Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Harrerová (* 1927)

• narozena 20. dubna 1927 v Levicích

• pochází ze smíšené česko-slovenské rodiny

• v listopadu roku 1938 musela rodina Levice v důsledku maďarského záboru narychlo opustit

• během roku 1939 rodina přesídlila do Havlíčkova (tehdy Německého) Brodu

• vystudovala obchodní akademii a jazykovou školu

• v roce 1947 tlumočila na 1. světovém festivalu mládeže a studenstva v Praze

• pracovala pro americkou paroplavební společnost United States Lines

• v roce 1950 se vdala a přesídlila do Týnce nad Labem

• pracovala v telefonní ústředně

• po roce 1989 vyučovala angličtinu

„Datum narození 20. dubna je zajímavý. V ten den se narodil Adolf Hitler,“ říká hned v úvodu svého vyprávění pamětnice Věra Harrerová. Na svět přišla v roce 1927 ve městě Levice na jihu Slovenska. 

Otec Jan Břežský pocházel z Čech, matka Margarita (Markéta) ze Slovenska a doma se mluvilo oběma jazyky. A díky tomu, že si hrála s dětmi ze sousedství, se jako mladá setkala i s maďarštinou. A od druhé třídy se povinně učila německy. 

V sedm večer se rodiče dozvěděli, že se musí do rána vystěhovat

V Levicích chodila do školy, které říkali Preparandia. Podle  vzpomínek pamětnice šlo o nejlepší školský ústav na Slovensku, který sloužil zejména pro přípravu budoucích kantorů a profesorů na jejich povolání. „Učili se na nás budoucí učitelé.“ Odtud pokračovala na gymnázium, primu ovšem dokončit nemohla. Psal se rok 1938 a v důsledku mnichovského diktátu a následné vídeňské arbitráže se Levice staly součástí maďarského záboru.

„Moji rodiče se v sedm hodin večer dozvěděli, že do druhého dne do sedmi hodin se musí vystěhovat,“ popisuje pamětnice události z listopadu roku 1938. Rodině úřady tehdy přidělili vojenské nákladní auto, na které si mohli naložit věci. „Tak si můžete představit, a já si to všechno pamatuju, že mě ve dvě hodiny v noci naložili s mojí maminkou vedle řidiče, tatínek hlídal nábytek v zadním prostoru. A odjeli jsme na vesnici, kde nás prostě vysadili. Měli jsme štěstí, že můj tatínek pracoval na okresním úřadě a měl známé,“ vypráví.

Rodina se usadila v obci Pečenice více ve slovenském vnitrozemí. Otec odtamtud odjížděl do nedalekého malého městečka, kam z obsazených Levic přeložili okresní úřad. V Pečenicích nebyla ani škola, Věra Harrerová tak chodila každý den pěšky tři kilometry do blízké vesnice. „V létě, v zimě, celý rok. Umíte si představit, když z veškerého pohodlí, které jsem měla doma v Levicích, jsme se najednou ocitli úplně na malinké vesničce.“

Nakonec se Československo pod nátlakem nacistů rozpadlo a Slováci v březnu roku 1939 vyhlásili samostatný stát. Pro české úředníky už v něm nebylo místo. Rodina Březských přesídlila do Čech, do Havlíčkova (tehdy Německého) Brodu. Nejprve tam odcestoval otec, rodina jen následovala asi po roce. V Brodě bydlela Věra Harrerová s rodinou blízko Mahlerovy továrny, dnes nese název Pleas. Právě ta byla za války terčem bombardováni. „Jak začaly houkat sirény, běželi jsme dolů do sklepa,“ vzpomíná na své dětství za války.

Poté, co Věra Harrerová v Brodě vychodila měšťanskou školu, nastoupila na obchodní akademii. Ani tady se nevyhnula dojíždění, školu po čase přesunuli do Humpolce a později do Jindřichova Hradce, kde bydlela u známých. Nakonec Věře otec našel místo v jazykové škole ve Žďáru nad Sázavou, kam to bylo z Brodu blíž „Každý den jsem jezdila v zatemněném vlaku.“ 

Za manželem do Týnce nad Labem

„Nezapomenu na pohled na nákladní auto plné nejspíš německých vojáků... Leželi naházeni jeden na druhém. Nezapomenu na moment, když jsem viděla prostřelené lebky,“ vzpomíná Věra Harrerová na konec války v Německém Brodě. Dobová nenávist ke všemu německému vedla k tomu, že krátce po osvobození přejmenovali Brod na Havlíčkův.

Otec po válce Věru poslal na studia do Prahy, kde absolvovala dva roky jazykové školy se zaměřením na angličtinu. Díky jazykovým znalostem našla v roce 1948 práci u americké paroplavební společnost. Ještě předtím v roce 1947 tlumočila na 1. světovém festivalu mládeže a studentstva, který se tehdy konal v Praze.

Věra Harrerová se poznala s Janem Harrerem a následovala jej do jeho rodného Týnce nad Labem. Manželům se narodily dvě děti, dcera a syn. Rodině jejího muže patřila do roku 1948 malá koželužna a firma vyvinula speciální způsob na výrobu lakované lepenky. „Patent na speciální lak musela rodina potom dát k dispozici socialistickému státu.“ Manžel tehdy dostal nabídku, aby podobnou výrobu zavedl v tehdejším Gottwaldově (dnes Zlín), kde by i Věra Harrerová měla možnost získat práci. Nabídku ale nakonec odmítli.

Snad jsem svou práci dělala dobře

„Nikdo z rodiny nebyl komunisty omezován,“ vyprávěla pamětnice o letech totality. „V životě se musíš přizpůsobit době, kterou žiješ. Respektuji každého názor,“ říká.

Věra Harrerová nakonec začala pracovat na poště, konkrétně v meziměstské ústředně. Později dostala nabídku, aby šla pracovat jako vedoucí osobního oddělení. Tam vydržela 22 let. „Aniž bych byla stranice. Tak si myslím, že jsem práci dělala dobře. A i v tu dobu jsem používala jazyky.“ Každý rok jezdila jako tlumočnice na družební výměnné zájezdy do zahraničí. „Když znáte jazyk, máte svět otevřený,“ říká. 

Naplno ale mohla poznat svět až v letech po sametové revoluci a pádu železné opony. Tehdy jí také ředitel školy v Týnci nad Labem nabídl, aby žáky sedmé a osmé třídy učila angličtinu. Nakonec zůstala dva roky. „Což pro mě byla moc hezká doba,“ říká. Externě pak angličtinu vyučovala ještě řadu let.

„Buďte šťastni, važte si a dělejte vše pro to, abyste si svoji republiku uchovali. A Evropská unie je pro mě jedna z nejdůležitějších. Můžete si zvolit, co budete dělat, jezdíte kam chcete,“ zní odkaz pamětnice Věry Harrerové.