Marta Hájková

„To byla chalupa přímo u lesa. Chovali tam krávy a dobytek ve sklepě. A tam jsme se vždycky se sestrou schovávaly. Že to bylo v lese, že tam bombardovat nebudou. Každý den jsme do té chaloupky utíkaly, ale ten jeden den byl poplach akorát v poledne. Obědvali jsme. Seděli jsme u oběda a do lesa jsme nešly. A zrovna tam byl přímý zásah. Z té chalupy nezůstalo nic. Ti lidé… věci po stromech. Krávy. Všecko. Tam nezůstalo vůbec nic. Lidé tam zůstali. Grygarčíci. Akorát ta nejstarší, Danuše se jmenovala, nebyla doma. Byla ve městě. Tak ta akorát zůstala naživu. Jinak všichni ti obyvatelé…“ – „Vy jste se tam šla podívat?“ – „Nebylo se na co dívat…“

„Měla jsem tu smůlu, že jsem začala chodit první rok do první měšťanky, a muselo se to přerušit, protože přišel Hitler. Vrátila jsem se z první měšťanky zpátky do obecné třídy, a začínalo se znovu. Takže my máme výpadky v dějinách. Nevím nic o českých dějinách, protože ty jsme se my neučili. Začali jsme se učit německy. Schiller, Goethe, německé dějiny. S němčinou jsme to měli jednodušší, protože naši rodiče zčásti německy uměli. Do roku 1918 mluvili německy. Za první republiky museli umět česky, ale nemluvilo se česky, ale prajzsky. Ale my jsme se museli učit česky. A sotva jsme se naučili trochu česky, do roku 1938, začala válka a mluvili jsme německy. Tak jsme se naučili německy, a v roce 1945 jsme zase museli česky.“