Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Hanzlová (* 1924  †︎ 2014)

• narozena v roce 1924 v Praze

• Židé v Dolních Kralovicích

• nucené nasazení v Dolních Loučkách

• továrna Diana GmbH

• budoucí manžel Vlastimil Hanzl bojoval v bitvě o Francii

• útěk manžela z německého zajetí

• odbojová skupina Karel 20

• vodní nádrž Švihov

• zatopení Dolních Kralovic

• zemřela v říjnu roku 2014

Dagmar HANZLOVÁ

Pod hladinou nádrže Švihov

Dagmar Hanzlová, rodným příjmením Štoková, se narodila v roce 1924 v Praze. V jejích šesti letech se rodina přestěhovala do Dolních Kralovic, kde Dagmar Hanzlová prožila dětství a mládí. Stala se tak svědkem těžkého osudu mnoha rodin místní židovské komunity, z nichž naprostá většina zahynula v nacistických koncentračních táborech. V lednu 1944 se jí fingováním nemoci podařilo vyhnout nucenému nasazení v Německu. Místo toho byla poslána jako pomocná síla v kuchyni do Dolních Louček u Tišnova, kde se v blízkém podzemním tunelu vyráběly trupy a motory stíhacích letadel Messerschmitt Me 109. V roce 1946 se paní Dagmar provdala za Vlastimila Hanzla, který se v roce 1940 zúčastnil jako voják I. telegrafického praporu čs. zahraniční armády bitvy o Francii. Při jednom z tažení byl zraněn a zajat Němci. Ze zajateckého tábora se mu podařilo uniknout a dostat se až ke své sestře do Dolních Kralovic, kde se nějaký čas ukrýval a také seznámil se svou budoucí ženou. Po válce za ním Dagmar Hanzlová odešla do Opavy. Několik let poté bylo v letech 1972 až 1974 zbořeno a následně zatopeno vodní nádrží Švihov město jejího mládí, Dolní Kralovice.

Smrt bratra

Otec Dagmar Hanzlové František Štok byl válečným invalidou. Během 1. světové války ho u Mazurských jezer v Polsku zasáhla střepina granátu. „Byl raněný někde u kotníku a musel v zákopech ležet asi dva dny a dostal do toho otravu. Chtěli mu zachránit co nejvíce nohy, a tak mu ji dvakrát amputovali. Pak mu ještě chtěli zachránit koleno, ale ani to se nepovedlo, a tak měl takový pahýl. Mladý pěkný člověk,“ vypráví o otcově zranění Dagmar Hanzlová.

Ani jako válečný invalida ale otec neměl problémy uživit rodinu. Pracoval na dobře placeném místě jako vrchní inspektor u Nejvyššího soudu. V roce 1930 ale těžce onemocněl spálou bratr pamětnice František a otec se kvůli jeho uzdravení vzdal lukrativního zaměstnání a přijal mnohem hůře placené místo úředníka okresního soudu v Dolních Kralovicích. Přesto mu to syna nezachránilo. „Profesor, co léčil bratra, říkal, že by mu prodloužil život venkovský vzduch. Tak jsme se v červenci nastěhovali do Dolních Kralovic a 16. října toho roku bratr zemřel. (...) Dostal tak těžkou spálu, že mu zchromla srdeční chlopeň, čili tak zvaný srdeční revmatismus. (...) On byl v deseti letech strašně chytrý. Hodně četl. Co ten všechno věděl a říkal: ,Maminko, proč já musím umřít?‘ Mámě pukalo srdce nad dítětem a oni se k ní ještě takhle zachovali,“ vypráví Dagmar Hanzlová o smrti svého bratra a dodává, že jako členové evangelické církve Jednoty bratrské měli velký problém s pohřbením bratra na místním katolickém hřbitově. „Smutných zkušeností, co si maminka užila. My jsme nebyli katolíci. Byli jsme v Jednotě českých bratří. V Kralovicích byl katolickej hřbitov a že František nebyl katolík, tak ho chtěli dát mezi sebevrahy ke zdi hřbitova. Ani máry (nosítka na rakev) mu nechtěli půjčit. Tak se hrobník nad maminkou smiloval, ta šla na úřad a tam jim řekla svoje. Tak že ho pohřbí. Ale aspoň máry nechtěli půjčit. Maminka dala nový prostěradlo a tak ho pohřbili.“ Matka smrt syna nesla velmi těžce a několik let držela smutek. „Maminka to zvládala velice špatně. Chodila nejméně deset roků v černém. Jako náhrada přišel mladší bratr.“

