Helmut Hempel

* 1938

  • "No a potom jsme se nově usadili tady ve Warmensteinachu. Ale z toho přistěhování sem si ještě (jednu věc) dobře pamatuju. Táta se snažil získat místo k bydlení a získal od jednoho domácího příslib, že si bude moct stavebně rozšířit půdní vestavbu, kde se nacházel jen jeden pokoj. K tomu mu strýc vypomáhal se stavebními materiály a potom už to bylo tak dalece vystavěno, že jsme se mohli do bytu nastěhovat. K tomu bych ale ještě poznamenal, že když jsme sem přijeli, vyzvedl nás otec přirozeně na nádraží. Naše bagáž sestávala jen z jednoho kufru a s tím jsme se stěhovali do našeho nového obydlí. Bylo to ale tak, že oni nešli s tím kufrem hned do domu, nýbrž se šli nejdřív ohlásit bez zavazadel. A já jsem musel nějakou dobu dávat venku na kufr pozor. A přihodila se mi taková věc. Najednou vyšel zpoza rohu mladík, vlepil mi zprava zleva facku a zase zmizel. To bylo moje přivítání v novém bydlišti. Znamení, že jsme tu nebyli vítáni."

  • "Odhadem to muselo být čtyři, pět kilometrů až k železniční stanici a od železniční stanice samotné už to potom nebylo daleko k polské hranici, kam jsme šli vlastně pořád prakticky pod ozbrojeným dohledem. A ta ostraha přirozeně dávala pozor, aby se někdo nebouřil nebo nevzal roha. A na polské hranici nás potom předali tamnímu hraničnímu personálu a šlo se dál pěšky. Každopádně jsme až pozdě odpoledne, mohlo být asi tak šest nebo sedm hodin, dorazili do Zittau, kde jsme se k smrti unaveni posadili na okraj cesty."

  • "Brzy ráno, v šest hodin, zaklepali či zabušili na dveře ozbrojení muži: 'Všichni vstávat!' a vydali příkaz: 'Do hodiny musíte opustit dům!' A směli jsme si vzít jen nejnutnější věci a majetek. A protože jsme víceméně nebydleli daleko od nově vytvořených hranic s Polskem, poslali nás směrem na Oppelsdorf (polsky Opolno), to byla tehdy železniční stanice ve směru na Zittau a Frýdlant. Pár soucitných obyvatel nás ještě doprovázelo až k hranici, dodávali nám odvahy a říkali: 'No tak, vyčkejte chvíli, třeba se to ještě vyvine jako v roce 1938, až se ustanoví nové hranice, pak budete zase smět domů.' Že to byl mylný závěr, to se pochopitelně ukázalo až dodatečně."

  • "Mezitím přijel jeden zpravodajec s motorkou a postranní károu, jel okolo našeho domu a byl přirozeně zvědavý, chtěl se podívat dolů a prorazil hlavou sklo. Byl samozřejmě zraněný, tekla mu krev, nechal si ale od žen, jinak nikdo ve vesnici nebyl, obvázat hlavu. A najednou drží pistoli na mé hrudi a říká: 'Ty jmenovat Adolf?' Naštěstí se jmenuju Helmut. To bylo pravděpodobně opravdu moje štěstí. Zmínil ještě, že esesáci v Rusku malé děti strkali do kamen. Takže to jsou vzpomínky, které mi zůstaly dodnes a kterých se pravděpodobně taky už nezbavím."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Weidenberg, SRN, 31.05.2019

    (audio)
    délka: 01:28:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Člověk se cítí svázán s rodným místem, ale za domov už ho po odsunu označit nelze

Helmut Hempel - první školní den
Helmut Hempel - první školní den
zdroj: pamětník

Helmut Hempel se narodil 14. srpna 1938 v obci Uhelná (německy Kohlige, dnes součást Hrádku nad Nisou), která byla vzápětí po záboru Sudet administrativně přičleněna k blízkým Václavicím (Wenzige). Otec Erich pocházel ze Saska a navzdory tomu, že téměř celý život prožil v Čechách, měl německé občanství. Helmut ho v dětství téměř neznal, neboť otec již v roce 1939 narukoval a po válce se z amerického zajetí už do Čech nevracel. Do německé školy ve Václavicích začal Helmut chodit v září 1944, fungovala jenom do poloviny dubna 1945, kdy ji opustili téměř všichni. V Uhelné ztělesňovali blížící se kapitulaci stahující se němečtí vojáci, kteří z 5. na 6. května přenocovali u sousedů ve stodole, kterou ostřelovala sovětská stíhačka. Rudá armáda dorazila do Uhelné 8. května 1945. Po jejich brzkém odchodu nastoupili noví čeští „mocipáni“ a Hempelovi, jakožto rodina říšského Němce, museli do odsunu už 16. června 1945 mezi prvními. Šli pěšky celý den přes území nově posunutého Polska až do německé Žitavy (Zittau), po několika týdnech museli do dalšího transportu, tentokrát vlakem. Až do roku 1946 potom žili ve východoněmecké obci Pritschöna. Otec Erich se po propuštění z amerického zajetí za nimi pokusil do sovětské zóny dostat načerno, ale na hranicích ho zatkli a na tři dny byl zadržen. Úspěšnější byla nakonec matka, která v opačném směru s pomocí uplacené převaděčky v roce 1946 i s malým Helmutem překonala říčku dělící od sebe okupační zóny v Duryňsku poblíž města Fulda. Znovusjednocená rodina se nakonec usadila v bavorském Warmensteinachu, kde tehdy vznikalo sídelní a pracovní středisko pro jablonecké skláře, k nimž patřil i Helmutův strýc. V jeho firmě na bižuterii se později vyučil i Helmut, který se po krátkém studijním pobytu v Neugablonz (Nový Jablonec) do Warmensteinachu vrátil a nakonec firmu převzal. Oženil se v roce 1964 s dívkou taktéž odsunutou z Československa. Starší sestru Gertu, která kvůli známosti se svým budoucím českým manželem do odsunu nemusela, navštívil pan Hempl poprvé v roce 1966, navzdory jazykové bariéře dodnes udržuje s jejími dětmi kontakt.