„To bylo o sletu. To byl všesokolský slet a my jsme se se Slávkem dohodli, že se tady na to vykašleme. On měl v Americe nějaké příbuzné nebo známé, tak že půjdeme do Ameriky. Tak jsme se sebrali, a abychom nebyli nápadní, že chceme utéct, tak jsme jeli v tmavých šatech, v bílé košili s kravatou, jako že jedeme na nějakou návštěvu. A pak jsme přešli kolem Třístoličníku. Když jsme lezli v noci kolem toho kopce, slyšeli jsme, jak po cestě lomozí nějací esenbáci. Hranice na té straně tehdy hlídali policajti, že. Naštěstí si nás nevšimli, a tak jsme se dostali na druhou stranu. My jsme šli přes Rakousko do Bavorska. Rakousko byli Rusové a Bavorsko byli Američané. A tam jsme putovali dál. Jenže Slávek si poranil nohu, a když už jsme byli na italských hranicích, šli jsme do nějakého lágru, kde ho dal nějaký doktor trochu dohromady. Jenže to nevyšlo. Kdyby se Slávkovi nestalo něco s nohou, tak jsme to určitě dotáhli až za oceán. Jak jsme se dostali tam, tak jsme se dostali zpátky. Zase v noci jsme pochodovali přes hranice, pak jsme se dostali do Budějovic a pak jsme se dostali domů.“
„Já jsem měl problém jednou. Měl jsem kamaráda, který emigroval do Ameriky. To bylo někdy kolem sedmdesátých let. Přijel se podívat do staré vlasti a šel se podívat za mnou do rozhlasu. Jenže on se tam prezentoval svým pasem a všichni hned zpozorněli. Oznámili mi, že tam mám návštěvu. Já jsem šel dolů a teď vidím, jak tam stojí takoví ti hlídači, kteří sledovali, co bude dál a tak. Já ho nepoznal, toho Evžena. Tak jsem šel do vrátnice a povídám, že mě tam někdo hledá. A vrátná povídá, že támhleten pán, co se představil americkým pasem. Já jsem se otočil, a když mi došlo, kdo tam stojí, věděl jsem, že to bude průšvih. Popadl jsem ho, byl jsem rád, že ho vidím, a táhl jsem ho ven, do hospody. No samozřejmě, že jsem kvůli tomu byl u výslechu. To byly trable, těžko si to umíte představit, jak mě vyslýchali. Oni se hned domýšleli bůhví co. Já říkal, že to byla náhoda, že přijel. Seděli jsme spolu ve třídě. Zřejmě se nějak dověděl, že dělám v rozhlase, tak přišel. No ale vykládejte jim to... Otravovali mě strašlivě dlouho.“
„Tam byla zase cenzura. Představte si redakci zpravodajství, která vysílá každou hodinu, někdy ráno po půl hodině. Každá zpravodajská relace se posílala z našeho patra zvláštním výtahem. Na to tam vyrobili takový malý výtah. Tím to posílali o patro níž, kde seděli cenzoři, zkontrolovali ty informace, těch pět minut, a pak to poslali nahoru a pak se to mohlo teprve vysílat.“
Miroslav Hlaváč se narodil 4. ledna 1928 v Praze na Žižkově. Byl rozhlasový publicista, autor povídek, fejetonů či reportáží. V roce 1946 odmaturoval na reálném gymnáziu v Praze. V červnu roku 1948, v době XI. všesokolského sletu, se s kamarádem Slávkem pokusil o emigraci. Podařilo se jim nepozorovaně přejít hranice na Šumavě a směřovali k italským hranicím, avšak kvůli kamarádově zranění na noze se rozhodli pro návrat do vlasti. Nezdařený pokus o emigraci se podařilo utajit až do šedesátých let. Miroslav v roce 1952 absolvoval právnickou fakultu. Právničině se však nikdy nevěnoval. Díky sportovnímu angažmá v ČKD Stalingrad nemusel nastoupit jako právník na umístěnku do Slezska a dostal místo v podniku ČKD Stalingrad jako správce budov. V polovině padesátých let se oženil, jeho životní partnerka byla zdravotní sestra. Přijal místo asistenta na nově založené katedře knihovnictví a novinářství na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Měl za úkol zpracovat téma josefínské a tereziánské cenzury; v době komunistického režimu šlo o ožehavé téma. Jeho texty přepracované jako literatura faktu se dočkaly knižního vydání až v roce 2013 pod názvem Byl to takový český zázrak. V šedesátých letech psal pět let pro čtrnáctideník Nová Praha a poté byl redaktorem v Československém rozhlase, kde v ekonomické redakci působil až do svého odchodu do důchodu.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
