Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

svobodník v. v. Zdeněk Hájek (* 1938)

• narozen 20. června 1938 v Uherském Hradišti

• se svým dvojčetem Antonínem byli odmala členy veslařského klubu VK Morávia Uherské Hradiště

• v letech 1953–1955 se vyučil strojním zámečníkem a automechanikem v Nové Pace

• závodně se věnoval lehké atletice

• v letech 1957–1959 absolvoval vojnu u 22. výsadkové brigády v Prešově

• po vojně působil např. jako vedoucí Městských lázní Uherské Hradiště nebo technický náměstek v podniku Zelenina

• roku 1978 se zúčastnil jako rozhodčí ME v atletice v Praze

• v roce 1984 zakončil maturitou dálkové studium střední ekonomické školy

• po revoluci začal podnikat, v Uherském Hradišti vlastnil do roku 2005 pneuservis

• z prvního manželství má syny Přemysla a Roberta

• v roce 2023 žil v Uherském Hradišti

Psal se červen roku 1938, když se v domě na uherskohradišťském náměstí s popisným číslem 34 ozval dětský pláč. Za pomoci porodní asistentky paní Macenaurové zde na svět přišla dvojčata – Zdeněk a Antonín. V Evropě se schylovalo k válce, republika čelila vzrůstajícím požadavkům hitlerovského Německa. O tři měsíce později podepsali zástupci evropských mocností mnichovskou dohodu. Roku 1939 začala druhá světová válka, která provázela dětství obou chlapců. Po jejím skončení se stali členy veslařského klubu v Uherském Hradišti. Zhruba v patnácti letech se začali závodně věnovat lehké atletice – Zdeněk Hájek běhu, bratr Antonín skoku o tyči. Oba slavili sportovní úspěchy.

Dvojčata z domu na náměstí

Zdeněk Hájek se narodil 20. června 1938 v srdci Uherského Hradiště, spolu se svým bratrem Antonínem. Otec Antonín Hájek st. provozoval kamnářskou a obkladačskou živnost, matka Helena, roz. Kotková, byla s dětmi v domácnosti. Kromě dvojčat měli ještě o sedm let staršího syna Františka. Rodiče byli věřící a v tomto duchu vychovávali i své syny. Do kostela se chodilo každou neděli. Rodina žila přímo na náměstí v domě z 16. století s číslem popisným 34, v jehož přízemí se nacházela restaurace Podešva. Hájkovi žili skromně, se třemi dětmi nebylo peněz nazbyt. Zdeněk Hájek vzpomíná, že jako děti běhaly většinou v trenýrkách, oblečení po sobě dědily. Nové nebo slušnější šaty se nosily pouze do školy či do kostela.

Dívali jsme se, jak sundávají zvony z kostela

Probíhala válka, na náměstí byly vybudovány veřejné kryty, do nichž se sbíhali schovat lidé, kteří neměli kryt v domě nebo ti, kteří se zrovna v době poplachu nacházeli poblíž. Hájkovi měli díky restauraci v domě i sklep, kam v případě poplachu chodívali společně se sousedy. Na bečky s pivem dospělí naskládali dřevěné desky, na kterých se dalo sedět. Mezi vzpomínky na válku, které se Zdeňku Hájkovi, přes jeho tehdejší nízký věk vybavují, patří například sundávání zvonů z kostela na náměstí v roce 1942. Jako mnoho dalších byly roztaveny a použity pro válečné zbrojení.

S bratry prožíval klasické klukovské dětství, s kamarády z okolních ulic si hráli na četníky a zloděje, honili se kolem kašny, v krytech na náměstí si hráli na schovávanou. Hrát si chodili i do městského parku. Otec, sportovec, je brával na stadion. Do školy začali Zdeněk s bratrem chodit v roce 1944. „Školu jsme měli blízko, přes náměstí za kostelem. Vždycky, když bylo nějaké vyvolávání nebo něco, tak jsme se chodili přes kostel pomodlit,“ vzpomíná.

