MgA. Angelika Hanauerová

„Ještě předtím mě FAMU posílala do Moskvy. Já jsem na to nějak zapomněla a odjela jsem skoro na rok do Švédska a pak do Anglie. Tedy na Západ. Pak jsem se vrátila v roce 1968, chtěla jsem si to tam prodloužit, ale musela jsem mít doporučení od školy, tedy od Otakara Vávry, že mi to doporučuje. Vávra mi ale to doporučení nedal, protože mám nepřátelský postoj vůči režimu. Tak jsem tam zůstala načerno jako emigrant. Mezitím se tady ale obrátil režim, nastoupil Dubček, a najednou to neplatilo a mohla jsem si ten pobyt prodloužit. A když jsem se vrátila, tak Vávra byl jako mílius, byl to pořád červen 1968. Moje teoretická diplomka že je výborná a budou z toho skripta a můj film že je úžasný. Já už jsem ale na ten film kašlala. Je tedy dokončený, ten absolvenťák, ale na konci chybí tři záběry, což nikdo nepoznal, já to ale poznám, bylo by to lepší. Mezitím zase přišly tanky a já jsem viděla snad po čtrnácti dnech, ještě tam ty tanky byly, Vávru s odznakem komunistické strany, a když jsme ho s kamarádem sledovali, tak šel na sovětské velvyslanectví. Takže došlo k situaci, že koncem šedesátých let se tady rychle lámal režim. Nejdříve se to trošku uvolnilo, koncem roku 1968 se přitvrdilo a potom zase nastoupil Dubček a uvolnění a potom zase přišly tanky a zase to hodně přitvrdilo. A můj hlavní profesor, který mě měl posuzovat, tak ten, podle toho, jaký byl režim, můj film schvaloval, nebo neschvaloval a měl mě rád, nebo neměl a já jsem tomu vůbec nerozuměla.“

„Já jsem se potom k tomu lékaři dostala z protekce, přes ty kamarády. Byl to velký bolševik, komunista, doktor docent Janík, který ale zároveň říkal, že jakmile dojde k prudké změně společnosti, u řady inteligentních lidí dojde k nějaké neurotické poruše, a že tyto lidi je třeba nějakým způsobem zklidnit a postupně je uvést do té změněné společnosti. On mi sebral všechny prášky. Ta neuróza je projevem toho, že se člověk nechce přizpůsobit. Někdo se nechce přizpůsobit a nic mu to neudělá, a někdo se nechce přizpůsobit a projeví se u něj bolesti žaludku, bolesti hlavy, prostě neurotické poruchy.“ - „A to jste měla vy a asi jste to ani nemusela moc hrát...“ - „Nemusela, já jsem to měla a těžko, ale těžko rozlišíte, z čeho to je. Já jsem třeba měla bušení srdce.“

„Pak jsem se chytla undergroundu, což pro mě bylo ničivé, protože já taková nejsem. Ale přece jen byl člověk načichlý těmi 60. léty, hippies, ale mně ta společnost nevyhovovala.“ - „A v čem vám nevyhovovala?“ - „S těmi, se kterými jsem se setkala, řeknu to ošklivě, ale byli proti mně hloupí. To zaprvé. Zadruhé člověk je z určitého prostředí, má určitou výchovu a mě třeba vzali lidi na koncert Plastiků, a mně se to nelíbilo. Mně se ta muzika nelíbila. Mně se nelíbilo mluvit sprostě. Kamarádka napsala povídku, jak se učila mluvit sprostě, aby obstála v té společnosti. Člověk si s tím tak trochu zahrával, ale toužil po něčem salonnějším, po něčem čistším. Ono to nebylo tak čisté. Nebo rychlé střídání partnerů. Já jsem nikdy nevěděla, kdo s kým chodí. Čili tam byli určitě velmi schopní, geniální lidé a na ně se nabalily tyhle typy a já jsem se v tom špatně orientovala. Mně nevyhovovalo sedět šest hodin denně v zakouřené hospodě a pít pivo.“

