Pražské jaro byla vlaštovka, která ale rychle odlítla
Stáhnout obrázek
Libor Hajský se narodil 13. října 1948 v Praze rodičům Miloši a Miloslavě, rozené Moulisové. Jeho otec se od 20. let pohyboval v uměleckém prostředí – uplatnil se jako herec, asistent režie i samostatný režisér dvou němých filmů. Po válce režíroval v divadle v Karlových Varech a působil ve filmových studiích na Barrandově. Poté, co se po komunistickém puči rozešel s komunistickou stranou, zakotvil v Ústředním loutkovém divadle. Matka Miloslava pracovala jako asistentka režie v Československém rozhlase. Libor Hajský tíhl od dětství k fotografii a po maturitě na střední všeobecně vzdělávací škole (SVVŠ) roku 1966 nastoupil jako fotolaborant do Československé tiskové kanceláře (ČTK). Vzdělání si doplnil večerně v Družstvu fotografie. Události 21. srpna 1968 prožíval a fotil v centru Prahy. Díky shodě okolností se zachovalo jeho dvanáct barevných fotografií dokumentujících dění před rozhlasem a na Václavském náměstí. Dvacet let ale zůstaly uložené v trezoru. Negativy k jeho černobílým fotografiím z 21. srpna spálili sovětští vojáci, když pronikli téhož dne večer do ČTK. Na podzim roku 1968 nastoupil na vojnu, kterou strávil nejprve u dělostřelců v Sokolově a pak jako vojenský fotograf v Karlových Varech. Na podzim roku 1970 se vrátil zpět do ČTK do laboratoře a od ledna působil jako fotoreportér, později především sportovní. V letech 1974 až 1976 se o něj zajímala Státní bezpečnost a zprvu ho vedla v kategorii kandidát tajné spolupráce a poté krátce jako důvěrníka. Roku 1978 čelil trestnímu stíhání, ale nakonec bylo zastaveno. Věc se vyřešila postihem v zaměstnání – na dva roky se měl vrátit do laboratoře a jeho jméno se pod fotografiemi nesmělo uvádět. To vše proto, že na vojenském cvičení zpíval a recitoval texty, které zesměšňovaly čelné sovětské představitele. V polovině 70. let se oženil a s manželkou Helenou vychovali dvě dcery. Až do revoluce roku 1989 fotil především sport. V 80. letech mohl vyjet i do zahraničí, např. na zimní olympiádu do Sarajeva nebo na mistrovství světa v hokeji do Vídně. Roku 1989 podepsal v ČTK Několik vět. V době sametové revoluce dokumentoval veřejná shromáždění i jednání mezi vedením Občanského fóra a tehdejší vládou. Dva roky ještě zůstal v ČTK, působil také např. v časopisech Fotbal nebo Týden, pak přešel na volnou nohu. Po revoluci se jeho cykly k osmašedesátému roku a sametové revoluci staly součástí několika výstav a publikací. Jeho ikonické fotografie sovětské okupace Československa se objevují ve výběrech světových médií a agentur. Roku 2024 žil ve Zbečně.
