Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libor Hajský (* 1948)

• narodil se 13. října 1948 v Praze

• otec Miloš Hajský byl prvorepublikový herec a filmař

• pamětník vyrůstal v Praze, kde také roku 1966 maturoval na střední všeobecně vzdělávací škole

• ještě o prázdninách téhož roku nastoupil do fotolaboratoře Československé tiskové kanceláře (ČTK)

• 21. srpna 1968 dokumentoval dění v centru Prahy

• vznikly ikonické fotografie, jedny z mála barevných, ale na 20 let zůstaly ukryté v trezoru

• v době normalizace působil jako fotoreportér, především sportu

• roku 1978 čelil trestnímu stíhání za hanobení Sovětského svazu a jeho čelných představitelů

• dva roky se pak pod fotografiemi nesmělo uvádět jeho jméno a na čas se vrátil do fotolaboratoře

• stal se signatářem Několika vět

• v době sametové revoluce dokumentoval veřejná shromáždění i oficiální jednání mezi Občanským fórem a vládou

• po revoluci se jeho fotografie k osmašedesátému roku a sametové revoluci staly součástí řady výstav a lze je najít ve výběrech zahraničních médií a agentur

• po devětaosmdesátém roce fotil ještě dva roky pro ČTK, pro společenské a sportovní časopisy, pak přešel na volnou nohu

• roku 2024 žil ve Zbečně

Na prahu dospělosti, hned po maturitě, se Liboru Hajskému splnil jeho sen. Roku 1966 nastoupil jako fotolaborant do Československé tiskové kanceláře (ČTK) sídlící v Opletalově ulici v Praze. Pracoval na směny a osm hodin trávil ve tmě u vývojek a zvětšováků. Po dvou letech začal postupně pro Četku i fotit. Vrcholilo pražské jaro a skrze ČTK začaly do Československa proudit necenzurované zprávy a obrázky ze života na Západě. Četka také produkovala mnohem více obrazového materiálu pro export než kdy předtím. Zahraniční média zajímalo, jak se žije v zemi, ve které sílilo hnutí za demokratizaci tehdejšího režimu. 

20. srpna 1968 přišel do práce na odpolední směnu po čtrnácti dnech dovolené. Během dvou týdnů projel na vlastní pěst kus Itálie. Skončil v deset večer a cestou domů na Petrské náměstí se stavil u kamaráda v sousední Truhlářské ulici. O hodinu později vojska zemí Varšavské smlouvy překročila československé hranice. Když ho nad ránem probudila přelétávající letadla, doma si vyzvedl své dva foťáky a vyrazil do ulic.

Namísto herectví si zvolil jako své vyjádření fotografii

Libor Hajský se narodil 13. října 1948 v Praze. Jeho otec Miloš (nar. 1902) působil jako herec v řadě pražských divadel, přátelil se s prvorepublikovou filmařskou a hereckou bohémou a sám se stal režisérem dvou němých filmů – Loupežníci na Chlumu a Werther (Utrpení mladé lásky) – obou z roku 1926. Během hospodářské krize se vrátil k herectví a po válce působil i jako divadelní režisér. V době svého angažmá v Karlových Varech se seznámil s Miloslavou Moulisovou, o dvacet let mladší herečkou. Vzali se a zakotvili v Praze. Po komunistickém puči dostal otec vyhazov z Filmového studia Barrandov a po zbytek života pak působil jako herec v Ústředním loutkovém divadle (dnešní Divadlo Minor). Zajímal se také o astrologii a stal se autorem výtvarné podoby série tarotových karet.

Pamětník vyrůstal spolu s o rok mladším bratrem Milošem a hřištěm se jim stalo v době školních let především Nové Město, kde žili na Petrském náměstí, a nedaleký ostrov Štvanice. Od rodičů měli velkou volnost a byli dost samostatní. „Chtěli, abych taky hrál divadlo, ale já z toho měl panickou hrůzu. Měl jsem vystupovat v nějaké pohádce, ale raději jsem dostal angínu. Teta mě potom prosadila do filmu O věcech nadpřirozených,“ vzpomíná na své první a jediné angažmá na Barrandově roku 1958 a tetu Darju Hajskou, filmovou herečku desítek epizodních rolí. „Brzy jsem začal fotit a bavilo mě i zvětšování. Celý proces jsem si osvojil už asi v deseti nebo možná dvanácti. První foťák jsem měl Altissu, a když mi bylo patnáct, tak jsem dostal k Vánocům Flexaret,“ vzpomíná na své začátky, které ho nasměrovaly k budoucí profesi fotografa.