„Kdo byl váš duchovní učitel, kněz?“ - „Byl to františkán, tehdy tajný provinciál františkánského řádu. Jmenoval se Kubíček. Jednou jsem s ním měla domluvenou schůzku, doma jsem ho nenašla, což bylo divné, byl spolehlivý, utíkala jsem za jeho starou kamarádkou z vězení, našla jsem ji plačící a že všechny pozatýkali. Požádala jsem ji, ať mi to napíše, ona mi rukou napsala, koho kdy zatkli. Složitě se to přeťukalo u jedné známé do psacího stroje, když byla desátá kopie, já zavolala někoho z Charty, předala jsem mu to a přesně, co jsem napsala, říkal Medek večer na Hlasu Ameriky. Slovo od slova. Uplynula řada let, já jela točit do Říma, tam jsem se setkala s pracovníky Radia Vatikán a páter Koláček mi začal vykládat, že měl tehdy zrovna schůzku s Janem Pavlem II. a volal mu Medek z Vídně, že pozatýkali františkány, tak to řekl Janu Pavlovi II., co se u nás děje, a on vzal telefon a zavolal Husáka. Za měsíc je pustili. Je to jen doklad, jak to tehdy fungovalo. Vůbec jsem nevěděla, jak se to dostalo k Medkovi, a neměla jsem tušení, že existuje nějaký Koláček. Neměla jsem ani tušení, že by si papež mohl telefonovat s Husákem. Došlo k tomu jednak tak, že jsem znala ty lidi, měla jsem důvěru té paní a lidí kolem Charty, že je to zaručená zpráva, a ne smyšlená zpráva. To propojení, jak to fungovalo, bylo strašně složité.“

„Těsně před Chartou jsem potkala na ulici kamarádku a ta mě vzala na bytovou přednášku. Říkala jsem si, že to bude nuda a snobárna, ale neměla jsem co dělat, a tak jsem tam šla. Posadila jsem se tam někam do rohu a okázale koukala do stropu, jakože tam nepatřím, že to jsou samí intelektuálové. Mluvil tam takový starý pán a během té hodiny, co mluvil, mě postavil z hlavy na nohy. Všechno, co jsem se ptávala sama sebe, na FAMU a tak podobně, ve filozofii, co je pravda a tak, tak on mi to objasnil. Když jsme se pak plazili zpátky ven domovní chodbou, tak jsem se ptala, kdo to byl, a oni, že přece Patočka. Mně to nic neříkalo, ale doma jsem zjistila, že v otcově knihovně je několik článků Patočky, a dokonce jedna jeho knížka. Zamilovala jsem si ho. Nikdy jsem s ním nemluvila, ale na žádné jeho přednášce jsem od té doby nechyběla. Vše jsem si ukládala do paměti, a když pak, už po mém podpisu, byl v Chartě jako mluvčí, byla to pro mě záruka, že to je dobře. I když ten text byl fajn, tak ten Patočka byl záruka.“

„Nikdo nic v Ostravě nevěděl. Ten vlak na mě působil jako nějaký vlak z první světové války, poslední vlak vypravený ze směru Ostrava - Praha. Ti lidé se asi zbláznili, i nahoře na vagonech byli lidi s peřinami. Bylo to úplně narvané. To bych si vymýšlela, že tam vezli i slepice a kozy, ale téměř ano. Když ten vlak projížděl Moravou, ozývala se těžká letadla a někdo křičel: ‚Bombardujou Prahu, bombardujou nás!‘ A ten vlak začal křičet hrůzou a mámy strkaly děti pod sedačky. Nějaký člověk tam měl u ucha tranzistorový přijímač a říkal, že v Praze jsou barikády a bojuje se tam na barikádách. Budou bombardovat. To je konec socialismu. Když jsme přijeli do Prahy, někam do Kbel, tak žádné bombardování nebylo, ale já byla vyděšená k smrti.“

„S Chartou to bylo takhle. Ráno mě vzbudilo rádio, kde jsem slyšela řeči z padesátých let o nějakých nepřátelích. Jmenovali tam různé lidi, Pavla Kohouta a další, a strašně mě to vytočilo. Byla to četba z Rudého práva, kde vyšel článek Ztroskotanci a zaprodanci. Tak jsem se z Rudého práva dozvěděla, že existuje nějaká Charta. A protože jsem se pohybovala v Praze a každou chvíli koloval nějaký samizdat – dopisy, například dopis Václava Havla prezidentu Husákovi – tak mezi těmi samizdaty mi kamarádi dali taky přečíst text, kde byli první signatáři. Bylo to inteligentně a chytře napsané a byla to pravda. Podívala jsem se na podpisy a byla mezi nimi jedna známá, se kterou jsem jezdila na hory. Zazvonila jsem u ní a ona to zařídila přes pána, se kterým žila. Dostala jsem takovou kartičku s textem, že souhlasím s Chartou 77, napsala jsem tam jméno, adresu a podpis a to jsem mu předala. Tím jsem se stala signatářkou Charty.“