Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helmut Hempel (* 1938)

• narozen 14. srpna 1938 v obci Uhelná (Kohlige), dnes Hrádek nad Nisou

• 1939 – otec coby říšský Němec povolán do armády

• 16. června 1945 – divoký odsun matky a syna Hempelových přes Polsko do sovětské okupační zóny Německa

• 1946 – ilegální přechod matky a syna Hempelových ze sovětské do americké okupační zóny, setkání s otcem

• vyučen sklářem, praxe v jablonecké kolonii Neugablonz v Bavorsku

• 1964 svatba s manželkou Gudrun, také odsunutou Němkou z Československa

• 1966 první návštěva Čech, rodné obce a sestry Gerty, která do odsunu nemusela

Dětství bez otce u saských hranic

Helmut Hempel se narodil 14. srpna 1938 v obci Uhelná (německy Kohlige, dnes součást Hrádku nad Nisou), která byla vzápětí po záboru Sudet administrativně přičleněna k blízkým Václavicím (Wenzige). Uhelná ležela jen pár kilometrů od hranic se Saskem, odkud se také do Podještědí ještě před první světovou válkou přistěhovali Helmutovi prarodiče z otcovy strany, chovatelé dobytka. Otec Erich tak navzdory tomu, že téměř celý život prožil v Čechách, měl německé občanství. Helmut ho v dětství téměř neznal, neboť otec již v roce 1939 narukoval, pan Hempel ovšem dodnes vzpomíná na otcův příjezd na dovolenou v roce 1944 a hlavně na dárek, který synovi přivezl – jízdní kolo. Helmut otce znovu uviděl až po odsunu v Bavorsku, jeho dětství tak určovaly ženy – matka Marie, rozená Schwarz, babička, teta a o dvanáct let starší sestra Gerta, které všechny obývaly Helmutův rodný dům v Uhelné. Otcův saský původ se projevoval i tím, že byl Helmut křtěný jako evangelík, a to v katolické obci, do kostela tak nechodil. Uhelná byla německá obec asi o dvou stech obyvatelích, Helmut v dětství nepřišel do styku s Čechy ani češtinou, nevěděl nic ani o Židech v obci či okolí. Ví, že místní obyvatelstvo bylo různými způsoby donucováno ke vstupu do Sudetoněmecké strany a předpokládá, že to byl i případ jeho rodičů. Do německé školy ve Václavicích začal chodit v září 1944, fungovala jenom do dubna 1945. To už se blížil konec války, předzvěstí bylo únorové bombardování nedalekých Drážďan, kdy se v noci celé nebe zbarvilo doruda a kdy výbuchy rozbily Hempelovým dveře v domě. V Uhelné ztělesňovali kapitulaci stahující se němečtí vojáci, kteří z 5. na 6. května přenocovali u sousedů ve stodole. Pan Hempel dodnes vídá ve snech ruskou stíhačku, která vzápětí přiletěla a sousední dům ostřelovala. Nikdo v důsledku střelby o život nepřišel, ale šlo o důkaz, že příchod Rudé armády do Uhelné byl již pouze otázkou dní.

Sověti v Uhelné a „noví mocipáni“

Rudá armáda dorazila do Uhelné 8. května 1945. Vojáci prohledávali domy, zabavovali cennosti. Helmutova matka měla jen jedny kapesní hodinky, nejprve je schovala do šuplíku, nakonec je ale hrozícímu vojákovi vydala. Agresivní chování rudoarmějců poněkud utišila až teta, když odněkud vytáhla rudou pěticípou hvězdu a připevnila ji na skříň. „Mezitím přijel jeden zpravodajec s motorkou a postranní károu, jel okolo našeho domu a byl přirozeně zvědavý, chtěl se podívat dolů a prorazil hlavou sklo. Byl samozřejmě zraněný, tekla mu krev, nechal si ale od žen, jinak nikdo ve vesnici nebyl, obvázat hlavu. A najednou drží pistoli na mé hrudi a říká: ‚Ty jmenovat Adolf?‘ Naštěstí se jmenuju Helmut. To bylo pravděpodobně opravdu moje štěstí. Zmínil ještě, že esesáci v Rusku malé děti strkali do kamen,“ vzpomíná pan Hempel na Sověty v rodné vesnici. Ti se ale v obci dlouho nezdrželi, odtáhli směrem na Hrádek a Liberec. Po nich nastoupili noví čeští „mocipáni“, podle pana Hempela zčásti lidé, s nimiž udržovali Němci před kapitulací dobré vztahy. Místní finanční úředník (který v obci patrně sloužil již před rokem 1938 a v roce 1945 se vrátil) Helmutovi zabavil jeho zánovní kolo, aby ho daroval svému stejně starému synovi. Pro Helmuta to byla rána, kolo bylo jeho chlouba.

