebo tam byla taková bedna, do které je paní Tejnorová házela, když už se trochu bála. Ty knihy tam hodila a lidi věděli, že si je z druhé strany té plenty můžou vzít. Byla to taková tichá dohoda. Že se jako neprodávaly. Třeba Škvorecký. Když to nebyla zrovna nějaká hitovka, kterou jsme si nechávali sami. Ale pozor, to byl oficiálně vydaný seznam knih, které se nesmějí prodávat. Tedy ve skutečnosti byl neoficiální. Protože oficiálně takový seznam podle helsinských dohod vůbec nemohl existovat. Byly tam na cyklostylu napsané tituly a co se nesmí prodat. Třeba od Škvoreckého doslov, o Masarykovi že se nesmí nic prodávat, zkrátka sebemenší odchylka byla hned na indexu, že se nesmí.“
„Já jsem chodil k Tominovi na filozofii, k Hejdánkovi na filozofii k němu do bytu na Vinohrady, u Ivana Dejmala jsem byl na přednáškách. Já jsem to hltal. Dokonce přivedli nějakého Holanďana ze zahraničí a překládali nám, co říká. Já byl vlastně nevzdělanec a Tomin nám tam četl filozofii v originále, řecky, a teď nám to tam překládal, horko těžko vysvětloval, a tak jsem viděl filozofa v akci. Pro spoustu lidí to byla hrozná nuda, protože to bylo strašně moc do hloubky. Oni to měli ale jako potřebu a to mě dostalo. Lidi to mohli dělat po bytech. Mám dokonce zápočet od Machovce.“ – „Jak jste chodil dlouho na ty semináře?“ – „Dlouho. Oni nás začali stále víc pronásledovat. Byl jsem i jednou s Ivanem Dejmalem u výslechu na StB. To už jsme ale byli proškolení starým Ledererem, že nesmíme nic říkat.“
Jan Augustin Hofman se narodil 9. listopadu 1955 v Praze. Jeho otec byl elektroinženýr, matka se řadila k dělnické třídě, díky čemuž se pamětník dostal na gymnázium, kde odmaturoval v roce 1975. Na vysoké škole pedagogické se seznámil s Alešem Ledererem, vyhozeným ze studií z politických důvodů, což ovlivnilo jeho politické smýšlení. Školu opustil předčasně v roce 1977. Nechal se zaměstnat v antikvariátu v Dlážděné, kde se pohybovali lidé z umění a disentu. Při práci se vyučil knihkupcem a působil také v experimentálním hudebním uskupení Žabí hlen. V roce 1980 odešel z antikvariátu, protože chtěl mít více volného času pro sebe. Před stíháním za příživnictví ho chránilo razítko v občanském průkazu od fiktivního zaměstnavatele. Dva roky se velmi dobře živil jako prodejce Večerní Prahy, poté založil rodinu a nechal se zaměstnat v kotelně. V 70. a 80. letech navštěvoval ilegální bytové přednášky, například u Julia Tomina, kde se setkal s jeho manželkou, již StB při výslechu zmlátila k nepoznání. V druhé polovině 80. let se účastnil nejrůznějších demonstrací a zažil brutální policejní zásahy. V 80. letech se rozhodl skoncovat s alkoholem, který mu ničil život, a spásu našel v křesťanství. Před listopadem 1989 změnil povolání a začal pracovat jako vychovatel učňovské mládeže, po revoluci v této práci pokračoval v komunitním centru na Barrandově až do roku 1995. V dalších letech se vrátil k profesi knihkupce. Patnáct let provozoval antikvariátní stánek na Masarykově nádraží a později na smíchovském nádraží. Je také majitelem antikvariátu v Kotevní ulici.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
