Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

John Haugland (* 1946)

• narodil se 23. září 1946 poblíž norského Stavangeru

• vyučil se mechanikem ve firmě F. E. Dahl, dovozce vozů Škoda

• roku 1968 po vojně podepsal profesionální závodnickou smlouvu

• v letech 1970–71 jel Rallye Monte Carlo a Austrian Alpine Rallye

• ve druhé polovině 70. let vyhrál třikrát Barum Rallye a třikrát Rallye Bohemia

• v roce 1990 ukončil profesionální kariéru

Norský jezdec ve voze Škoda, šampión závodů rallye. V době normalizace jeden ze symbolů úspěchů československého motorismu na mezinárodních kolbištích, který mnohým umožňoval nevnímat mizernou konkurenceschopnost českých aut na mezinárodních trzích a celkově upadající životní úroveň ve srovnání se Západem. „Je to trochu zvláštní. Poprvé jsem přijel do Československa v srpnu 1968, takže jsem přijel společně s Rusy. A v roce 1990 jsem opustil Škodu Motorsport, takže jsem odešel také s Rusy. A spousta lidí říká: ‚Johny, ty jsi přišel s Rusy a odešel s Rusy a my víme, že máš ruské prarodiče. Není na tom něco?‘ Ale nic na tom není,“ říká John Haugland. Jeho vztah ke škodovkám a skrze ně k naší zemi skutečně předchází sovětské okupaci a nijak s ní nesouvisí...

Přišla revoluce a pak válka

John Haugland se narodil 23. září 1946 v obci Hetland u Stavangeru manželům Bo Hauglandovi a Veře Kossorev, která byla ruského původu. Zajímavý je příběh jeho prarodičů z matčiny strany, kteří emigrovali z Ruska po bolševické revoluci roku 1918. Děda, učitel, nejprve sám přešel pěšky hranici na dálném severu, následně dva roky v Norsku manuálně pracoval, aby mohl zaplatit rybářskou bárku, která potom jeho ženu a děti nelegálně přivezla z Murmansku. Rodina se usídlila blízko hranice (dnes norsko-ruské, před válkou ale norsko-finské) v obci Grense Jakobselv. Na prázdniny tam za nimi jezdíval i malý John, železnou oponu tak mohl poznat z bezprostřední blízkosti.

Otec Bo Haugland byl námořník. Když v roce 1940 světová válka zasáhla i Norsko, jeho obchodní lodě se přesunuly do Anglie, otec potom dva roky brázdil Atlantik mezi Británií a USA. V roce 1942 ale vstoupil do armády coby námořní střelec. Účastnil se bojů, stejně jako tajné operace, během které se cosi pašovalo ze Skotska do sovětského Murmansku. Nerad o tom ale mluvil, na svou vojenskou minulost nebyl pyšný.

Škodovku jsem zkoušel na norském ledě

John projevoval zájem o motory už od svých osmi let. Poměrně brzy se dostal k práci mechanika u norského importéra vozů Škoda, firmy F. E. Dahl and Comp. Firma existovala od roku 1946 a poměrně prosperovala. Kvůli tehdejší norské legislativě totiž import aut západních značek vyžadoval speciální licenci, zatímco vozy ze zemí východního bloku ne. Norské silnice tak zvesela brázdily moskviče, pobědy, wartburgy a škodovky. Někdejší učeň John Haugland u firmy působil celkem deset let. Hned v osmnácti letech si udělal řidičák, všechny peníze utrácel za benzín, chtěl se stát závodníkem. Pořídil si Škodu 440 Spartak, kterou vlastnoručně předělal na Octavii Touring Sport, a v Oslo se s ní zúčastnil prvního závodu. Hodně trénoval, hlavně na zamrzlých norských jezerech. V zimě jezdil po horách, v létě tisícikilometrové závody na štěrku. Auto mu vydrželo dvanáct měsíců, v roce 1966 ho vyměnil za legendární MB 1000.

Jeho záliby si brzy všiml zaměstnavatel a z reklamních důvodů ho začal podporovat, i to „embéčko“ mu prodal se slevou. John Haugland mohl pokračovat v závodění i během vojny, kdy byl tankovým mechanikem. Po vojně roku 1968 dostal od firmy vlastní auto a zaměstnaneckou smlouvu jako závodník. K osudovému setkání došlo ale už v roce 1967, kdy Norsko navštívil „technický reprezentant“ Škodovky Karel Švábek, odborník z mladoboleslavské Česany. Pomohl Johnovi vylepšit vůz a pozval ho do Československa.

Přijel jsem společně s Rusy...

Do Mladé Boleslavi přijel v srpnu 1968. Byl to iniciační zážitek, poznal manažera Miroslava Cejpa, pod vedením závodníka Oldřicha Horsáka poprvé okusil alkohol, se speciálně upraveným vozem také vyhrál městský okruh v Brně a dostal pozvánku reprezentovat škodovku v Nürburgringu. Ale stalo se i něco jiného...

