Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alois Hirnich (* 1931)

• narozen v roce 1931 v obci Velké Vrbno (něm. Gross-Würben)

• je německé národnosti

• tři bratři narukovali do wehrmachtu

• Franz a Oskar Hirnichovi padli

• rodina nebyla zařazena do odsunu

• většina členů rodiny po roce 1966 odešla do Německa

• v době natáčení (2012) žil ve Starém Městě

Alois Hiernich

Zůstali jen dva

 

Alois Hirnich se narodil v roce 1931 rodičům německé národnosti v obci Velké Vrbno (něm. Gross-Würben). V této horské vesnici pod Travnou horou v Rychlebských horách prožil celé dětství a mládí. Za války tam jeho tři bratři narukovali do wehrmachtu a dva z nich ztratili na frontě život. Po válce byla rodina kvůli otcově práci v tuhových dolech vyjmuta z odsunu. Do Velkého Vrbna se pro jeho horskou polohu nepřistěhovali až na malé výjimky žádní noví osadníci. Poté, co odešli i Hirnichovi, byla drtivá většina domů v obci stržena. Dnes z původní zástavby zůstala jen bývalá škola, hájenka a budova finanční stráže. V šedesátých a sedmdesátých letech odešli do Německa dva bratři pamětníka, sestra a matka. Z početné rodiny tak v Československu zůstal jen pamětník a sestra Anna.

Alois Hirnich se narodil v malé chaloupce ve spodní části Velkého Vrbna. Rodiče ji měli pronajatou od místního hostinského. V domě byla ale jen jedna malá místnost a žila v ní osmičlenná rodina. Někdy v roce 1936 se proto přestěhovali do nově postaveného domu na samém konci obce. Nad nimi prý už bydlela jen rodina Weiserova a asi 5 minut cesty od nich už se nacházela turistická chata Paprsek, která stojí v nadmořské výšce 1022 metrů. Dům Hirnichů tak stál 1000 metrů nad mořem a byl z něj krásný výhled do okolí. Tam, kde se nacházelo jejich pole, je dnes les a částečně také Snowpark Paprsek – Olšanka. Pamětník ale vzpomíná, že oblíbeným místem lyžařů bylo jejich pole i za první republiky, zvláště když nad ním od roku 1932 stála turistická chata Paprsek. „To ještě bylo na našem poli. Tam nebyly ještě žádný stromy. Dnes je tam les. Byl to takový prázdný lán. Tam se lyžovalo. Nebyli jsme rádi, protože tam potom dlouho ležel sníh. Byl utupovanej. Nemohli jsme na pole, ale co se dalo dělat.“

Díky poloze domu Hirnichů bylo dětství pamětníka úzce spojeno s okolní krajinou. Vzpomíná, že chodili také lyžovat, ale většinu času museli pomáhat doma. „My jsme jako děcka chodili do lesa na dřevo a na haluze, aby bylo na topení. Na borůvky jsme taky chodili.“ Rodiče měli hodně dětí a patřili spíše k chudší vrstvě obyvatelstva. Kvůli stavbě domu se také zadlužili. Otec Albert pracoval jako horník v grafitových dolech u akciové společnosti Graphitwerke Buhl – Aberti v blízkém Malém Vrbně. Aby uživil rodinu, často po práci ještě pomáhal hospodářům v okolí. „On šel ráno o půl páté do práce na šest hodin. To měl přes kopec. Do Malého Vrbna to byla hodina cesty. Dělal do dvou a šel domů. Po cestě už na něj čekal sedlák, dal mu jídlo a dělal dál do večera do osmi.“

 

Dva bratři padli na frontě

V roce 1938 bylo po mnichovské dohodě Velké Vrbno stejně jako celé pohraničí zabráno nacistickým Německem. Následující rok v září vypukla napadením Polska druhá světová válka. Počáteční léta světového konfliktu nijak výrazně nezasáhla do života rodiny. Alois Hirnich stále chodil do jednotřídní školy ve Velkém Vrbně, kde je vyučoval Oswald Zwesper. Tak jako všichni chlapci v okolí byl členem místní organizace Jungvolk, což byla vlastně Hitlerjugend pro děti od 10 do 14 let. „To bylo automatický,“ říká dnes o členství v nacistické mládežnické organizaci Alois Hirnich.