V dubnu roku 1945 už byla německá vojska na ústupu, který se snažila všemožně zpomalit. Ještě 24. dubna 1945 německá letadla bombardovala most přes Moravu. Poslední dubnový den strávili lidé v Uherském Hradišti ve sklepích, protože se báli střetů mezi vojsky. K tomu ale nakonec nedošlo a Němci se bez boje přesunuli k Napajedlům. Ani na Uherskohradišťsku se ale ústup německých vojáků neobešel bez dalšího krveprolití. Například na nedalekém Velehradě partyzáni zastřelili mladíka za to, že skrýval dva rakouské vojáky. Město osvobodila Rudá a rumunská armáda 1. května 1945. Na osvoboditele si pamatuje i Zdeněk Hájek. „V malém parku byli rumunští vojáci, jako děcka jsme se tam chodili dívat, normálně tam stály tanky a většinou tam byly nákladní auta poschovávané. Tož jsme tam chodili se vždycky na ně dívat, jak to tam vypadá, běhávali jsme mezi těma vojákama,“ vzpomíná na konec války.

Komunisté otci znárodnili živnost

Po válce se život pomalu vracel k normálu. Bylo třeba uklidit město, probíhaly opravy. Zdeněk Hájek si vybavuje, jak otec musel chodit pomáhat vyklízet cukrovar po bombardování. V troskách pak s ostatními nacházeli třeba mrtvé koně, vše dělali bez ochranných pomůcek. Matka se o otce strachovala. Pracovních sil byl ale nedostatek, a tak pomáhal každý, kdo mohl. V okolí se po válce nacházelo mnoho nevybuchlé munice, což se málem stalo osudným bratru Antonínovi. Jednou, když si šli i se starším bratrem Františkem hrát do malého parku, Antonín nalezl neznámou věc, kterou šel ukázat bratru Františkovi. Šlo o malý váleček se třemi roznožkami. František se vyděsil, když viděl, co bratr drží v ruce. Rychle věc zahodil a vzápětí se ozval výbuch. Šlo o nějakou rozbušku, která zůstala ležet ve křoví. „Jako děcka jsme taky chodili k babičce přes ten železný most a to bylo dost nebezpečné, protože když se stahovali Němci pryč, tak tam byly vždycky nášlapné miny. Jeden známý, Laďa Žaluda, na to stoupl a utrhlo mu to nohu,“ vybavuje si.

Roku 1946 se konaly první svobodné volby, v nichž zvítězila KSČ. Zdeněk Hájek vypráví, že tehdy přemlouvali lidi ve velkém ke vstupu do strany. Vstoupil i jeho otec. Byl vlažným straníkem, na schůze nechodil. O dva roky později převzali komunisté moc v zemi. Začalo znárodňování, které neminulo ani otcovu živnost. Jednoho dne se ozvalo zaklepání na dveře, bylo zrovna poledne. Za dveřmi stáli dva muži, kteří sdělili otci, že mu jdou odebrat živnostenské oprávnění. Viselo zarámované v chodbě bytu. Sundali jej ze zdi a odešli. Doma bylo pozdvižení, maminka plakala. Otec poté musel nastoupit do okresního stavebního podniku. Matka začala uklízet v Mesitu v nedalekých Mařaticích.

Dětství u řeky

V Hradišti fungoval také společenský a sportovní život, ve městě se nacházel veslařský klub, v jehož prostorách u řeky se tehdy scházela o sobotách a nedělích hradišťská společnost. Chodívali sem i Hájkovi, vesloval nejstarší syn František, Zdeňka a Antonína brali rodiče s sebou. Učili se zde plavat, když jim bylo asi deset let, místní veslaři je chtěli začít sportu učit. Tehdy s bratrem ještě neunesli loď. Přesto se brzy účastnili ukázkových jízd během veslařských závodů. Ze břehu jim byly vidět jen hlavy a loď na vodu pomáhali donést dospělí. Veslařství zůstali věrní asi do patnácti let.