V laboratoři mu prošla rukama velká část aktualit pražského jara

Po maturitě v červnu roku 1966 na střední všeobecně vzdělávací škole (SVVŠ) ve Štěpánské ulici už měl jasno. Uvolněná 60. léta spěla k vrcholu, který zatím ale nikdo netušil. Za dobu studií měl štěstí na učitele a všeobecný kulturní kvas budil zdání větší otevřenosti a nadějí, i když trvala cenzura a prezidentem a zároveň generálním tajemníkem ÚV KSČ byl stále Antonín Novotný. „Člověk cítil, že se něco mění. Jako povinnou četbu jsme třeba měli v ruštině Jeden den Ivana Děnisoviče, což byl potom samizdat,“ vzpomíná na knihu, která u nás vyšla poprvé už roku 1963 v překladu Sergeje Machonina a stala se senzací otevřeným líčením útrap vězně sovětského pracovního lágru v době stalinismu. 

„Kromě maturity jsem musel mít i výuční list,“ vzpomíná na podmínku přijetí do fotolaboratoří ČTK, kterou splnil večerním studiem při zaměstnání v Družstvu fotografie v Biskupské ulici. O rok si tak oddálil nástup na vojnu, a aniž by to byl věděl, získal i čas, bez kterého by se těžko stal svědkem událostí 21. srpna v centru Prahy. 

„Každý fotoreportér musel projít fotolaboratoří, naučit se dobře zvětšovat – to patřilo k řemeslu. V šedesátém osmém mě už posílali i fotit různé malé věci a třeba i sjezd spisovatelů na Dobříši nebo na Prvního máje skauty,“ vzpomíná.

Opatrnost byla na místě

20. srpna 1968 ve 23 hodin došlo k překročení hranic Československé socialistické republiky vojsky cizích armád. Na Hlavní správu Státní bezpečnosti vzápětí putovala řada hlášení z oddělení pohraniční kontroly. Krátce nato došlo k přerušení všech spojení a k zahájení obsazování objektů ministerstva vnitra skupinou podporovatelů invaze z řad Státní bezpečnosti. „Počet vojáků prvního sledu, kteří se bezprostředně účastnili invaze, je odhadován (…) [celkově] na 160 000 mužů a 4 600 tanků,“ shrnuje první minuty okupace „Chronologie událostí 20. a 21. srpna 1968“ na stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů.

Když se ve středu 21. srpna kolem čtvrté hodiny ráno pamětník probral po pár hodinách spánku, kamarád mu řekl, že už to „propuklo“. Vyběhl ven, domů to měl jen za roh, posbíral foťáky a vydal se na nábřeží Na Františku k budově ústředního výboru strany, kde už bylo kolem páté hodiny srocení. „Začali střílet do lidí, nad hlavy, a někdo dokonce dostal zásah,“ vzpomíná. 

Ve svodce pražského Obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti, tak jak je uvedena v publikaci Ztracené archivy 1968 Rudolfa Čížka (str. 41), stojí: „5:10 hod. ÚV KSČ obsazen sovětskou armádou, střílejí do vzduchu.“ O půl hodiny později přichází na Operační středisko Městské správy VB Praha, kde se tato „operační hlášení“ scházela, informace, že „u UV KSČ je zastřelen mladík. Dále zde vojáci střílí a měla zde být přejeta žena vojenským vozidlem.“ O další hodinu později jsou na stejném místě už zranění další tři lidé. Zprávy ze svodek připomínají v prvních dnech invaze reporty z válečné fronty. Defilují výčty průstřelů břicha, hrudníku, hlavy nebo ramene, zranění šrapnely granátů a zhmožděniny dolních končetin pod koly vojenských vozů a tanků. 

„Voják viděl, že to fotím. Přišel a chytil mi můj Praktisix. – ‚Davaj!‘ Držel jsem to, jak jsem mohl. On držel řemínek, já foťák. Nějaký pán, co stál vedle, vytáhl kudlu a odřízl to – takže vojákovi zůstal řemínek a mně foťák. Potom už jsem si dával pozor a fotil z větší dálky na teleobjektiv,“ vzpomíná na první zkušenost s příslušníkem okupační armády. Od budovy UV KSČ nakonec utekl kolem osmé hodiny, když se zdálo, že ho chce pronásledovat jeden z velitelů sovětských výsadkářů. Vydal se do Opletalovy ulice do Četky, kde předal filmy k vyvolání, a z okna mu kolegové hodili krabici s dalšími filmovými cívkami. S fotoreportérem Josefem Noskem se pak hned vydali přes Václavské náměstí k budově Československého rozhlasu.

