Alois Hirnich

„Oni dostali tři týdny nebo tak nějak předtím oznámení. Museli tenkrát na nádraží a potom za tři měsíce další. Myslím natřikrát to bylo ve Vrbně. Do Vánoc byli pryč.“ Otázka tazatele: „Jak jste to vnímal v těch čtrnácti, patnácti letech?“ A. H.: „My jsme tenkrát byli ještě hloupí. Nám slíbili, že taky půjdeme za nimi, prý v únoru nebo v březnu. Jako horníci všichni dohromady. Zatím že tady musíme zůstat. Zatím jsem ještě tady teď.“

„My jsme krmili kozy po Němcích. Bylo nám jich líto. Ony bečely. Krávy odebrali. Já nevím, kdo to bral. Kdesi je zabili, ale já nevím kde. Tenkrát byl bordel jako hrom. Kozy bečely, tak jsme s jedním kamarádem, co tam ta rodina taky zůstala a potom se v padesátým odstěhovala, tak jsme je dali do jedné maštale a tam jsme je krmili. Seno bylo, poněvadž měli nadělaný. Nevěděli, že jdou pryč na odsun. Tak jsme je krmili, napájeli a tak. Potom nám i platili. To bylo tenkrát pastevní družstvo. Zaplatili za to. My jsme měli dvacet, pětadvacet koz. Krmili jsme je, ale potom je odebrali a my jsme neměli co dělat. Hlásili jsme se do lesa, a tak jsme chodili do lesa sadit stromky a tak, a tak jsme ubili čas.“

„Jeden na západní frontě a druhej byl tady na cvičení v Gliwicu v Polsku a potom, jak šel na frontu, tak na ni ani nedošel. Asi už po cestě... Ve třiačtyřicátém roce, to narukoval v Polsku. Tam byl rok, potom ho odvolali na frontu a hotovo. Nezvěstný. Neví se, co a jak.“