John Haugland

„130 RS. Byla fantastická. Všechny soutěžní vozy Škoda, postupovali jsme od jednoho k druhému, od 1000 MB po 110, 110 R, 120 S, 130 RS. Celou dobu jsme se posunovali o stupínek výš k něčemu lepšímu. Něčemu lepšímu, vyspělejšímu, rychlejšímu a konkurenceschopnějšímu. Když jsme dospěli ke 130 RS, byl to velký krok vpřed od 120 S, která byla také velmi dobrá, ale 130 RS byla něco výjimečného. S těmito vozy jsem jezdil v letech 1976 až 1983. A byla to moje nejlepší léta. Řídil jsem sedm různých vozů s mnoha a mnoha dobrými výsledky, byla to velká radost jezdit s těmito vozy. Později jsme dostali 130 LR, to byl vůz skupiny B, přišel o deset let později, v polovině 80. let. Ten byl ještě lepší, protože jsme měli technické věci, jako pětistupňovou převodovku, paprskové brzdy, vyvažovač brzd, řízení s brzdným účinkem, tedy věci, které 130 RS chyběly. 130 LR byla také rychlejší než 130 RS. Ale vývoj šel dopředu i u dalších výrobců vozů a konkurentů. Takže 130 RS byl ve své době konkurenceschopnější. Na asfaltových rychlostních zkouškách byla velmi dobrá. Velmi dobrá přilnavost, nízká a široká a velmi vysoká rychlost v zatáčkách. Poslední 130, kterou jsem řídil, mám doma. Je ve velmi dobrém stavu, čas od času s ní jezdím. Jen tak, abych si oživil staré vzpomínky."

„Stalo se tam něco zvláštního. Protože když jsme tam byli, došlo k ruské invazi. Přijeli jsme do Mladé Boleslavi, jeli jsme do Brna, jel jsem v Brně závod, a když jsme se vrátili do Mladé Boleslavi, tak v noci byl velký hluk. Venku byl hluk, sešli jsme dolů v hotelu Věnec v Mladé Boleslavi. Přišli jsme dolů na snídani a lidé vypadali velmi sklesle. Byla to zvláštní, divná atmosféra. A my jsme nevěděli, co se děje. A pak jsme měli jít za Slávkovou rodinou a cestou tam, taky v Mladé Boleslavi, je tam železnice a závory byly dole. Zastavil jsem za nějakými jinými auty a viděl jsem tank na druhé straně železniční trati. Vystoupil jsem z auta k tomu druhému autu přede mnou a snažil se ho zeptat, co se děje, co to znamená. A on mi to řekl německy: ‚Russische Invasion!‘ A to byl šok. Tak jsme auto otočili a jeli zase zpátky do hotelu Věnec. Bylo nám řečeno, že nemůžeme ven, že musíme zůstat v hotelu a nikam nechodit, dokud nedostaneme další informace. Tak jsme tam zůstali v hotelu tři dny, než nám řekli, že teď už můžete jít. Měli jsme jet zpátky do západního Německa. Tak jsme jeli zpátky do západního Německa přes Cheb a pak jsme se vrátili domů. Vzpomínám si, že než jsme přejeli hranici, viděli jsme během cesty spoustu věcí. Viděli jsme ruské tanky, které narážely do domů, a kolem bylo hodně živo, což bylo dost děsivé, a pak jsme přijeli přes hranice u Chebu. Zastavili jsme v parku a koupili si dvě lahve Coca-Coly. Cítili jsme – teď jsme volní, teď jsme doma."