Lauf tanku se otočil a zaměřil…

„U rozhlasu už jsem zažil vyloženě ostrou střelbu. S Pepíkem jsme šli po schodech, jak je fontána nahoru k muzeu, najížděly tam zrovna dva tanky,“ vzpomíná na chvíli, kdy se k nim poprvé otočily jejich hlavně. „Začali jsme fotit a najednou to začalo. Stříleli seshora, sklápěli kulomety a šlo to blíž a blíž. Padli jsme na zem a omítka nade mnou lítala… Pražili to všude kolem – kdyby to pustili do nás, tak zabili tři sta lidí.“ 

Před rozhlasem se pak pamětník stal svědkem stavby barikády, mnohokrát kolem něj padali postřelení lidé, na rohu Vinohradské třídy a Italské u hospody Hajnovka vybuchovala munice, obytné domy před rozhlasem hořely… 

„Díky fotoobjektivu je člověk jakoby jinde. Těžko se to vysvětluje, ale když jsem třeba chodil fotit fotbal, tak jsem nevěděl, kolik to je. Člověk hlídá nějaký moment a nic jiného ho nezajímá. To mě asi trošku odpoutávalo od toho dění. Když jsem fotil hořící tank v Balbínce, tak se druhý otočil a začal mě vyhledávat laufem, až se na mně zastavil. Koukal jsem na to jako hypnotizovaný. Nemohl jsem se hnout. Říkal jsem si: ‚Tak, a teď to zmáčkne a zmizím…‘“ vypráví. „Pak se také stalo, že někdo pustil z kopce auto. Život mi zachránilo, že jsem si řekl, že udělám záběr ze strany,“ vzpomíná na moment, který se dochoval na jedné z jeho barevných fotografií a zachycuje mrtvé pod koly náklaďáku. „Kdybych tam byl tři vteřiny dýl, tak jsem tam ležel s nimi. Udělalo to buch a sesunuli se lidi. Jen jsem to zmáčknul a udělalo se mi zle.“ 

Libor Hajský vzpomíná, že fotil u rozhlasu asi do půl druhé. Pak se musel vrátit do ČTK, kde mu začínala odpolední směna. Pomalu ho opouštěl adrenalin a až v Opletalově ulici si uvědomil, že celý den pobíhal po městě ve vlněném svetru, který za tu dobu nasákl jeho potem tak, že byl mokrý, jako by skočil do vody…

Řádění Sovětů v Četce unikly ikonické barevné fotografie

„Tenkrát se odvysílalo hodně mých fotek – černobílé se vysílaly rovnou. Měl jsem dva barevné filmy, ale tehdy byla barva ještě v plenkách. Vyvolávalo se to jednou za týden – byla na to zvláštní laboratoř, kam jsem to hned odnesl. Řekli mi, že to vyvolají až za dva tři dny. Odpověděl jsem, že to nespěchá, a tím se zachránily,“ připomíná osud dvanácti dochovaných barevných fotografií. Díky uložení v laboratoři je neobjevila sovětská jednotka, která v noci na 22. srpna 1968 obsadila budovu ČTK.

„Směnař v laboratoři Břicháč byl těžký komunista. (…) Za ten den se tam sešlo třeba 120 vyfocených kinofilmů. Večer to vzal, dal do pytle, a že to schová za skříň. Negativy nebyly ještě očíslované, to v tom kalupu ani nešlo… Říkal jsem: ‚Pane Břicháč, já mám jiný nápad. Spustíme to na lanu do světlíku,‘“ vzpomíná. Směnař ale opáčil, že je to zbytečné. „Skoro jako by chtěl, aby to našli,“ říká Libor Hajský. Večer se skutečně objevili samopalníci. „Postavili nás ke zdi, filmy našli, hned to na balkóně podpálili a počkali, až to shoří,“ vzpomíná, jak zmizely mimo jiných i jeho černobílé fotky.

Obsazení Československé tiskové agentury sovětskými vojáky trvalo déle než týden a v Opletalově ulici po nich zůstala spoušť. Podobně jako na řadě míst po republice vysílal rozhlas v prvních dnech okupace v utajení, podařilo se vyvézt z Četky zařízení na analogový přenos fotografií, tzv. „telefoto“, předchůdce pozdějšího telefaxu. Ve Slavíčkově ulici v Bubenči, v prostorách autoprovozu ČTK, se zřídila provizorní redakce, která prostřednictvím telefonní linky vysílala obrázky z pražských ulic po několik dní. 

V době tzv. normalizace si každý hledal své útočiště

Na podzim roku 1968 nastoupil Libor Hajský vojenskou službu, a když se po dvou letech vrátil, situace v Četce už byla docela jiná. Ostrovy svobody se potápěly jeden za druhým a „poučit se z krizového vývoje“ byla cesta jak pro kádry, tak i nestraníky. Rozběhly se prověrky zaměstnanců, kdy se v ovzduší strachu vynucovalo odsouzení polednového vývoje a souhlas s „bratrskou pomocí“ Sovětského svazu Československé socialistické republice. Jinak šlo počítat s pracovním sestupem, případně rovnou degradací.