Na začátku padesátých let probíhaly v Československu politické procesy, režim utvrzoval svoji moc. U Hájků se o těchto věcech před dětmi nemluvilo. Zdeněk Hájek si vzpomíná, jak šli jednou s bratrem a otcem na procházku. Otec se vždy chtěl podívat z balkonu hotelu, který měl výhled směrem na Mařatice. Vzal s sebou tedy i oba chlapce. „Bylo krásně vidět na křižovatku, na Mařatice, protože tam nebyly žádné domy, jenom louka a vím, že nás zatáhl až nahoru na ten balkon a bylo odsud vidět do věznice, prostě na nádvoří. Pamatuju si, že na tom nádvoří byl takový výstupek jako pódium a tam byla šibenice, viděli jsme to jako děcka, že to tam bylo,“ vzpomíná. Věznice v Uherském Hradišti byla proslulá krutými metodami používanými vůči vyšetřovaným.

Oba bratři dali přednost atletice

Když bylo bratrovi Antonínovi 15 let, zaměřil se na atletiku a začal se věnovat skoku o tyči. Brzy se ukázalo, že má talent. Zdeněk ještě nějakou dobu zůstal ve veslařském klubu, později začal závodně běhat. Oba se tak posléze věnovali lehké atletice. Ta patřila ke sportům, které měly v Uherském Hradišti dlouholetou tradici. Její kořeny sahají až do roku 1919. První závody se zde konaly již na přelomu dvacátých let minulého století. „Měli jsme takový dorostenecký oddíl, bylo nás osm, většinou jsme byli všichni ze třídy. Vyrůstali tam mistři republiky v oštěpu. Začali jsme se chystat jako dorostenci, co jsme jezdili na přebor republiky, takže už jsme se věnovali víc té atletice. Byli jsme třeba v Trenčíně na závodech a vždycky jsme to aj vyhrávali. Bratr byl na přeborech republiky, mně se zdá, že byl třetí a pak reprezentoval republiku v Polsku, to byly nějaké mezinárodní závody. Tenkrát se skákalo do písku o dřevěnejch palicách,“ vzpomíná.

Když se měli Zdeněk s Antonínem rozhodnout, kam po základní škole, volba padla na učiliště v Nové Pace, obor strojní zámečník, automechanik, které absolvovali v letech 1953–1955. „Starší brácha jezdil s autem, měli zálohy v Nové Pace, takže nakonec jsme se učili v Nové Pace v Čechách,“ vzpomíná. Pro oba dospívající chlapce šlo o velkou změnu. Ocitli se na internátu daleko od domova. „To byly pro nás nejkrásnější roky, protože tam rodiče neporoučeli. To byly Krkonoše, odkud vycházeli pásci, frajeři. Nosili Havla načesanýho, špagety na botách a tak. Bylo to dobré učiliště, opravdu jsme se tam něco naučili, chodili jsme v uniformách,“ vybavuje si. Ačkoliv byla padesátá léta dobou komunistických represí a politických procesů, k dospívajícím chlapcům tehdy tyto věci nedoléhaly. Alespoň si to Zdeněk Hájek nevybavuje. Po návratu nastoupil u podniku Silnice Uherské Hradiště a později přešel do navíjárny motorů Jakos, kde boural motory.