V Dolních Kralovicích

Otcovo místo v Praze bylo už obsazené, a tak rodina i po Františkově smrti zůstala v Dolních Kralovicích. Za uspořené peníze koupili starý mohutný dům přímo u řeky Želivky. „Bydleli jsme v bývalé knihovně. Stěny tam byly možná sedmdesát centimetrů. V létě tam byl nádhernej chládek a v zimě teplo a zadem jsme šli přímo k Želivce. Měli jsme tam svoji loď.“

Dagmar Hanzlová prošla v Dolních Kralovicích jak obecní, tak měšťanskou školou a potom nastoupila na jednoroční učební kurz. Právě někdy v té době obsadilo po mnichovské dohodě nacistické Německo pohraniční oblasti Čech a Moravy. Obsazení pohraničí přímo zasáhlo také část rodiny pamětnice, když se museli matčini rodiče jako Češi vystěhovat z příhraničního městečka Liběchov do vnitrozemí. „Maminka byla z deseti dětí. Všechny dobře vychovaný. To bylo vlastenectví, aby se tam zachovala Matice česká, tak babička vychovala tolik dětí a vzala si ještě jedno na vychování, aby tam byl dostatek českých dětí.“

Následující rok 15. března 1939 obsadilo nacistické Německo celé Čechy a Moravu. V září téhož roku pak přepadením Polska vypukla druhá světová válka. Tak jako všude v obsazených zemích, i v Česku začala nacistická správa prosazovat svoje zájmy. Po celé zemi bylo pronásledováno židovské obyvatelstvo. V Dolních Kralovicích žila početná židovská komunita a Dagmar Hanzlová vzpomíná, že otec byl málem zatčen, protože židovskému sousedovi Hugo Schwarzovi poskytl vodu. Celá rodina měla velké štěstí, a nakonec nejenže otce nezatkli, ale ani nedošlo k domovní prohlídce. Otec totiž na půdě ukrýval zásoby jednoho ze sousedů, které měly být odevzdány pro válečné potřeby Říše. Takto na den, kdy otce málem odvezli do koncentračního tábora, vzpomíná Dagmar Hanzlová: „Byl to židovský obchodník, ke kterému jsme chodili nakupovat. Měl obchod na kopci. Tak tam byl v létě velký nedostatek vody. My jsme měli studnu dvanáct nebo patnáct metrů ve skále, a když neměl vodu nikdo, tak my jsme ji vždycky měli. Že to byl náš obchodník, tak se ptal maminky, jestli bysme mu dali vodu. Tatínek říká: ,Voda se má dát i nepříteli.‘ Měli jsme podezření, že nás udala sousedka naproti. Přišlo gestapo, my jsme měli na půdě dvanáct metráků obilí, látky, takovej železňák vyškvařenýho sádla, padesátikilovou krabici kostkovýho cukru. My bysme byli zavření, až bysme zčernali. Teď oni přišli, maminka uměla perfektně německy a to už bylo plus. Teď ten jeden starší viděl, že má tatínek amputovanou nohu a říká: ,Jak k tomu přišel?‘ Tatínek říkal, že bojoval u Mazurských jezer v Polsku a on říkal: ,Já taky.‘ No prostě žádná prohlídka, žádná kontrola, odcházeli a salutovali.“

Ani tento incident otce neodradil, aby pomáhal s ukrýváním gestapem hledaného Vlastimila Hanzla, který nějaký čas strávil v ilegalitě u faráře Československé církve husitské v Dolních Kralovicích. Přitom se prý v blízkém zámku majitele Dionýse Locka pravidelně sjížděli prominentní nacisté. Vlastimil Hanzl se ukrýval, protože v lednu 1940 uprchl do Francie, kde se jako voják I. telegrafického praporu čs. zahraniční armády zúčastnil bitvy o Francii. Při jednom z tažení byl zraněn a zajat Němci. Ze zajateckého tábora se mu podařilo uniknout a dostat se až ke své sestře do Dolních Kralovic, která měla za manžela právě faráře Československé církve husitské. I tento jeho krátký pobyt v Dolních Kralovicích změnil život pamětnice. Ta se totiž později, v roce 1946, za Vlastimila Hanzla provdala.

