Jiří Hlávka

* 1944

  • "Nejhorší bylo, že vás udávali lidi, který člověk znal, s kterýma jsem třeba byl v tom divadle, s kterýma jsem se znal léta. A pak jsem se dozvěděl později, že kdo to byl. Třeba ve Zbirohu se vykládaly, já jsem dokázal vykládat čtyři hodiny anekdoty. No a přijeli jsme ze Zbiroha a už u mě zvonili „kamarádi“ – soudruhu Hlávko, potřebujeme si s vámi popovídat. Vy jste říkal…. A už to jelo. Naštěstí jsem teda nikdy nebyl zavřenej, nikdy jsem se nedostal dál, jenom vždycky trest. Ale taky u mě byli jednou, když bylo pátý výročí 68. roku, tak někdo, v té době existovalo něco, co vy už taky neznáte, to se jmenovalo rozhlas po drátě. To byl rozhlas skutečně po drátě. Šel vám jenom drát a tam se připojil reproduktor a tam prostě celý den hrálo, zpívalo a tak dále, to znamená nebylo to rádio, který byste si mohli naladit, tam byl předem daný program. A někdo v tom Ústí nad Labem do tohoto rozhlasu po drátě pustil magnetofon, což šlo, záznam z noci 68. roku. Probuďte své sousedy, počkejte u přijímačů, stala se tahle a tahle věc. Okamžitě byli u některých lidí, speciálně u takových, jako jsem byl já – máte magnetofon, já ano, kde máte pásky, tak všechny pásky si odvezli. Naštěstí zase byli jiní lidé i mezi nimi, kteří zavolali a řekli: ,Jiříku, přijedou, schovej pásky, který nechceš, aby našli.´"

  • "Začaly se strhávat názvy ulic, začaly se psát nápisy. Já jsem psal obrovský jídelníčky na Hotel Bohemia, který začínaly polévkou brežněvjankou a pečené šišky gomulky. Gomulka byl tehdy polskej politik, že jo. Básničky jsem psal do chvíle, než u mě o půlnoci asi po týdnu zazvonil kamarád, který mi ty básničky přinesl zpátky a řekl mě: neznáme se, neviděli jsme se, v Průboji v novinách jsi nikdy nebyl, už je tam někdo jinej. Jináč by mě zavřeli, že jo."

  • "20. srpna v noci, asi kolem půlnoci, začala běhat po táboře ječící dvanáctiletá holčička, která držela v ruce tranzistorové rádio a řvala, že ji v Liberci zastřelili maminku. Protože v tom rozhlase se vysílal vjezd vojsk a oni tam jmenovali, že ruský voják, sovětský voják zastřelil na náměstí v Liberci paní a řekli jenom iniciály. A ona si z těch iniciál odvodila, že to je její maminka, protože maminka měla ty iniciály. Jak to dopadlo, nevím, ale vím, že ráno v pět hodin nad naším táborem, který byl původně vojenské zařízení, začaly lítat ruský letadla s červenýma raketama, ty nás z toho tábora vyhnaly. A vyhnaly nás tak, že jsme museli nasednout do autobusů i s dětma, před námi jeden tank, za námi jeden tank a tak nás vezli až do Liberce a do Ústí nad Labem."

  • "Protože to bylo ve čtyřiapadesátým roce, to je devět let po válce vlastně, tak moji kamarádi, kteří měli obrovskou knihovnu, a já jsem byl šílenej čtenář, já jsem četl i při baterce pod dekou a oni měli obrovskou sbírku Verneovek a já jsem si k nim chodil půjčovat Verneovky. Bydleli v domě, do kterého se šlo, prošlo se dvorem a teprve ve dvoře byly vchody do baráku, tak v tom dvoře oni v době, kdy jsem si přišel půjčit Verneovky, rozebírali něco, co našli v lese v Satalicích, byl to pozůstatek války, byla to, vím přesně, jak to vypadalo. Oni to rozebírali způsobem sekyra, kladivo, pilník. A ono jim to vybouchlo ve chvíli, kdy jsem vstoupil na ten dvůr. Takže mě to zvedlo do prvního patra, rozlámalo mi to všechny prsty, utrhlo mi to levou stranu obličeje i s okem pryč. Protože v té době se v Satalicích několikrát stalo, že vybouchla plynová bomba, tak tam byl jeden pán, který automaticky honem sedl do auta, přijel, naložil mě a ty dva kluky, kteří tam se mnou byli, a odvezli nás na Bulovku, takže takhle jsem přišel o oko."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Poděbrady, 21.03.2019

    (audio)
    délka: 32:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Můžeš to dělat dál, když vstoupíš do strany

Jiří Hlávka v mládí
Jiří Hlávka v mládí
zdroj: archiv pamětníka

Jiří Hlávka se narodil 31. března 1944 v Praze. V dětství přišel po výbuchu válečné munice o jedno oko. Od dětství se věnoval ochotnickému divadlu. V srpnu 1968 zažil příjezd vojsk Varšavské smlouvy jako vedoucí na letním táboře. V základní škole v Ústí nad Labem, kde měl po prázdninách nastoupit, spolu s dalšími pedagogy spálil sovětskou vlajku a zapojil do dalších protestu proti okupaci. Úřady jej přeřadily na zvláštní školu a poté, co nepodepsal souhlas se vstupem vojsk, ze školství odešel. Pracoval v kulturní sféře a nadále se věnoval amatérskému divadlu. Opakovaně odmítl vstoupit do KSČ a musel často střídat zaměstnání. Ze severních Čech přesídlil do Karových Varů. Zažil časté cenzurní zásahy komunistických úřadů . V 90. letech působil jako provozní ředitel pražského Divadla ABC, později jako ředitel Kulturního centra v Poděbradech.