Věra Harrerová

* 1927

  • "Pět roků jsem chodila do té, jsme tomu říkali Preparandia. Odtamtud z páté třídy jsem přešla do gymnázia. Bohužel jsem nemohla primu dodělat, protože v tu dobu byl rok 1938 a ty Levice, jak jsem vám říkala, kde jsem žila, padly Maďarům. Moji rodiče se to dozvěděli v sedm hodin večer, že do druhého dne do sedmi hodin se musí vystěhovat. Každé rodině bude přiděleno jedno vojenské nákladní auto, na to si můžou naložit to, co ze svého bytu a tu svoji rodinu a do sedmi hodin musí opustit to město, kde jsem se narodila. Tak si můžete představit, že mě v noci ve dvě hodiny, ale já si to pamatuju všechno, naložili vedle řidiče s mojí maminkou, tatínek hlídal nábytek v tom zadním prostoru a odjeli jsme na vesnici, kde nás prostě vysadili. My jsme měli naštěstí díky tomu, že můj tatínek pracoval na okresním úřadě a měl známé, blízko, bylo to asi třicet kilometrů od těch Levic, že jsme se tam usadili. Můj táta odtamtud musel jezdit každý den do dalšího malého městečka do zaměstnání, kam byl přeložený slovenský okresní úřad. A já jsem chodila každý den tři kilometry pěšky do následující vesnice. Tam, kde nás vystěhovali, do těch Pečenic, tam nebyla škola. A každý den jsem klusala do školy, v létě, v zimě, celý rok. Umíte si to představit, když z veškerýho pohodlí, které jsem měla doma v těch Levicích, najednou jsme se octli úplně na malinké vesničce a hezky každý den jsem chodila s dětma do školy."

  • "V tom Havlíčkovým Brodě, bylo to 9. května 1945, když skončila válka, před Havlíčkovým Brodem takříkajíc praskla fronta, čili že Němci začínali utíkat. Už se nebránili, ale prostě utíkali pryč, kam mohli, aby se nedostali do rukou Rusů. Takže tady dostali Němci strach. A bylo to před Havlíčkovým Brodem. Ten moment, když jsme věděli, je po válce, nebude se bombardovat, šli jsme do města. Já nezapomenu na pohled, kde bylo nákladní auto plno německých vojáků nebo já nevím, jaký to byli vojáci. Leželi naházeni jeden na druhým a já nezapomenu na moment, když jsem viděla prostřelený lebky. To byl můj moment z dětství. Proto znovu podotýkám, buďte šťastni a važte si toho a dělejte všechno pro, abyste si tu svoji republiku uchovali tak jak tak. A ta Evropská unie pro mě je jedna z nejdůležitějších, že vy nebudete muset prožívat takové chvíle."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Týnec nad Labem, 13.11.2019

    (audio)
    délka: 01:22:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když znáte jazyk, máte svět otevřený

Věra Harrerová na dobovém snímku
Věra Harrerová na dobovém snímku
zdroj: Archiv Věry Harrerové

Věra Harrerová se narodila 20. dubna 1927 ve slovenském městě Levice. Otec Jan Březský byl Čech, který zde působil jako státní úředník, matka Margarita pocházela ze Slovenska. V důsledku vídeňské arbitráže připadly Levice v listopadu roku 1938 Maďarsku a rodina se musela narychlo vystěhovat do vsi Pečenice do slovenského vnitrozemí. Po vyhlášení Slovenského štátu v březnu 1939 rodina nakonec Slovensko opustila. Nejprve odešel otec, Věra s matkou jej následovaly asi po roce. Usadili se v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě, kde zažili i konec války. Věra vystudovala obchodní akademii, po válce studovala jazyky v Praze. V roce 1947 se uplatnila jako tlumočnice na 1. světovém festivalu mládeže a studenstva v Praze. Pracovala pro americkou paroplavební společnost United State Lines. V roce 1950 se provdala a svého muže Jana Harrera následovala do jeho domovského Týnce nad Labem. Rodina zde vlastnila koželužnu, o kterou přišli během znárodnění. Věra pracovala v telefonní ústředně. Po sametové revoluci naplno uplatnila své jazykové znalosti