Máří Magdalena Hajšmanová

„Co mě hodně dostalo, bylo leden o rok déle. 16. ledna mám narozeniny, 16. ledna se upálil Jan Palach. Jelikož jsme dělali zdravotnickou školu, tak jsme měli tendenci zachraňovat životy, ne je ztrácet. Navíc to byl mladý chlapec, my mladý děvčata. Takže když jsme si představili tu bolest, protože jsme to viděli ve špitále každou chvíli, tak jsme nikdo nemohli pochopit... Nechápali jsme tu jeho sílu, že to dokázal udělat. V té době se jít poklonit Janu Palachovi byl pomalu trestný čin. My jsme začali nosit aspoň černé stužky na klopu, převážná většina študáků. A když bylo 22. ledna rozloučení, tak jsme se sešli na klatovským náměstí. Pár lidí, nebyly to celý houfy. Hned po tom, další den jsme měli nástup v ředitelně, kde jsme museli zdůvodnit proč.“

„Lásku k Sovětskému svazu jsem opravdu nepocítila. Protože jsme pocítili akorát strach. Strach z jejich vojáků, protože nevíte. On vám nerozumí, co říkáte, ani se o to nesnažili. A za další, oni byli tak zmanipulovaní, pořád si mysleli, že nás jdou zachránit. Ale tady nebylo co zachraňovat. Takže tím pádem, když jsou ti lidé takhle zmanipulovaní, jsou to taky mladí kluci… Když jim takhle vymyjou mozek, tak nevíte: zmáčkne to, nezmáčkne to. Zastřelí vás, nezastřelí. Nikdo nevěděl, co se bude dít.“