Eva Haniaková

„První den ve škole, když jsem byla, tak jsem se odpoledne vydala na Slavii. To je na Výtoni, jak je Vyšehrad, takže čtyřka, dvacet sedmička krásně dojede až do Vršovic. A já jako holka z vesnice jsem jela sedmnáctkou, trojkou, pětadvacítkou, takže jsem si to takto objela. A od prvního okamžiku, protože viděli holku fortelnou, já měla ještě víc kil než teď, a když jsem do toho kopla, tak to letělo, takže od té doby, od roku 1969, jsem byla dvacet let ve Slavii. A tam jsem u nás jako v Čechách, to bylo tenkrát v Československu, jsem hrála jenom za Slavii.“

„To asi bylo tak, že malá vesnice, byly tam dva sporty. Buď lyžování, protože jsou tam kousek ne hory, ale kopce, takže se lyžovalo. Já jsem i do patnácti let závodně běhala na lyžích. A potom to byl fotbal. Fotbal byl asi takový, že se vždy domluvil hořejšek dolejšek, třeba odpoledne, protože my jsme byli ještě pět kilometrů od školy, takže tam se buď chodilo pěšky, nebo se jezdilo autobusem. A v autobuse: Tak co budeme dělat? Nechceš si kopnout? Pojď a tak. Tak jsme se sešli na místním hřišti, probíhal hořejšek dolejšek. A když jich bylo málo, tak Eva byla žádaná, Eva byla chtěná. Když jich bylo hodně, tak jdi si k těm holkám, jdi si hrát nebo jdi k plotně. Takové byly moje začátky s fotbalem. A ten trochu profesionální, to bylo v roce 1968, kdy byl dojezd Závodu míru, to se vždy jezdil takový květnový Závod míru. A my vyjeli podívat se do Liberce, protože u dojezdu byly přídavné akce, a jedna z těch akcí... jsem tam viděla holčičí tým Slavie. Tak tam jsem viděla poprvé ženský fotbal.“