Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Na průšvih zadělala i nevinná návštěva kamaráda s americkým pasem
narodil se 4. ledna 1928 v Praze
v roce 1946 odmaturoval na reálném gymnáziu v Praze
v létě 1948 ilegálně překročil s kamarádem hranice, ale vrátili se kvůli kamarádovu zranění
hrál basketbal a házenou za ČKD Stalingrad
v roce 1952 absolvoval právnickou fakultu, poté pracoval v ČKD jako správce budov
působil jako asistent na katedře knihovnictví a novinářství na Filozofické fakultě UK
vědecky se věnoval tématu cenzury v josefínské a tereziánské době
od šedesátých let byl redaktorem v Československém rozhlase, v ekonomické redakci
rozhlasový publicista, autor povídek, fejetonů, reportáží
přepracované texty vyšly knižně v roce 2013 pod názvem Byl to takový český zázrak
JUDr. Miroslav Hlaváč se narodil 4. ledna 1928 v Praze na Žižkově. Byl rozhlasový publicista ve zpravodajství, publicista v Literárním měsíčníku, autor povídek, fejetonů či reportáží.
Jeho dětství bylo poznamenáno rozvodem matky a otčíma v jeho jedenácti letech i otčímovými sebevražednými sklony, jehož psychiku pravděpodobně narušily zážitky z první světové války, kterou prožil v legiích v Rusku. „Můj nevlastní otec, kterého jsem měl za vlastního, bojoval na ruské frontě a občas si rád užil. Jenže po pár radovánkách chytil nějakou chorobu a už nemohl mít děti. Po válce dostal práci na poště jako státní zaměstnanec. Přestože nemohl mít děti, moje maminka otěhotněla a narodil jsem se já. O tom, že mým pravým otcem je někdo jiný, jsem se dozvěděl o mnoho let později,“ začíná své vyprávění Miroslav. Manželství rodičů nevydrželo, Hlaváčovi se rozešli v roce 1939 a pamětník zůstal s matkou sám.
Za války navštěvoval reálné gymnázium na Žižkově za ředitele Mrázka, velkého vlastence. Vzpomíná, jak se nacističtí okupanti snažili poněmčovat školy. V předposledním roce války už se děti musely učit všechny předměty (kromě češtiny) v německém jazyce. „Měli jsme z toho legraci, protože kantoři německy moc neuměli, ale k smíchu to ve skutečnosti nebylo. Cílem bylo nás poněmčit,“ vypráví Miroslav.
Ještě za války hrával tenis na Adámkových tenisových kurtech na Olšanech u tzv. strašnické antény, přes kterou vysílala pražská stanice. Byla ohrazena plotem a hlídali ji němečtí vojáci. „Tehdy nebyly tenisové míčky s chlupem jako dnes. Když se do nich člověk raketou opřel a dal ránu, proletěly plotem. Němečtí hlídači nám je házeli zpátky,“ vzpomíná Miroslav.
Kromě tenisu hrál také házenou a košíkovou v tajném sportovním klubu Mohykán (před válkou Masaryk), který založil sekretář ústředí YMCA Joe First po 15. březnu 1939, když byla YMCA de facto zrušena (směla pracovat pod hlavičkou KSML – Křesťanského sdružení mladých lidí). „Po válce jsme chtěli vstoupit zpět do YMCA, ale už z nás udělali smíšená družstva – dívčí i chlapecké – a tak to nešlo. Mohykán jsme tedy zachovali a fungovali jsme nezávisle,“ vysvětluje pamětník.
Poválečnou dobu považoval Miroslav Hlaváč za nejlepší. Hrál se jazz, tančil se swing, chodil tančit do Slovanského domu, který za války zabrali Němci a po válce se stal centrem zábavy mladých. Hrál tam třeba Kaplánkův orchestr, který hrál v Anglii pro naše i anglické vojáky. Ve třídě vydávali časopis a měli studentskou samosprávu, organizovali si besedy se zajímavými osobnostmi, spisovateli, ale například i s veterány z první světové války. „To mezidobí po válce a před únorem 1948 bylo nejkrásnější, byla svoboda, jako je teď,“ říká pamětník.
Miroslav Hlaváč maturoval v roce 1946 a pokračoval na přírodovědecké fakultě. „Tam ale nebyla skripta a učebnice, a proto bylo nutné docházet na přednášky. Já jsem si ale potřeboval přivydělávat na studium, a tak jsem přešel na právnickou fakultu. Tam bylo hodně studentů, a tak se už vyplatilo vydávat učebnice a skripta,“ vypráví Miroslav.
Přivydělával si různě, například jako statista ve vinohradském divadle nebo v tanečních jako „tancknecht“. „To byl chlapec, kterého paní mistrová posílala za děvčaty, která kluci nestřídali, protože vypadala příliš pěkně. My jsme pro ně chodili a ty holky se díky tomu naučily dobře tancovat, protože jsme to uměli,“ vypráví Miroslav Hlaváč.