Z okolních chalup ale museli narukovat muži do wehrmachtu a řada přišla i na bratry pamětníka. Postupně narukovali Herbert, Oskar a Franz. Franz a Oskar se již živí nevrátili. „Jeden padl na západní frontě a druhej byl tady na cvičení v Gliwicu v Polsku a potom, jak šel na frontu, tak na ni ani nedošel. Asi už po cestě... V třiačtyřicátém roce, to narukoval v Polsku. Tam byl rok, potom ho odvolali na frontu a hotovo. Nezvěstný. Neví se, co a jak,“ vzpomíná na smrt svých bratrů Alois Hirnich. Herbert byl u ženistů a na konci války byl zajat a po propuštění chycen při cestě domů a několik měsíců musel pracovat v Hořicích. Domů se dostal někdy v polovině roku 1946. „Po cestě šel a chytli ho kdesi u Hořic a tam ho zatkli a otec potom žádal o... On brácha kdysi dělal v tuhových dolech, tak musel poslat nějakou žádanku a nějaký papíry, aby ho pustili. Byl zavřený, protože ho chytli. Chtěl jít pěšky domů. Vždycky kus autem nebo tak nějak, aby se dostal sem domů. Měl tam zůstat a mohl se mít lepší.“

O smrti Franze a Oskara se rodina dozvěděla v dopise z armády. Nikdo z rodiny se nikdy nedozvěděl, kde jsou pohřbeni. „Nám přišel akorát dopis zpátky: ,Padl pro velké Německo.‘ A ten druhý že je nezvěstný a nic víc.“ Otec prý smrt svých milovaných synů velmi těžce nesl a začal postupně churavět. „Otec z toho onemocněl a později skoro ztratil paměť. Hned v tu dobu to začalo, říkala máma. Ono mu to furt leželo v hlavě.“

 

Zůstali jako jedni z mála

V květnu 1945 přišli do obce sovětští vojáci. Pamětník nevzpomíná, že by jim nějakým způsobem ublížili. „To byl moment. My jsme chodili do školy a přišli jsme ze školy domů a říkali konec války a už druhej den tam byli Rusi. Na motorkách a jen tak projeli, prohlídli barák a nic víc.“ Zatčena a odvezena na práci byla sestra Regina, která byla zrovna ve městě Šumperk. „Jedna sestra byla v Šumperku nakupovat. Ji sebrali a zavřeli ji do Olomouce do čokoládovny a tam musela dělat. My jsme o ní nic nevěděli, kde je a jak. Potom nám psala, že je tam v lágru a že musí dělat v továrně. Ale dlouho tam nebyla. Asi měsíc.“ Nejspíše byla v internačním táboře v olomouckých Hodolanech, odkud byli Němci posíláni na práci do čokoládovny Zora Olomouc.

Alois Hirnich také vzpomíná na vraždu pomocníka hajného Josefa Weisera z Velkého Vrbna, který si prý musel vzít vlastní lano a na něm byl oběšen u chaty Paprsek. Na tuto vraždu poukazovali i jiní pamětníci německé národnosti v tomto kraji. Údajně hledali úplně jiného Josefa Weisera, který byl v SS, ale smrtí to zaplatil právě pomocník hajného z Velkého Vrbna. „To bylo v sobotu, přišel akorát z lesa. My jsme jako kluci dělali v lese. Sadili stromy a káceli ty haluze. On šel domů po dvanácté hodině z lesa a za chvíli dva nebo tři českoslovenští vojáci ho vedli zpátky směrem na Paprsek. A to bylo všechno, už se nevrátil.“

Ještě v květnu 1945 se stal správním komisařem ONV pro Staré Město a přilehlé obce Emil Durďák. Do jeho působnosti spadalo také Velké Vrbno. Pamětník na něj nemá dobré vzpomínky. Neříká sice, že by Němcům nějak fyzicky ubližoval, ale prý díky němu bylo rozebráno několik domů ve Velkém Vrbně. „On měl svoje lidi. Zboural ty baráky ve Velkém Vrbně. On měl svoje kšefty. To měl z toho peněz jako hrom.“ Zkáza obce byla dokonána po odsunu Němců a dnes zůstaly jen tři původní budovy – bývalá hájovna, škola a budova finanční stráže, která dnes slouží jako turistická chata Olšanka. Dokonce byla zbourána i místní kaple zasvěcená sv. Anně. Dnes obec žije hlavně díky Snowparku Paprsek – Olšanka a na jejím katastru je vystavěno mnoho chat a ubytovacích zařízení.

Roku 1946 probíhal v celé republice odsun Němců. Ve Velkém Vrbně zůstali jen Hirnichovi a Kneifelovi. Obě rodiny byly vyjmuty z odsunu kvůli práci v grafitových dolech v Malém Vrbně. Muži totiž museli zaučit nově příchozí dělníky. Takto dnes na odsun vzpomíná pamětník. „Oni dostali tři týdny nebo tak nějak předtím oznámení. Museli tenkrát na nádraží a potom za tři měsíce další. Myslím natřikrát to bylo ve Vrbně. Do Vánoc byli pryč.(...) Nám slíbili, že taky půjdeme za nimi, prý v únoru nebo v březnu. Jako horníci všichni dohromady. Zatím že tady musíme zůstat. Zatím jsem ještě tady teď.“