22. výsadková brigáda v Prešově

Bratr Antonín byl díky svým sportovním úspěchům vybrán do ATK (Armádní tělovýchovný klub) Dukla, kde absolvoval vojenskou službu. Zdeněk takové štěstí neměl. V doručeném povolávacím rozkazu uvedli jako místo výkonu vojenské služby slovenský Prešov, kam měl nastoupit k výsadkové brigádě. Doma bylo pozdvižení, zejména maminka nesla těžce, že jeden ze synů by se měl vystavovat nebezpečí seskoků s padákem. Nedalo se ale nic dělat. V letech 1957–1959 tak Zdeněk absolvoval základní vojenský výcvik, na který s odstupem let rád vzpomíná. Zatímco bratr Antonín strávil následující dva roky tréninkem a účastí na atletických závodech doma i ve světě, Zdeňka čekala drsnější realita. „Výsadkáři vždycky dostali nejvíc zabrat, protože když se něco někde vymňouklo, první se vždycky vysazovali výsadkáři, aby obsadili místa a všechno možné. Pro mě bylo výhodné, že když jsem do Prešova přišel, tak jsem byl sportovec. Uměl jsem běhat, dělal jsem do gymnastiky a chodil do Sokola, takže mě to takový problémy nedělalo, ale byli tam hoši, co v životě neběhali, neuměli pomalu ani kotrmelec dopředu a dozadu. Dostával jsem taky zabrat,“ vzpomíná. Mívali noční poplachy, někdy i několikrát za noc. Místo ponožek ještě v kanadách tehdy nosili onuce. Vojna byla mazácká, dostávali přidělené „rajóny“ k úklidu, probíhaly zde různé mazácké rituály vůči tzv. bažantům.

Neminul jej samozřejmě ani výcvik seskoků. Nejprve skákali z balonu, později z letadla. Strach museli překonat. Jezdívali také na různá cvičení. Zdeněk Hájek měl štěstí, byl přidělen k řidičům, což byla přece jen později určitá úleva. Dostal na starosti služební vůz, za který zodpovídal. „Dostal jsem rozkaz a musel jet na určené místo. Pokaždé, když jsme se odněkud vrátili, auto se muselo umýt, aby na druhý den bylo nachystané. Člověk se naučil takové poctivosti a hlavně odvaze, protože když jsme jezdili na cvičení - jako děcka jsme se báli v lese sami, když jsme měli jít ke studánce - tam člověk musel zodpovídat za všechno. Můžu říct, že byly chvilky, kdy i trnulo. Když jsme byli třeba třeba na cvičení, nevěděli jsme, v jakým místě, v jakým prostředí a museli jsme chodit ve stráži, ale pak prostě člověk tak otupěl, že si na to všechno zvykl,“ vzpomíná. Jako řidič vozil i členy velitelského štábu. S plukovníkem Františkem Mansfeldem, velitelem brigády, jsme byli na cvičení u Máchova jezera,“ vybavuje si. V souvislosti s nepokoji v Maďarsku v roce 1956, kdy proběhlo potlačené povstání, měli jako vojáci často pohotovost, Zdeněk Hájek si vzpomíná, že spávali oblečeni v uniformách. Ani na vojně nepřestal sportovat.

O invazi vojsk Varšavské smlouvy jsme se dozvěděli v Holandsku

Ve chvílích volna začal chodit běhat na prešovský stadion. Nadřízení mu to nakonec povolili. Když zjistili, že nechce utíkat z kasáren, mohl chodit trénovat. „Prakticky dva roky jsem běhal bez trenéra za Rudou hvězdu Prešov, dokonce jsem byl přeborníkem kraje“ vzpomíná. Bratr, který strávil vojnu v ATK Dukla, se dostal roku 1959 i na dvouměsíční zájezd do Vietnamu a Číny. „Jezdili po celé republice, měli pořád soustředění, byl to armádní klub, dělali pro ně všechno. Měli dobrou stravu, lékaře, trenéry, ale já jsem byl obyčejný člověk bez trenéra, žádné doktory. Když byly závody a měli jsme jet někde na soutěž, nikdo si nás nevšímal, vždycky jsme se museli odhlásit z vojny ze stravy, za což jsme dostali 25 Kčs, tak jsme si šetřili peníze,“ srovnává Zdeněk Hájek rozdílné podmínky.

Po vojně se vrátil do Uherského Hradiště. Nějakou dobu se ještě s bratrem věnovali závodně atletice. Začal pracovat v zámečnictví, spadajícím pod podnik Komunální služby.