V neklidném létě 1948, kdy veřejnost i Státní bezpečnost směřovaly pozornost na všesokolský slet, který komunisté využili pro své propagandistické zájmy, se Miroslav se svým kamarádem Slávkem rozhodli emigrovat.
„Byl všesokolský slet a my jsme se se Slávkem dohodli, že se tady na to vykašleme. On měl v Americe nějaké příbuzné nebo známé, tak že půjdeme do Ameriky. Abychom nebyli nápadní, že chceme utéct, oblékli jsme se do tmavých šatů a bílé košile s kravatou, jako že jedeme na nějakou návštěvu...“ vypráví Miroslav. Dostali se na Šumavu k hranicím. Ty přešli poblíž hory Třístoličník.
„Když jsme lezli v noci kolem toho kopce, slyšeli jsme, jak po cestě lomozí nějací esenbáci. Hranice na té straně tehdy hlídali policajti. Naštěstí si nás nevšimli, a tak jsme se dostali na druhou stranu,“ popisuje ilegální přechod hranic Miroslav Hlaváč.
Kamarádi putovali dál přes Rakousko do Bavorska. „Rakousko byli Rusové a Bavorsko byli Američané. A tak jsme putovali, až jsme se dostali k italským hranicím. Jenže Slávek si poranil nohu. V nějakém lágru dal nějaký doktor Slávka sice trochu dohromady, ale vzdali jsme to a nakonec jsme se vrátili. Jak jsme se dostali tam, tak jsme se dostali zpátky. Zase v noci jsme pochodovali přes hranice, pak jsme se dostali do Českých Budějovic a pak jsme se dostali domů. Kdyby se byl Slávek nezranil, určitě jsme to dotáhli až za oceán,“ vypráví Miroslav Hlaváč.
O nezdařeném pokusu o emigraci se prý kupodivu nikdo nedozvěděl až do roku 1966, když už pamětník pracoval v Československém rozhlase. „Zaměstnavatel s tím musel mít asi dost velké nepříjemnosti – jak to, že takový člověk dělá v rozhlase?! – ale nakonec to shodili pod stůl. Jen za mnou přišli, abych podepsal nějakých pět vět, že jsem věrný republice, a podobné ptákoviny. Tak jsem jim to podepsal a měl jsem pokoj.“
Ale nepředbíhejme. Miroslav se po tomto „výletě“ vrátil do Prahy, kde pokračoval ve studiích na právnické fakultě. Vzpomíná, že po změně režimu v roce 1948 z fakulty komunisté vyházeli mnoho profesorů a zavedli ideologicky zaměřené předměty, jako například marxismus-leninismus. „Pochopili jsme, že na zkoušky z těchto předmětů je nutno naučit se určité odstavce. Jinak se ale za nás trestní právo a další odborné předměty učily stále postaru, reformy přicházely později,“ vysvětluje Miroslav Hlaváč.
Když pamětník v roce 1952 absolvoval právnickou fakultu, dostal umístěnku do Slezska, což znamenalo několikaletou pracovní povinnost v daném místě. Tehdy stále hrál závodně házenou za ČKD Stalingrad (původně Sokol Vinohradský). Trenér však o schopného hráče nechtěl přijít, a proto mu vyjednal místo v ČKD jako správce závodních domů.
Ale ani tuto práci pamětník nakonec nemusel vykonávat v plném nasazení. „Jen co jsem tam nastoupil, přišel za mnou nějaký právník s tím, že míval velkou právnickou kancelář a komunisté ho připravili o práci. Prý by za mě to právo dělal. Já jsem zajásal, že se nebudu muset dělat s těmi smlouvami. Ale na druhou stranu to byla katastrofa, protože tím pádem jsem právo zapomněl. Hlídal jsem jen, jestli jsou ty baráky umyté a lidi spokojení, organizoval jsem jenom nějaké schůze,“ vypráví pamětník.
K zajímavější práci se dostal, když ho oslovil přítel, spisovatel Miroslav Kalina. Na nově založené katedře knihovnictví a novinářství na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy potřebovali asistenta. Miroslav byl jedním z deseti uchazečů. „Hlásili se lidé, kteří již dávno vědecky pracovali, a tak jsem si říkal, že nemám šanci. Ale k mému překvapení vybrali mě. Myslím, že to bylo proto, že jsem hrál za ČKD Stalingrad, a byl jsem tím pádem politicky ‚angažovaný‘. Taková byla doba,“ říká Miroslav Hlaváč.