Dagmar Hanzlová vzpomíná na jejich první a poněkud bizarní setkání v Dolních Kralovicích, když byl ještě v ilegalitě. „Přivedl ho k nám otec a místo, aby ho zavedl do obýváku, tak ho zavedl ke mně do pokoje, kde jsem spala. Prý jsem se v posteli nějak otočila a taťka říkal, že mě manžel viděl poprvé s holým zadkem. Mně to neřekli, protože já bych se pak na něj nemohla podívat. Tatínek říkal, že skočil jak blesk... No s tou amputovanou nohou... To bylo vůbec první setkání.“

Už v roce 1942 si ale Vlastimil Hanzl pořídil falešné dokumenty a odešel do Valašského Meziříčí, kde získal zaměstnání. Ve Valašském Meziříčí se později opět zapojil do odboje a aktivně spolupracoval s odbojovou skupinou „Karel 20“.

Vrátili se čtyři

V Dolních Kralovicích žilo mnoho židovských rodin a ve městě se nacházela i synagoga. V červnu 1942 ale bylo 147 místních Židů transportováno do Terezína a z koncentračních táborů se po válce údajně vrátili jen čtyři. Dagmar Hanzlová je jednou z posledních pamětnic, která se s mnoha místními židovskými rodinami osobně znala. Při svém vyprávění vzpomíná na několik z nich. Například na rodinu Vogelovu, která na rozdíl od ostatních prozřetelně odešla z republiky již v roce 1938 a díky tomu jako jedna z mála přežila válku. „Tam byli Židé Vogelové, kteří utekli do Ameriky a úžasně tam zbohatli. Jejich maminka zůstala v Kralovicích. Ona byla takový věchýteček, taková malá. Její synové naší vládě později nabídli, že by zaplatili nějakou čističku pro Prahu, aby se v Dolních Kralovicích nemusela stavět přehrada. Naši to velkoryse odmítli. Oni si potom vzali maminku do New Yorku, kde bydleli. Tam prý jednou měli nějakou velkou oslavu horních sto tisíc. Ti bohatí říkali, že byli na Kanárech, na dalších turistických střediskách a teď ona se prej vzepnula a říká: ,Ale to jste ještě neviděli Kralovice.‘“

Nebo vzpomíná na židovskou rodinu Bauerových, jejichž synové zemřeli při pokusu o útěk za hranice a rodiče se později těsně před transportem přišli rozloučit s rodinou Dagmar Hanzlové. Nikdo z nich se z koncentračních táborů už nevrátil. „Synové Bauerových měli namluvené křesťanky a chtěli přejít hranice a oni je zastřelili. (…) Jejich rodiče měli výrobnu umělých květin a byli to výborní lidé. Přišli se s maminkou rozloučit a říkali: ,My víme, že už se neuvidíme.‘ Taky měli pravdu.“

Dagmar Hanzlová vzpomíná také na Blochovy, kteří jim před transportem do Terezína dali do úschovy fenu Helgu. Z celé rodiny přežil válku jen syn. Ani rodina obchodníka Hugo Schwarze, kterému otec poskytl vodu a málem za to skončil ve vězení, nepřežila. „Všichni zůstali v plynu, děti i rodiče.“ Hugo Schwarz zahynul ještě v roce 1942 v pracovním táboře Trawniki, jeho žena Emilie, pětiletý syn Karel a třináctiletá dcera Hanna v roce 1944 v koncentračním táboře v Osvětimi.