Odsun a útěk do Bavorska

Hempelovi, jakožto rodina říšského Němce, museli do odsunu už 16. června 1945 mezi prvními (zatímco babičku a tetu čekal stejný osud až v roce 1946). „Brzy ráno, v šest hodin, zaklepali či zabušili na dveře ozbrojení muži: ‚Všichni vstávat!‘ a vydali příkaz: ‚Do hodiny musíte opustit dům.‘ A směli jsme si vzít jen nejnutnější věci a majetek. A protože jsme víceméně nebydleli daleko od nově vytvořených hranic s Polskem, poslali nás směrem na Oppelsdorf/Opolno, to byla tehdy železniční stanice směrem na Zittau a Frýdlant. Pár soucitných obyvatel nás ještě doprovázelo až k hranici, dodávali nám odvahy a říkali: ‚No tak, vyčkejte chvíli, třeba se to ještě vyvine jako v roce 1938, až se ustanoví nové hranice, pak budete zase smět domů.‘  Že to byl mylný závěr, to se pochopitelně ukázalo až dodatečně,“ vzpomíná pan Hempel. Směli si vzít dvacet kilo majetku, matka věci vezla v kufru na dětském kočárku, Helmut šel vedle po svých. U hranic skupinu vysídlenců (převážně ženy a děti) převzali od českých ozbrojenců polští pohraničníci a navečer dorazili do německé Žitavy (Zittau), kde Hempelovi společně s někdejším sousedem s amputovanou nohou odmítli jít dál a přečkali noc v příkopu. Matka následující tři týdny vypomáhala v blízkém zahradnictví, Helmut v té době „oslavil“ sedmé narozeniny. Poté ale musela matka se synem do dalšího transportu, tentokrát vlakem do Rassnitz, po krátkém pobytu ve sběrném zařízení žil Helmut s matkou až do roku 1946 v obci Pritschöna. Otec Erich se po propuštění z amerického zajetí za nimi pokusil do sovětské zóny dostat načerno, ale na hranicích ho zatkli a na tři dny byl zadržen. Úspěšnější byla nakonec matka, která v opačném směru s pomocí uplacené převaděčky v roce 1946 i s malým Helmutem překonala říčku dělící od sebe okupační zóny v Duryňsku poblíž města Fulda. Znovusjednocená rodina se nakonec usadila v bavorském Warmensteinachu, kde tehdy vznikalo sídelní a pracovní středisko pro jablonecké skláře, k nimž patřil i Helmutův strýc. V jeho firmě na bižuterii se později vyučil i Helmut, který se po krátkém studijním pobytu v Neugablonz (Nový Jablonec) do Warmensteinachu vrátil a nakonec firmu převzal. Oženil se v roce 1964 s dívkou, se kterou se seznámil na zábavě, a až dodatečně zjistil, že je pojí stejný osud odsunutých Němců z Československa.

Sestra v Čechách a její rodina

Helmutově sestře Gertě bylo v roce 1945 již bezmála dvacet let, byla tedy plnoletá a měla vážnou známost, muže ze smíšeného česko-německého manželství. Její budoucí choť se za ni přimluvil na patřičných místech, nemusela tedy do odsunu a zůstala v Československu. Podle pana Hempela se to nakonec ukázalo jako špatné rozhodnutí, a to nejen proto, že to těžce nesla jejich matka. Gerta zpočátku vůbec neuměla česky, místní ji odmítali i obsloužit v obchodě. Měla tři děti, nejstarší syn se narodil v roce 1948, shodou okolností v témže roce, kdy se matce a otci Hempelovým narodilo v Bavorsku třetí dítě, dcera. Helmut svoji sestru navštívil poprvé v roce 1966, ve srovnání s hospodářsky stále sebevědomějším západním Německem se rodině v českém pohraničí nevedlo dobře. Gertiny děti doma němčinu neslýchaly, nejmladší dcera se v dospělosti trochu jazyk naučila kvůli svému povolání. Navzdory jazykové bariéře dnes pan Hempel udržuje s dětmi své sestry kontakt.

Návštěvy Čech a vztah k rodné obci

Od roku 1966 navštěvoval pan Hempel svou rodnou obec pravidelně, jezdil téměř výlučně za sestrou a jejími potomky. Po sestřině smrti s návštěvami přestal, před třemi lety ho ale potěšilo pozvání od místních nadšenců, kteří ve Václavicích obnovují polozapomenutou tradici vážící se ke zbořenému kostelu sv. Jakuba. Rodnou Uhelnou opět navštívil v srpnu 2018 u příležitosti slavnostního otevření opravené místní kaple, někdejšího centra obce, jemuž ještě před nedávnem hrozil zánik. Rád se tam vrací, cítí se stále s rodným místem svázán, ale skutečně doma se dnes už cítí v Bavorsku, respektive Warmensteinachu.