Jak říká, tato příležitost pro něho byla štěstím, protože se dostal k psaní. Profesor Klimeš ho pověřil zpracováním tématu josefínské a tereziánské cenzury. „Vůbec nebylo jednoduché dostat se k archivním materiálům na tohle téma. Byla potřeba spousta povolení, ale povedlo se a napsal jsem o tom práci.“ Jeho texty se však na veřejnost dostat neměly. Nikdo je nemohl vydat, protože tématem byla cenzura.
Pamětník z fakulty odešel a k tématu se vrátil po letech. Nakonec ho zpracoval jako literaturu faktu. Kniha vyšla v roce 2013 pod názvem Byl to takový český zázrak. „Je to vyprávění o našich vlastencích, jako byl Dobrovský, Jungmann a další. Do toho jsem zakomponoval i téma cenzury, protože ta byla rozhodující v tom, aby vůbec mohli něco vydat. Cenzura fungovala tak, že autor musel přinést knihu na cenzurní úřad ve dvou vydáních, to znamená, že ji musel opsat. Oni to zkontrolovali a udělali připomínky, které se zapsaly do obou rukopisů. Jeden zůstal na úřadě a druhý šel do tiskárny. Opět se to zkontrolovalo a teprve pak se mohla kniha prodávat,“ vysvětluje Miroslav Hlaváč.
V šedesátých letech pamětník pět let působil v redakci časopisu Nová Praha a poté byl redaktorem v Československém rozhlase. Pochopitelně i zde se potýkal s cenzurou. „Představte si redakci zpravodajství, která vysílá každou hodinu, někdy ráno po půl hodině. Každá zpravodajská relace se posílala z našeho patra zvláštním malým výtahem. Tím to posílali o patro níž, kde seděli cenzoři, zkontrolovali ty informace, těch pět minut, a pak to poslali nahoru. Teprve pak se to mohlo vysílat.“
Koncem šedesátých let pamětník působil v ekonomické redakci. „Nabízeli mi práci ve vnitropolitické redakci, ale to jsem nechtěl. V té ekonomické to bylo fajn, nebylo to politické.“
Jakožto redaktor a spisovatel nelibě nesl cenzuru a nemožnost svobodně se vyjádřit. Vadila mu nesvoboda a pokrytectví. Šéfové zametali pod stůl, co se dalo, Miroslav Hlaváč sám musel napsat článek za nějakého vědeckého pracovníka, který se pak samolibě pod tuto práci podepsal, jako kdyby byl jejím autorem. Když za ním přijel kamarád z Ameriky, byly z toho výslechy u StB.
„Měl jsem kamaráda, který emigroval do Ameriky. To bylo někdy v sedmdesátých letech. Přijel se podívat do staré vlasti a navštívil mě v rozhlase. Jenže se tam prezentoval svým pasem a všichni hned zpozorněli. Oznámili mi, že tam mám návštěvu. Já jsem šel dolů, viděl jsem tam ty hlídače, kteří sledovali, co se kde šustne. Já jsem Evžena nejdříve nepoznal, šel jsem tedy do vrátnice a povídám, že mě tam prý někdo hledá. A vrátná povídá, že támhleten pán, který se představil americkým pasem. Já jsem se otočil, a když mi došlo, kdo tam stojí, věděl jsem, že to bude průšvih. Popadl jsem ho, byl jsem rád, že ho vidím, a táhl jsem ho ven, do hospody. No samozřejmě, že jsem kvůli tomu byl u výslechu. To byly trable, těžko si to umíte představit, jak mě vyslýchali... Hned se domýšleli bůhví co. Já jsem říkal, že to byla náhoda, že přijel. Seděli jsme spolu ve třídě. Zřejmě se nějak dozvěděl, že dělám v rozhlase, a tak přišel. No ale vykládejte jim to... Otravovali mě strašlivě dlouho,“ vypráví pamětník.
Miroslav Hlaváč se vždy toužil podívat do Francie a v lednu 1987 s manželkou podali žádost o možnost třítýdenního pobytu ve Francii. V červnu dostali kladné vyrozumění, ale jednoho dne přišel v Miroslavově nepřítomnosti k nim domů na návštěvu šéf zpravodajské stanice Hvězda, aby Hlaváčovy zkontroloval. „Byl jsem běhat, a když jsem se vrátil, seděl doma s mojí manželkou. Přiznal se mi, že přišel zkontrolovat, jestli máme doma nábytek. Jestli jsme ho neprodali a nechystáme se emigrovat.“
A pamětníkův vzkaz pro budoucí generace? „Važte si demokratického státu a svobody! To nejdůležitější je, když jsou lidé svobodní a můžou dosáhnout toho, co chtějí.“
Redakční poznámka: Miroslav Hlaváč je podle dostupných informací evidován v materiálech Archivu bezpečnostních složek jako spolupracovník Státní bezpečnosti v kategorii agent (A).
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Petra Verzichová)