„Jediný, kdo odmítl, byl u nás Pepa Nosek. Ostatní to všichni odkývali – taková byla doba…,“ vzpomíná pamětník. Sám se přímé otázce na postoj k invazi vojsk Varšavské smlouvy u prověrek vyhnul tím, že si na pohovor přinesl dopis od vedoucího prověrkové komise, ve kterém mu v době, kdy už byl na vojně, dodatečně udělil odměnu 1 000 Kčs za „fotografie sovětské okupace“, jak stálo na listu jeho rukou. „Kdybych neměl ten dopis, tak by to po mně určitě chtěli taky. Nechci dělat statečného, nevím, co bych jim řekl. Asi že s tím nesouhlasím. Ale taky bych určitě nešel k reportérům, to bylo jasné. Byla to pro mě v podstatě záchrana, tak jsem to použil,“ říká. 

Od ledna 1971 tedy působil v ČTK jako fotoreportér a přes všechny zásahy cenzury shora i přiznanou autocenzuru dál považoval své povolání za práci snů a například o emigraci nikdy neuvažoval. Možná i proto, že znal realitu života Čechoslováků na Západě – už dříve ze zkušenosti otcovy sestry Maji, která žila od doby první republiky ve Spojených státech, a také z dopisů od bratra, který v osmašedesátém roce emigroval přes Francii do Kanady. 

Z pozornosti Státní bezpečnosti vyklouzl. Neminulo ho ale vyšetřování Vojenskou kontrarozvědkou

Roku 1974 se o pamětníka začala zajímat Státní bezpečnost a vedla ho nejprve jako kandidáta (KTS). Záminkou pro navázání spolupráce se jevily pamětníkovy kontakty na tzv. „sionistickou mládež“, jak je uvedeno ve spisu TS-664156 MV. Ve skutečnosti se jednalo o partu kamarádů, kteří se scházeli v restauraci u Bonaparta v Nerudově ulici, kde byl hostinským jistý pan Miler, a společenství se neformálně pojmenovalo jako Klub přátel Glenna Millera, zkráceně KPGM. Mezi jejich aktivity patřilo kromě přátelských setkání i několik recesistických akcí a později také ochotnické divadlo včetně uvedení Havlovy Audience, kde se role sládka ujal právě Libor Hajský.

Státní bezpečnost se pravděpodobně snažila využít i pamětníkovy pozice v ČTK, ale po roce, kdy ho vedla jako důvěrníka, přišel na konci roku 1976 návrh na uložení jeho svazku do archivu s tím, že „se jmenovaným bylo uskutečněno několik schůzek, na kterých nepředal žádné státobezpečnostní poznatky“. Kategorie důvěrník nebo kandidát tajné spolupráce operativních spisů Státní bezpečnosti nejsou na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 1/92 kategoriemi vědomé spolupráce ve smyslu zákona č. 451/1991 Sb. (tzv. lustrační zákon).

Krátce nato ale přituhlo. Několik měsíců poté, co pamětník na sklonku roku 1977 absolvoval rutinní vojenské cvičení v jižních Čechách, si pro něj přišli do Četky a ihned následoval výslech na Ruzyni. Proti pamětníkovi se rozběhlo vyšetřování podle § 104 trestního zákona. Míru jeho provinění, kterému by z dnešního pohledu spíše slušely uvozovky, shrnuje záznam důstojníka Vojenské kontrarozvědky na dochované vyšetřovací kartě VKR: „Des. v záloze Libor Hajský v době vojenského cvičení u VÚ 4445 České Budějovice před více vojáky současně přítomnými zpíval písně vulgárního charakteru urážející sov. vojáky, vyprávěl anekdoty urážející osoby ruské národnosti, získal od svob. Ritticha text písně hanobící SSSR a osobu L. I. Brežněva. V jeho přítomnosti recitoval další voják v zál. báseň hanobící V. I. Lenina a Hajský proti takovému jednání nevystoupil ani neučinil žádná opatření, aby mu [v] recitaci básně zabránil.“ 

Nakonec došlo k zastavení stíhání a věc se vyřešila postihem v zaměstnání. Libor Hajský se musel na čas vrátit k méně honorované práci fotolaboranta a pod fotografiemi se dva roky nesmělo objevit jeho jméno.

Barevné obrázky, které pamětník pořídil 21. srpna 1968 u rozhlasu a na Václavském náměstí, ležely v trezoru jako součást tzv. červené klauzury dlouhých dvacet let. Když se znovu zrušila cenzura a padl komunistický režim, stalo se pamětníkových dvanáct barevných fotografií součástí svědectví a výpovědí o dění v roce osmašedesátém.