Jarmila Hermanová

"Jak mě vyhodil ten Němec na silnici, tak jsem šla domů, co jsem mohla dělat. Stála tam paní Brabcová a říká mi: ,Jdi domů a nehledej ho. Naši chlapci všichni utekli do lesa někam se schovat, to on šel s nimi.´ Já jsem se s tím smířila a šla jsem. Ale ještě jsem se zastavila u Kroupů ve mlýně. Ten kluk přišel k vratům a brečel a říká mi: ,Jarko, prosím tě, jdi domů a nehledej ho. Já se na mlýn vykašlu, nebudu tady a taky jdu domů.´ Když mi řekl, abych šla, že půjde taky, tak jsem šla domů. Došla jsem k pomníku, tam je pomník z první světové války, a já když už jsem šla tam, tak jsem viděla, že tam někdo leží, ale nenapadlo mě, že by to mohl být táta. Až když jsem se teď vracela, tak jsem viděla, on jak ležel na zemi na zádech, tak měl v ruce čepici. A já jsem podle té čepice, která mu stála na prsou, poznala, že je to tatínek."

"Němci tatínka vyslýchali u Gründlů od nedělního odpoledne do devíti hodin večer, aby prozradil dalších čtrnáct lidí, kteří byli u odzbrojování. Tatínek stál jako dub a neřekl. Pan Gründl mi pak říkal: ,Až já budu lidem vyprávět, kdo byl Franta Šimek!´ Já povídám: , Pane Gründl, kdo si váží, života, tak to ví, a kdo si ho neváží, tak mu to je jedno.´ Kdybyste věděli, co s ním dělali, ale on neprozradil, neřekl. Všelijak ho týrali, aby řekl, kdo tam byl ještě byl, a on tvrdil, že neví, že je nezná. V devět hodin ho odvedli na místo, kde je dnes pomník. Na Želivci je takový rybníček a od rybníčku vytýká potůček do štiřínského rybníka, tam je takový mostek. Postavili ho do louky, která je o kousek níž, než silnice, a osm vrahů ho zastřelilo, osm Němců ho popravilo."