Danuše Hanauerová

„Pak nějaký esesák, to vím, byl v cukrovaru. Byl raněný, mladý kluk, toho tam nechali umřít, byl tam tak jako vyhozený za barákem. Já jsem tam šla a on volal: ‚Wasser, Wasser!‘ Já jsem mu tedy tu vodu přinesla, no, byl to mladý kluk, zašel tam. Co s ním udělali pak, já nevím. To byla taky jedna taková [chvíle], když jsem toho kluka viděla, tak mně ho bylo nakonec líto.“

„Bohužel při tom náletu ten veliký kryt [u nádraží], který tam byl vybudovaný, to dostal přímo. Veškeří lidé, co byli v tom krytu, to odnesli. Vůbec v těch Kralupech, oni to hodili všecko ne na fabriky, ty zůstaly – lihovar, petrolejka, ty byly úplně v pořádku. Odnesly to vilky, normální sídliště, prostě ten střed Kralup. Tam bylo metr prachu, co jsme chodili. Teď jsme museli identifikovat ty lidi, to tam leželo v kostele, byl plný kostel mrtvol. Mí kamarádi to odnesli. [Například] jeden chlapec taky, byl ve sklepě, pod schody; jak to praštilo, tak se dveřmi do sklepa nahrnulo kamení a celou rodinu to zasypalo.“

„Nikdo moc nevěřil, že by Kralupy bombardovali. Sice tam byl ten železniční uzel a hlavně tam byla petrolejka a lihovar, ale hlavně ta petrolejka. To víte, petrolej, to tenkrát bylo. To jsme je viděli, jak vždycky když letěli na Prahu, tak to bzučelo, tak jsme se všicky na ně klidně koukali, no až pak jeden den letěli a vždycky jela celá ta eskadra těch bombardovacích letadel. Před nimi vždycky letělo letadlo, které udávalo směr, potom sjelo dolů a tam se začlo házet. No tak jsme vlítli teda do sklepa a pak to začalo padat, z ničeho nic. Trvalo to dost dlouho, bylo to ošklivý. Náhodou ten cukrovar [ne]dostal, před barák spadla bomba, vylítaly nám všecky futra, ale do cukrovaru ne. Pak říkali, že to neměli, že si spletli Drážďany s Kralupama…Prostě petrolejka zůstala, ale všechny rodinný vily okolo, prostě se nestrefili a opravdu Kralupy byly… [v hrozném stavu]“

„No a Dubček. Myslela jsem si, že by bylo na čase, aby se objevil někdo, kdo to srovná nebo nesrovná. Jinak až když byla revoluce, ovšem byla jsem dost skeptická, když naši mladý potom zvonili klíčema na Letný, tak jsem říkala: Heleďte, nelezte tam, budete vidět, jak to bylo… protože vím, jak jsme byli nadšení po válce a jak to všechno dopadlo. Jako moje babička, když měli přijít Rusové, a my jsme říkali: Vždyť nás osvobodili! Babi říkala: Jen počkejte. Ta to všechno přesně vyčíhla. Já jsem jim zrovna říkala: Moc se neradujte, ono to nebude tak růžový. A skutečně to tak dopadlo. Já už jsem se nedokázala pro něco takovýho nadchnout, protože jsem už neměla důvěru. A o lidech jsem ji taky ztratila. Lidem, kterým otec dokázal pomoc, jak se zvládli obrátit a pro peníze a pro to. Jaký lidi se dostali k moci, když jsem věděla, co nadělali, co říkali, a pak seděli na ÚV. Já jsem v tomhle byla dost…[skeptik]“