„Stalo se tam něco zvláštního. Protože když jsme tam byli, došlo k ruské invazi. Přijeli jsme do Mladé Boleslavi, jel jsem v Brně závod, a když jsme se vrátili do Mladé Boleslavi, tak v noci byl velký hluk. Přišli jsme v hotelu Věnec dolů na snídani a lidé vypadali velmi sklesle. Byla to zvláštní, divná atmosféra. A my jsme nevěděli, co se děje. A pak jsme měli jít za Slávkovou rodinou a cestou tam je přejezd železnice a závory byly dole. Zastavil jsem za nějakými jinými auty a viděl jsem tank na druhé straně železniční trati. Vystoupil jsem z auta snažil a se řidiče přede mnou zeptat, co se děje, co to znamená. A on mi to řekl německy: ‚Russische Invasion!‘ A to byl šok. Tak jsme auto otočili a jeli zase zpátky do hotelu Věnec. Bylo nám řečeno, že nemůžeme ven, že musíme zůstat v hotelu a nikam nechodit, dokud nedostaneme další informace. Tak jsme tam zůstali v hotelu tři dny, než nám řekli, že teď už můžete jít. Měli jsme jet zpátky do západního Německa. Tak jsme jeli přes Cheb a pak jsme se vrátili domů. Vzpomínám si, že než jsme přejeli hranici, viděli jsme během cesty spoustu věcí. Viděli jsme ruské tanky, které narážely do domů, a kolem bylo hodně živo, což bylo dost děsivé, a pak jsme přijeli přes hranice u Chebu. Zastavili jsme v parku a koupili si dvě lahve Coca-Coly. Cítili jsme – teď jsme volní, teď jsme zase doma.“

Láska k 130 RS mi zůstala

Haugland se ale z prvního šoku brzy oklepal. O své zkušenosti s okupací mlčel, hned na podzim 1968 byl znovu v Československu, které od té doby navštěvoval pravidelně. Stal se součástí továrního týmu Škoda, seznámil se se závodníky jako byli Bobkovi, Horsák, Žid a Brunclík. Roku 1970 opustil závody na okruzích a začal se věnovat rallye. Na Nürburgringu v tom roce v přímém přenosu auto překlopil, ale znovu nastartoval a dojel do cíle, což bylo mediálně vděčné. Sám si nejvíce cení svých úspěchů na Austrian Alpine Rally a Tour d´Europe v roce 1971. Na té se spalo jen každou druhou noc, bylo to i exotické. Vzpomíná na to, jak v Bulharsku vjel v mlze do předzahrádky restaurace, či jak ho s poctami přijali v Moskvě. O svých prarodičích tam ale pomlčel.

Úspěchy zaznamenal i v samotném Československu. Na sklonku sedmdesátých let vyhrál třikrát Barum rallye a třikrát Rallye Škoda. Všechny na své oblíbené Škodě 130 RS.

„130 RS byla fantastická. Všechny soutěžní vozy Škoda. Postupovali jsme od jednoho k druhému, od 1000 MB po 110, 110 R, 120 S, 130 RS. Celou dobu jsme se posunovali o stupínek výš k něčemu lepšímu. Něčemu lepšímu, vyspělejšímu, rychlejšímu a konkurenceschopnějšímu. Když jsme dospěli ke 130 RS, byl to velký krok vpřed od 120 S, která byla také velmi dobrá, ale 130 RS byla něco výjimečného. S těmito vozy jsem jezdil v letech 1976 až 1983. A byla to moje nejlepší léta. Řídil jsem sedm různých vozů s mnoha a mnoha dobrými výsledky, byla to velká radost jezdit s těmito vozy. Později jsme dostali 130 LR, to byl vůz skupiny B, přišel o deset let později, v polovině 80. let. Ten byl ještě lepší, ale vývoj šel dopředu i u dalších výrobců vozů a konkurentů. Takže 130 RS byl ve své době konkurenceschopnější.“

Účastnil se pochopitelně i závodů mistrovství světa v rallye, poprvé na legendární Rallye Monte Carlo, kterou dobře znal, protože ji dříve pro ostatní jezdce projížděl jako „ledový špion“, který dopředu zjišťuje, které pneumatiky jsou pro který úsek optimální. A samozřejmě jezdil i britskou RAC Rallye.

...odešel jsem také s Rusy

„Jak jsem vám říkal, byli jsme na rallye RAC, když se to stalo,“ vzpomíná John Haugland na rok 1989. „A všichni mechanici byli velmi překvapeni. Slyšeli jsme to v rádiu a v televizi a všem jsme říkali: ‚Teď už SSSR odchází, komunismus skončil, jste svobodná země!‘ Nejdřív nám nevěřili, říkali jsme jim: ‚Ano, je to pravda, děje se to právě teď, zatímco jste tady.‘ A oni prostě chtěli jít domů. Ke svým rodinám a přátelům. A musím říct, že po roce 1990 jsem skončil. A je to trochu zvláštní. Poprvé jsem přijel do Československa v srpnu 1968, takže jsem přijel společně s Rusy. A v roce 1990 jsem opustil Škodu Motorsport, takže jsem odešel také s Rusy. A spousta lidí říká: ‚Johny, ty jsi přišel s Rusy a odešel s Rusy. A my víme, že máš ruské prarodiče. Není na tom něco?‘ Ale nic na tom není.“

V roce 1990 měl už John Haugland nejlepší sportovní léta za sebou, po privatizaci Škodovky přestal pro firmu jezdit. Založil v Norsku zimní školu rallye, kde působil jako instruktor. Podruhé se oženil, jeho současná manželka jeho školu řídí. Má dva syny, oba také závodí. V Mladé Boleslavi má dodnes řadu přátel.

„Poslední 130 RS, kterou jsem řídil, mám doma,“ říká. „Je ve velmi dobrém stavu, čas od času s ní jezdím. Jen tak, abych si oživil staré vzpomínky.“