„Tam byli Židé Vogelové, kteří utekli do Ameriky a úžasně tam zbohatli. Jejich maminka zůstala v Kralovicích. Ona byla takový věchýteček, taková malá. Její synové naší vládě nabídli, že by zaplatili nějakou čističku pro Prahu, aby se tam nemusela stavět přehrada. Naši to velkoryse odmítli. Oni si potom vzali maminku do New Yorku, kde bydleli. Teď tam měli nějakou velkou oslavu horních sto tisíc. On to vykládal mamince. Ti bohatí říkali, že byli na Kanárech, na dalších turistických střediskách a teď ona se prej vzepnula a říká: ,Ale to jste ještě neviděli Kralovice.‘“
„Byl to obchodník, ke kterýmu jsme chodili nakupovat. Měl obchod na kopci. Tak tam byl v létě velký nedostatek vody. My jsme měli studnu dvanáct nebo patnáct metrů ve skále, a když neměl vodu nikdo, tak my jsme ji vždycky měli. Že to byl náš obchodník, tak se ptal maminky, jestli bysme mu dali vodu. Tatínek říká: ,Voda se má dát i nepříteli.‘ Měli jsme podezření, že nás udala sousedka naproti. Přišlo gestapo, my jsme měli na půdě dvanáct metráků obilí, látky, takovej železňák vyškvařenýho sádla, padesátikilovou krabici kostkovýho cukru. My bysme byli zavření, až bysme zčernali. Teď oni přišli, maminka uměla perfektně německy a to už bylo plus. Teď ten jeden starší viděl, že má tatínek amputovanou nohu, a říká: ,Jak k tomu přišel?‘ Tatínek říkal, že bojoval u Mazurských jezer v Polsku, a on říkal: ,Já taky.‘ No prostě žádná prohlídka, žádná kontrola, odcházeli a salutovali.“
„Jako čtyřiadvacátej ročník jsem měla nastoupit na nucené nasazení. To Hácha čtyřiadvacátý ročník věnoval Hitlerovi. Já jsem měla jít do Magdeburgu, Norimberku, do Stuttgartu, do Berlína. Ale my jsme měli známosti, tak přes lékaře... V noci jsme šli pěšky do Ledče, poněvadž jsme nemohli jet autobusem. Já jsem měla být připravena na transport do věznice. Tak tatínek se dobře znal s jedním četníkem a na čestný slovo mě nechal doma. V tu noc jsem to právě vyřizovala a maminka říkala: ,Vždyť ty jsi krev a mlíko. Tváře červený, vždyť oni tě neuznají.‘ Tam byl okresní lékař, který uznával: schopný, neschopný, do Německa. Načež máma říkala, že zkusíme ten studentský trik, abych snědla kousek křídy. Už nevím, jak velkej kus křídy jsem snědla. A já byla celá červená. Maminka říkala: ,No nazdar!‘ Teď ale než jsem tam vlezla, maminka říkala: ,Já se tak lekla, ty jsi byla najednou bílá jak stěna.‘ Tak jsme si odvezli potvrzení, že jsem schopná pracovat jen tady v republice.“
„Smutných zkušeností, co si maminka užila. My jsme nebyli katolíci. Byli jsme v Jednotě českých bratří. V Kralovicích byl katolickej hřbitov a že František nebyl katolík, tak ho chtěli dát mezi sebevrahy ke zdi hřbitova. Ani máry (nosítka na rakev – pozn. autora) mu nechtěli půjčit. Tak se hrobník nad maminkou smiloval, ta šla na úřad a tam jim řekla svoje. Tak že ho pohřbí. Ale aspoň máry nechtěli půjčit. Maminka dala nový prostěradlo a tak ho pohřbili.“
Dagmar Hanzlová, rodným příjmením Štoková, se narodila v roce 1924 v Praze. V jejích šesti letech se rodina přestěhovala do Dolních Kralovic na Vysočině, kde Dagmar prožila dětství a mládí. Stala se tak svědkem těžkého osudu mnoha rodin místní židovské komunity, z nichž naprostá většina zahynula v nacistických koncentračních táborech. V lednu 1944 se jí fingováním nemoci podařilo vyhnout nucenému nasazení v Německu. Místo toho ji čekalo přidělení na práci pomocné síly v kuchyni do Dolních Louček u Tišnova, kde se v blízkém podzemním tunelu vyráběly trupy a motory stíhacích letadel Messerschmitt Me 109. V roce 1946 se paní Dagmar provdala za Vlastimila Hanzla, který se v roce 1940 zúčastnil jako voják I. telegrafického praporu čs. zahraniční armády bitvy o Francii. Při jednom z tažení byl zraněn a zajat Němci. Ze zajateckého tábora se mu podařilo uniknout a dostat se až ke své sestře do Dolních Kralovic, kde se nějaký čas ukrýval a také seznámil se svou budoucí ženou. Po válce za ním Dagmar Hanzlová odešla do Opavy. Město jejího mladí Dolní Kralovice muselo v 70. letech ustoupit budování přehrady na řece Želivce - vodní nádrže Švihov. Dagmar Hanzlová zemřela v říjnu roku 2014.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
