Jan Hammer

"Až v podstatě na náměstí od mého spolupracovníka Karla ‚Charlieho‘, když jsem vyplácel autobusáky, kterým jsem dával peníze z vydělaných peněz. Dával jsem jim stokorunu nebo [nějaké] peníze, aby jezdili. Tak mi Charlie říkal: 'Honzo, ty vole, vystoupil tam Havel!' Říkám: ‚No a co.' Ani mi to nedocvaklo, ale fakt jsem to nevěděl, že tam bude vystupovat nebo vystoupí. Až když jsem přišel do amfíku, tak jsem viděl hrozen lidí vedle zákulisí a on tam něco podepisuje. Říkal jsem si, že to asi nebude dobrý."

„Právě tohle s Václavem Havlem, pro mě to byl okamžik, kdy jsem to [veřejné vystoupení Václava Havla] neviděl, ani jsem tam nebyl. Šel jsem právě k autobusákům, s těmi jsem dojednával a z fondu nesl peníze, aby jezdili až do posledka a nevykašlali se na to. Vracím se zpátky a vyběhl Charlie, jsme mu říkali, dělal se mnou v Klubu mládeži a říká najednou: ‚Ty vole, vystoupil tam Václav Havel!‘ Říkal jsem: ‚Tak vystoupil, o co jde?‘ Pak když jsem tam přišel a viděl chumel lidí kolem něho, jak podepisoval nějaký bankovky, tak jsem si říkal, to asi nebude dobrý.“

„Byli to naši, kteří požádali pana doktora Kašpara, psychiatra, aby mi pomohl, že už jsem na zhroucení. Samozřejmě přišel, jenže v doprovodu policistů, že mají strach, aby se jim něco nestalo. Napíchal mi nějaká sedativa a pak mě šupli do sanitky a jel jsem na psychiatrii. Tam mě šoupli zase do klece, abych byl hodnej. Ty doktoři se tam ke mně chovali dobře, protože věděli, o co jde. Dávali mi elektrošoky jako v Přeletu nad kukaččím hnízdem [film]. Tím vám to vygumuje paměť, abyste na to špatné zapomněl. Ona se vám časem vrátí, ale některé detaily už nevíte.“

„Ono se toho ani nedoberete. Vím, co to způsobilo, systém. Systém, který byl, to je hlavní viník. Že si tam [Folková Lipnice 1988] vystoupí nějaký človíček – nechci zlehčovat osobu Václava Havla – v zelené bundě a řekne pár slov. Všichni z toho mají haló, ty [komunistický aparát] z toho mají haló a pak vás semelou jak osušku. Co je to za systém, když nemůžete říct svůj názor. Kdyby tam řekl něco buřičského, ale on tam vůbec nic neřekl. Řekl jen, že má radost, že je tam taková spiklenecká atmosféra a poprvé vystupuje před takovým davem. A že naposledy veřejně mluvil v Nové huti Klementa Gottwalda. A to bylo všechno. Odkráčel pryč a pak se děly takovéhle věci.“

„Pro mě nastaly krušný roky. Jednak jsem se z toho zbláznil a jednak při těch výsleších jsem furt kouřil, neměl jsem stání. Když máte tuhle nemoc, tak máte pocit, že vás někdo sleduje. O to víc, když mají okna tady naproti. Už jsem z toho byl tak jatej, že jsem letěl pro toho estébáka, o kterým jsem věděl, kde bydlí. V noci jsem ho vytáhl z domu a říkám mu: ‚Pojď se mnou nebo mi vysvětli, proč mě furt sledujete?‘ ‚My tě nesledujeme. Tam se svítí, ale my tě nesledujeme.‘ Pak už se to stupňovalo a stupňovalo, až to došlo ke zhroucení. To už je taková delší kapitola, která není až tak jednoduchá, co se týče vysvětlení. Tohle byl impuls, ale určitě to nebyla příčina.“