„V ulicích se chodilo jako po horách, to byly hrozný hromady rumu, písku a všecko. Lidu to odneslo strašně moc, byl tam kostel, ten nerozbili, ale potom v celém kostele kolem dokola to byly samý mrtvoly a museli tam lidi identifikovat, kdo to je a jak to je. Vytahovali se lidi z těch sklepů. U nádraží byl udělanej kryt a zrovna do toho se strefili. Nádraží taky ne, petrolejka, tohle zůstalo a odneslo to hodně obytnejch [domů]… Kamarád a jeho rodina se schovali ve sklepě, do něj byly schody, a jak ten barák spadnul, tak se to po těch schodech valilo a je to tam zasypalo. Bylo to ošklivý… Tam byl metr prachu, to jste šla, zapadala jste jako do sněhu, to byl samej prach. No, byly rozbombardovaný [Kralupy]. Nakonec to bylo všecko zbytečný, vždyť byl konec války. Já nevím, jak byla Praha a tohlecto, bylo to zbytečný.“

„Ti Rusáci hnali ty Němce, jak jsme měli v Louňovicích tu vilu, tak to obsadili a z Neveklova tam dělali střelnice. No a oni hnali ty Němky, ale to byly samý ženský nebo starej dědek. U nás to zabrali, že tam bydlely nějakej čas. Já jsem německy celkem znala, a když jsem s nima mluvila, tak jsem si říkala: Ježiš, ale oni ti Němci že jsou zlí. Ony si hned sháněly záclonky, snažily se, byla to máma asi se čtyřmi holkami. Tak jsem si říkala: Ty za to snad nemůžou. A utíkaly, byly z toho nešťastný a ty Rusáci je pak určitě někde dohnali, tak jsem si říkala, co asi zkusily od těch Rusáků, jak je zmordovali. Tak jsem o tom v devatenácti letech začala přemýšlet, jak to vlastně všechno bylo. [Ty Němky jste potkala kde? V Louňovicích?] Ne, ty jsem potkala v Kralupech. Protože tam (v Louňovicích) jsme byli až později, po revoluci. Ale v těch Kralupech navezli celej dvůr Němců, kteří táhli pryč, a v těch vozech vezli látky. Půjčovali si od nás košík na prádlo a ten byl plnej šperků. To sebrali a nesli to na národní výbor, jsem zvědavá, co tam teda donesli. Potom, po revoluci, ty starý Němce, co se vzdali, nahnali do sokolovny a tam byli v takových přístřešcích. Kralupský občani tam chodili s jídlem, seděli na zdi, a jak vylez nějakej Němec, tak hurá na něj. Byla tam ta garda, ti řekli: Kdo si chce vystřelit? Měli samopal. Oni vylezli a ty lidi do těch Němců stříleli a pokaždé, když ho střelili, tak: Whoooo! To se mně teda dělalo zle, snad když někomu v koncentráku někoho zabili… No to je jako dneska na tom fotbalovým zápase, jenom tu agresivitu nějak vybít.“

„Tak jsem byla spokojená v práci, protože jsme tam měli kancelář s Mílou. 38 let jsem to dělala. Když jsme byli u Jirků soukromě, tak nás Ota vyváděl, vždycky přišel a říkal: Děvčata, mám couravý boty. A my s Vlastou jsme byly dvacetiletý holky, tak nás vzal do Lucerna baru a takhle nás povodil. To jsme vždycky šli a on říkal: Děvčata, dneska jsem Ota. Ale druhej den v kanceláři se zase muselo: Pane řediteli. Já si nemůžu stěžovat na práci, prostě moje osmatřicetiletá práce byla zábava. Neseděla jsem v žádnejch uhelnejch skladech. Ta reklama byla fajn. Já jsem měla reklamu do novin, tam vycházela všechna kina. To jsme musely rozmnožovat, diktovat, psaly jsme programy atd. Oni se vždycky divili, že my dvě to všecko uděláme, ale my měly takový pomůcky a ještě jsme měly všechno v hlavě. Každej tejden jsme chodily na předvádění, takže já jsem viděla za ten den… Musely jsme i koukat na ty ruský filmy, protože jsme musely psát, jestli je to český znění, jestli je to přístupný, a k tomu jsme dávaly slogany. My jsme to ale všechno věděly zpaměti a měly jsme takový pomůcky od toho soukromníka, že nám to šlo. A oni vždycky obdivovali, jak to můžeme stihnout.“