"Devatenáctého srpna jsme odjížděli do Holandska na závody. Takže my jsme devatenáctého srpna vyjeli z Hradiště, přespali jsme ve Stříbře a ztama už jsme potem jeli do Holandska. Přijeli jsme do Holandska, to jsme tam přijeli večer, tak jsme se ubytovali, všechno možné a ráno, kolem čtvrté hodiny, tam byl u nás poplach, že co je, prostě Československo bylo napadené vojsky. My jsme byli úplně všichni vykulení, i ti Holanďané – my jsme tam měli jako normální tlumočníky – jak je to možné, že nás napadli, že nás SSSR, no prostě celé Varšavská smlouva, že nás prostě došli osvobodit. Tak z toho mám taky fotky, i v časopisu, vyfocené. Takže nezbylo nic jinšího, rádio se pustilo, teď jsme seděli všichni u tohoto a furt jsme poslouchali zprávy, co se tady děje, že v Praze jsou všude tanky a tak dále. A my jsme tomu nechtěli věřit, že to není možné, my jsme byli kamarádi, najednou, že by nás... Co chtěli osvobodit? Však ani nic se tady nedělo."
"Největší problém byl ten, že když brácha odcházel na vojnu, tak věděl že má jisté to místo v ATK (Armádní tělovýchovný klub) v Dukle, a co se mnou. A nakonec mi došel povolávací rozkaz, že jako na prohlídku do Brna a pak když jsem dostal ten rozkaz, tak tam bylo napsané výsadkové vojsko, Prešov! To si dovedete představit, jak to asi vypadalo u nás doma, když brácha jede sportovat do Prahy a mně došlo výsadkové vojsko Prešov. Tož mamka z toho měla málem infarkt, začala bečet že: ,Skákat padákem, no chceš se zabít nebo co?' No, nedá se nic dělat, však to byl rozkaz, tak jsem to musel splnit. Takže se s tím nemohli absolutně smířit, že jeden bude v Prešově a jeden bude v Praze."
"Na válku si dost pamatuji, protože jsme bydleli přímo na náměstí, kde byly vykopaný kryty. Takže když zahoukala siréna, tak se většinou utíkalo schovat do krytů. Většinou lidi, co neměli sklep, ale my jsme tam v tom baráku měli sklep, protože tam byla ta hospoda. Byly tam bečky s pivem a tak dále a na tom dané desky a když zahoukala siréna, tak všichni, co jsme bydleli v tom baráku, jsme šli vždycky do sklepa a na těch deskách jsme leželi, abysme se tam měli jak dostat. Nikdy jsme nebyli schovaní doma, vždycky jsme byli ve sklepě. Chodili jsme po tom náměstí a když zahoukala siréna, tak okamžitě jsme hned letěli, utíkali dom, prostě schovat se. Jinak ještě si i pamatuju, když sundávali z kostela, z věže zvony (protože to se všecko vozilo do fabriky, aby to roztavili a dělali z toho normálně zbraně nebo něco takového), že jsme stáli naproti našeho baráku, tam byl nějaký soukromník Žatka, tak jsme viděli, jak z té věže normálně lanama spouští důle na nákladní auto a odváželi pryč. A jinak většinou, když jsme neměli co dělat, tak jsme lítali v těch krytech, tam jsme si hrávali vždycky na schovku."
Zdeněk Hájek přišel na svět spolu se svým dvojčetem Antonínem 20. června 1938 v Uherském Hradišti. Měl ještě o sedm let staršího bratra Františka. Otec Antonín Hájek provozoval v Uherském Hradišti kamnářskou a obkladačskou živnost, maminka Helena, rozená Kotková, byla v domácnosti. Rodina byla věřící. Otec po válce vstoupil do komunistické strany, roku 1948 mu znárodnili živnost, poté pracoval v okresním stavebním podniku. Matka později uklízela v Mesitu Mařatice. Zdeněk s bratrem Antonínem byli nejmladšími členy veslařského klubu VK Morávia v Uherském Hradišti, na učilišti se začali věnovat závodně lehké atletice. Zdeněk běhu, Antonín skoku o tyči. V letech 1953–1955 se vyučil strojním zámečníkem a automechanikem v Nové Pace, později pracoval u podniku Silnice Uherské Hradiště. V letech 1957–1959 absolvoval vojnu v Prešově u 22. výsadkové brigády. Poté pracoval v komunálních službách, nejprve v zámečnictví, poté jako svářeč na stavbě zimního stadionu v Uherském Hradišti, kde následně zůstal i jako mistr ledové plochy. Po pěti letech šel dělat vedoucího Městských lázní Uherské Hradiště. Poté působil jako technický náměstek podniku Zelenina, kvůli této pracovní pozici vystudoval dálkově střední ekonomickou školu, kde maturoval v roce 1984. Roku 1978 se jako rozhodčí zúčastnil Mistrovství Evropy v atletice v Praze. Po revoluci založil pneuservis v Uherském Hradišti, do důchodu odešel roku 2005. Z prvního manželství má syny Přemysla (1961) a Roberta (1970). Roku 1982 se oženil podruhé, po deseti letech se rozvedl. V roce 2023 žil v Uherském Hradišti.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
