Byla „hlasem“ roku 1968. Z rozhlasu ji vyvedli násilím
Dagmar Hazdrová se narodila 20. prosince 1933 v rodině důstojníka československé armády Jaroslava Chloupka. Ten byl po komunistickém puči v roce 1948 perzekvován a krátce po převratu zemřel. Dagmar Hazdrová vyrůstala v Chrudimi. V roce 1952 maturovala na zdejším reálném gymnáziu a začala studovat na jazykové škole v Praze. Zde poznala svého budoucího manžela Karla Hazdru. Společně odešli do Hradce Králové, oba získali zaměstnání v místním ČKD. V roce 1961 vyhrála konkurz na místo v královéhradeckém studiu Československého rozhlasu. Jako hlasatelka zde působila i během srpnové invaze v roce 1968. Kvůli svým postojům byla hned na začátku normalizace z rozhlasu vyhozena a musela se živit mimo jiné jako uklízečka v městských lázních a sanitářka v hradecké nemocnici. V roce 1975 se spolu s rodinou přestěhovala do Prahy. Před odchodem do důchodu v roce 1988 pracovala jako účetní. V prosinci roku 1989 se do rozhlasu vrátila, byla programovou hlasatelkou na stanici Vltava. Působila zde až do roku 2001. V letech 1996–2022 zněl její hlas v hlášeních pro cestující v dopravních prostředcích po celém Česku. Dagmar Hazdrová je vdova, má dvě dcery, tři vnoučata a tři pravnoučata.