19. srpna roku 1968 jel Zdeněk Hájek zrovna na atletické závody do Holandska s oddílem Slovácká Slávia, na místo přijeli 20. srpna večer. Ubytovali se a šli spát. Nad ránem je vzbudil rozruch. Holandští hostitelé jim sdělili zprávu o invazi vojsk Varšavské smlouvy na území Československa. Do rána pak s tlumočníky poslouchali zprávy z rádia. Všichni byli v šoku. Hostitelé jim nabídli, aby se zdrželi o týden déle a počkali, jak se situace vyvine. Starali se o ně, poskytli jim ubytování i kapesné, vytvářeli program. Výprava se po týdnu rozhodla vrátit. Většina členů už měla doma rodinu, také Zdeněk Hájek byl ženatý a měl malého syna. Jeden z členů výpravy se k autobusu v den odjezdu nedostavil. Rozhodl se zůstat. Plni nejistoty se vraceli do Československa. Na vlastní oči viděli, že naše hranice nikdo neohrožuje. Projížděli přes Rakousko a potkávali pouze Čechoslováky, kteří opouštěli republiku. Po návratu pak s úžasem poslouchali řeči o kontrarevoluci a amerických vojácích na našich hranicích. Zdeněk Hájek se proti těmto tvrzením ostře ohradil na pracovní poradě. Oznámil, že s komunistickou stranou končí. Vystoupil roku 1969.

Po sporech s ředitelem změnil zaměstnání

Po nějaké době za ním přišel místostarosta a sdělil mu, že dostane jiné pracovní místo. Ve městě v sedmdesátých letech probíhala stavba zimního stadionu, kde pak Zdeněk Hájek strávil několik let jako svářeč kovových konstrukcí. Po dokončení stavby zde působil jako mistr ledové plochy. Poté byl osloven, aby šel dělat vedoucího Městských lázní. Kvůli zaměstnání vstoupil do KSČ. Po pěti letech mu byla nabídnuta pozice technického náměstka podniku Zelenina, kde působil v letech 1980–1985. Kvůli této práci si doplnil dálkově vzdělání maturitou na střední ekonomické škole (1984). Pro neshody s tehdejším ředitelem, zarytým straníkem a alkoholikem, dal po pěti letech v zaměstnání výpověď a přešel do gottwaldovského podniku Obnova. „V Hradišti byla Obnova - dílna, chtěli to zavřít, protože vedoucí, který tam byl, žil v Bzenci, tak odjel vždycky pryč, jel domů, takže nakonec jsem se dostal tam jako vedoucí provozovny. To bylo nejlepší zaměstnání, co jsem měl, rozumní lidé, jak na ředitelství, tak pracovníci,“ vzpomíná. Setrval zde až do sametové revoluce. Poté byl podnik zrušen.

Po zkušenostech, kdy měl jako vedoucí na starosti pneuservisy v okolí, si po revoluci otevřel v Uherském Hradišti svůj vlastní, který pak provozoval až do roku 2005, kdy odešel do penze. „Snažil jsem se za celý život nikomu neublížit, s každým jsem se snažil vždycky rozumně vyjít. Když jsem dělal vedoucího lázní, naučil jsem stovky lidí plavat, asi deset let jsem jezdil se školou jako lyžařský instruktor, pak jsem dělal trenéra mládeže, ve sportovce jsem taky dělal trenéra,“ vzpomíná na své aktivity. Roku 1978 se zúčastnil ME v atletice jako rozhodčí. V roce 2009 byl oceněn za celoživotní zásluhy a výjimečný přínos v oblasti tělovýchovy a sportu Českým svazem tělesné výchovy a sportu. Byl dvakrát ženatý, z prvního manželství má syny Přemysla a Roberta. V roce 2023 žil v Uherském Hradišti.

https://www.valka.cz/Strucny-vypis-historie-ceskoslovenskych-a-ceskych-vysadkovych-jednotek-t191232