Nucené nasazení

V lednu 1944 měla být Dagmar Hanzlová jako čtyřiadvacátý ročník nuceně nasazena na práci do Německa. Rodičům se ale tehdy podařilo Dagmar uchránit. „Já jsem měla jít do Magdeburgu, Norimberku, do Stuttgartu, do Berlína. Ale my jsme měli známosti, tak přes lékaře... V noci jsme šli pěšky do Ledče, poněvadž jsme nemohli jet autobusem. Já jsem měla být připravena na transport. Tatínek se dobře znal s jedním četníkem a na čestný slovo mě nechal doma. V tu noc jsem to právě vyřizovala a maminka říkala: ,Vždyť ty jsi krev a mlíko. Tváře červený, vždyť oni tě neuznají.‘ Tam byl okresní lékař, který uznával: schopný, neschopný, do Německa. Načež máma říkala, že zkusíme ten studentský trik, abych snědla kousek křídy. Už nevím, jak velkej kus křídy jsem snědla. A já byla celá červená. Maminka říkala: ,No nazdar!‘ Teď ale než jsem tam vlezla, maminka říkala: ,Já se tak lekla, ty jsi byla najednou bílá jak stěna.‘ Tak jsme si odvezli potvrzení, že jsem schopná pracovat jen tady v republice,“ vzpomíná pamětnice, která sice nebyla poslána do Německa, ale musela nastoupit do Dolních Louček u Tišnova jako pracovní síla v kuchyni, která sloužila pro muže nasazené v blízkém pracovním táboře. Muži z tábora pracovali v tunelu, který za války sloužil jako továrna firmy Wiener Neustädter Flugzeugwerke (WNF) z Vídeňského Nového Města. Nesla krycí název Diana GmbH a vyráběly se v ní trupy a motory stíhacích letadel Messerschmitt Me 109 a údajně i Me 110. Dagmar Hanzlová ale neopustila brány tábora a tuto přísně utajovanou továrnu na vlastní oči nikdy neviděla. Přesto domů nesměla psát ani polohu, kde se nachází. „Naši vůbec nevěděli, kde jsem. To bylo všechno tajný.“ Po několika měsících se mohla Dagmar Hanzlová vrátit domů. Dnes už neví, proč byla propuštěna, ale nejspíš to bylo ze zdravotních důvodů.

Nuceně nasazen byl v rakouském Enzesfeldu také bratr Hvězdoslav, kterému se ale podařilo uprchnout a až do konce války se skrýval u babičky ve Vráži u Berouna.

Město skončilo pod vodou

V květnu 1945 osvobodili vojáci sovětské armády Dolní Kralovice. Ve městě již nedošlo k žádným bojům a Dagmar Hanzlové zůstala v paměti jedna úsměvná vzpomínka na příchod osvobozujících vojsk. „O Rusech se tenkrát vyprávělo, že přepadávají, a maminka byla v domě sama a tam byl také vchod zezadu od řeky a teď tam přišel Rus. Mamka byla hrozně vystrašená a řekla mu: ,Utíkej, já mám zlého mužíka.‘ A můj otec byl takový dobrák.“

V listopadu 1946 se paní Dagmar provdala za Vlastimila Hanzla a odešla za ním do Opavy, kde žije i dnes. Krátce pak pracovala v osídlovacím úřadu. „My jsme lidem přidělovali domky a zakrátko jim je komunisté zase sebrali,“ vzpomíná Dagmar Hanzlová, která byla po komunistickém puči v roce 1948 málem vyhozena z práce. „Oni věděli, že jsem byla zásadně proti komunismu. Tak najednou z ničeho nic bezplatnou dovolenou a hrozilo propuštění. Ale pak mě vzali zpátky.“

V dalších letech pak pracovala na opavské geodézii a později u čs. armády jako vedoucí tajné spisovny. „Přese mě šla všechna pošta. Jenom co směl otevřít pouze velitel, tak přese mě nešlo. Kolikrát přišlo udání. Soused žaloval na druhýho, který byl na dovolený, že nechodí v uniformě. Jak to nebylo doporučený, tak jsem to zmačkala, dala do tašky a doma zlikvidovala.“ Po ukončení činnosti jejího oddělení pracovala ve výstavbovém družstvu.

Manžel Vlastimil Hanzl měl po celou dobu vlády komunistické strany jako bývalý voják na západní frontě problémy s režimem. Po válce dělal oblastního technika na krajském výboře, ale dostal výpověď, a až do důchodu pracoval jako řidič u pozemních staveb. „To byl tak chytrej, vzdělanej člověk a celej život dělal řidiče nákladního auta.“

V roce 1965 začala výstavba velké vodní nádrže Švihov na řece Želivce, která dnes slouží jako zdroj pitné vody pro Prahu a celou středočeskou oblast a je největší zásobárnou pitné vody v Evropě. Pod hladinou vodní nádrže navždy zmizelo devět vesnic a městeček. Mezi nimi i Dolní Kralovice, kde Dagmar Hanzlová prožila kus svého života. V blízkosti byly vystavěny nové Dolní Kralovice a část obyvatel se do nich vystěhovala. V té době v Dolních Kralovicích žila už jen maminka pamětnice. Ani ona však nezažila vystěhování, protože krátce předtím upadla a zlomila si nohu. Mezitím, co se léčila v nemocnici, její dům někdo vykradl. Po zboření Dolních Kralovic žila nějakou dobu v Praze a potom až do smrti u Dagmar Hanzlové v Opavě.

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, email: vitlucuk@seznam.cz.