Margaretha Hecht

* 1935

  • „S otcem jsme se setkali v Linci, kde jsme měli příbuzné z desátého kolene, u těch jsme dvě noci přespali a potom odjeli vlakem přes Eferding do Schartenu. Na statek jsme přijeli přesně 5. prosince 1945 a žili jsme tam v jedné místnosti do roku 1949. Nejprve úplně všichni i s prarodiči, ale babička tam nechtěla zůstat, odešla pak s dědou zpátky do uprchlického tábora v Linci. Tam v roce 1947 zemřela, nedokázala to vše unést. Pořád věřila, že se ještě vrátí domů. Nechtěla odjet ani z Freistadtu, protože si myslela: Odsud mohu hned zase zpátky domů, až se hranice znovu otevře.“

  • „Matka už musela být s otcem v kontaktu, právě díky rodině, která dřív u nás bydlela, a rozhodla se tedy pro Rakousko. Tak nás 27. listopadu odvezli náklaďákem do Freistadtu, byl to otevřený náklaďák, myslím, že český. Nevím už, co jsme si směli vzít s sebou, v každém případě jen příruční zavazadla. Ve Freistadtu nás vyložili, měli jsme tam známé, u kterých jsme mohli přenocovat, a další den cesta pokračovala ruským náklaďákem do Lince, kde jsme zase stáli na ulici. Dvě nebo tři noci jsme přespali u úplně cizích lidí. Nevím, ale možná měla matka u sebe nějaké peníze, které jim za nocleh dala. Jako dítě jsem se o nic nestarala, hlavně, že jsem byla s rodinou a měla co jíst. Byli jsme matka, prarodiče, bratr a já. Nějak jsme se potom dostali přes demarkační linii na mostě v Linci, spolu se známými, kteří švindlovali s průkazy. Tam už na nás čekal otec a společně jsme odjeli do Schartenu k té rodině, která u nás kdysi bydlela a která nám zajistila ubytování u jednoho sedláka. Tam jsme bydleli další čtyři roky.“

  • „Občas přicházely nejrůznější hororové zprávy, že někoho zatkli a zmlátili. V budově bývalé obecní školy v Kaplici byli zadržováni Němci. Jistěže s nimi nikdo nezacházel moc hezky. To jsem ale jen zaslechla, když se o tom bavili dospělí. Pak se zase proslýchalo, že někteří byli vyhnáni a že je odvezli do Budějovic do vězení, ale nevím o nikom z rodiny, koho by se to týkalo. Možná kdyby tam býval byl otec, tak by se ho to také týkalo, ale nebyl doma a moje matka si s nacisty nikdy nezadala. Byla ovšem dost osamocená. A v květnu nebo červnu 1945 jsem dostala spálu, což tenkrát bylo velmi nebezpečné a nakažlivé onemocnění. Lékař vyvěsil na náš dům ceduli s nápisem: Infekce! Nebezpečí nákazy! Nevstupovat! Takže k nám do domu nikdo nechodil, kromě Rusů, těm to bylo fuk. V domě měli dokonce velitelství a chodili sem tam, ale Čech žádný. Nemoc nás uchránila i před první vlnou odsunu. Z Kaplice nás vykázali teprve na konci listopadu. Mohli jsme si vybrat, zda chceme do Německa, nebo do Rakouska.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Wels, Rakousko, 19.11.2023

    (audio)
    délka: 58:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Do rodné Kaplice se ráda vracím, ale za svůj domov už považuju Rakousko

Margaretha, 1941
Margaretha, 1941
zdroj: Pamětnice

Margaretha Hecht se narodila 7. července 1935 v jihočeské Kaplici jako první dítě Karla a Marie Ruschakových, německých majitelů obchodu s potravinami. V Kaplici převažovalo německy hovořící obyvatelstvo, nicméně děti při hrách si hrály společně s několika málo českými dětmi. Obyvatelé Kaplice v roce 1938 vítali s nadšením příchod německé armády, matka Marie byla jedna z mála, kdo byli jednoznačně proti. Otec odešel do německé armády až v roce 1942, jako zdravotník působil nejprve ve Francii, pak v Rusku a nakonec ve Varšavě, odkud byl letecky evakuován do Československa. Ze zajateckého tábora v Karlových Varech byl propuštěn do Rakouska, kde měla rodina příbuzné a známé. V listopadu 1945 se do Rakouska dostala i matka s dětmi a prarodiči, rodina pak žila v jedné místnosti na statku v maličké obci Scharten u Eferdingu. Oba rodiče nejprve pracovali na statku, později otec našel práci ve Walsu u Lince, kde se po čtyřech letech rodina usadila. Zde chodila Margaretha Hecht na obchodní akademii a stala se stenotypistkou ve firmě Knorr. Později v této firmě pracovala jako asistentka vedoucího marketingového oddělení. V roce 1961 se vdala a v roce 1969 adoptovala jediné dítě. Do Kaplice se poprvé dostala ještě na konci padesátých let, když spolu s rodiči získala rakouské občanství. První návrat byl smutný a bolestný, později si však uvědomila, že ti, kteří odešli do Rakouska, měli nakonec lepší život než ti, kteří zůstali v Československu. Do Kaplice se často a ráda vracela, i když za svůj domov považovala Rakousko.