Noví osadníci o tuto horskou obec nejevili zájem a ta postupně pustla. Aloisi Hirnichovi bylo v té době 15 let a v liduprázdné vesnici se s kamarádem začal starat o kozy, které se potulovaly všude kolem. „My jsme krmili kozy po Němcích. Bylo nám jich líto. Ony bečely. Krávy odebrali. Já nevím, kdo to bral. Kdesi je zabili, ale já nevím kde. Tenkrát byl bordel jako hrom. Kozy bečely, tak jsme s jedním kamarádem, co tam ta rodina taky zůstala a potom se v padesátým odstěhovala, tak jsme je dali do jedné maštale a tam jsme je krmili. Seno bylo, poněvadž měli nadělaný. Nevěděli, že jdou pryč na odsun. Tak jsme je krmili, napájeli a tak. Potom nám i platili. To bylo tenkrát pastevní družstvo. Zaplatili za to. My jsme měli dvacet, pětadvacet koz. Krmili jsme je, ale potom je odebrali a my jsme neměli co dělat. Hlásili jsme se do lesa, a tak jsme chodili do lesa sadit stromky a tak. A tím jsme ubili čas.“

Už za rok se rodina odstěhovala do blízkého Malého Vrbna. „Rok jsme tam zůstali, ale otec už nemohl do práce, protože tam neprohrnovali cestu, nic. On jezdil na lyžích, ale potom už nemohl, tak jsme se stěhovali do Malého Vrbna.“ Krátce po odchodu byl jejich dům stržen. „Jen jsme žádali, aby nám to nebourali, že si tu stodolu zbouráme sami. No ale nikdo to nehlásil a on přišel a zboural ji od baráku dolu ten Durďák. Ani se nestaral, či to je a jak to je.“

V roce 1966 odešel do Německa bratr Herbert s manželkou. Následující rok zemřel otec Albert, a tak již v roce 1969 se rozhodly matka Aurelie a sestra Regina následovat bratra a jeho manželku. V roce 1977 odešel i bratr Ruda. Alois Hirnich zůstal, protože se na počátku padesátých let oženil s Margitou Hurtukovou, která pocházela ze Slovenska a na Staroměstsko přišla s rodinou po odsunu Němců. Z osmičlenné rodiny Hirnichů tak v Československu zůstal jen pamětník a jeho sestra Anna. Alois Hirnich svou maminku po jejím odchodu viděl již jen jednou, když ji byl navštívit v Německu. „Jednou jsem byl za ní na návštěvě. V jedenaosmdesátém v létě jsem byl za ní a hned za měsíc zemřela.“

 

Cestou po zaniklých osadách

Alois Hirnich dnes žije se svou manželkou ve Starém Městě pod Sněžníkem a byl mi ochoten ukázat zaniklé osady v okolí, jejichž domy byly zbourány po odsunu Němců. Navštívili jsme bývalou osadu Starý Kopec (něm. Altenberg), která ležela asi dva kilometry od Starého Města pod Sněžníkem. Z několika chalup tam dnes stojí jediná, ale v okolí je stále několik božích muk, která připomínají, že před několika desítkami let tam žili lidé. Alois Hirnich vzpomíná, že po válce byl nejspíš u jednoho nalezen sklad Wehrwolfu, což byla nacistická organizace, která měla po příchodu Spojenců provádět záškodnickou činnost. „Na Starý Kopec prý, jestli je to pravda, nevím, tam byly takový jako skály a dům u toho a tam byly schovaný věci. To bylo samorostlý kamení a tam byly všelijaký díry a prej tam v tom měli schovaný jakýsi zbraně.“

Podívali jsme se také na zaniklou osadu Adamov (něm. Adamstahl), která se nachází v údolí u řeky Telčavy mezi Velkým a Malým Vrbnem. Ještě před válkou v ní žilo na 150 lidí v 26 domech. Dnes ji připomínají jen občasné haldy kamení ležící mezi statnými šedesátiletými smrky. Před osadou Adamov se nacházelo několik výstavních budov, které patřily k tzv. Lesnímu mlýnu (něm. Buchsmühle), jehož posledním majitelem byli podle pamětníka Reznerovi. Ještě dnes lze v lese poznat bývalý náhon. Před mlýnem stávala také kaple sv. Jana Křtitele, která byla po válce stejně jako mlýn stržena. „To lesákům vadilo, protože jim stála v cestě. Oni se nemohli vytočit, tak ji zlikvidovali a hotovo.“

 

ČERNÝ, V.: Pohledy do dějin Staroměstska. Staré Město, 2011.

 

Pro Post Bellum v roce 2012 natočila zpracoval Vít Lucuk, mail:vitlucuk@seznam.cz