Josef Hájek byl na lágru Barbora na Jáchymovsku, kde bylo vězněno celkem 52 účastníků plzeňského povstání. „Plzeňáci“ byli speciálně označeni červenou páskou na rukávu a na dvoře lágru se nesměli setkávat a srocovat, byli pak rozháněni strážnými. Účelem tohoto opatření bylo jen vězně ponížit, protože na cimrách se mohli setkávat volně.
„Křičeli jsme, neviděl jsem nic. Tam jsme stáli před ředitelstvím, teď už tam asi není. Od brány směrem dozadu, tam byly dveře a kanceláře v té budově. Tak tam to bylo, tomu se říkalo ředitelství. Tak tam jsme demonstrovali. Pak nás rozehnali a já měl smůlu, že jsem byl dost agresivní. Už nevím proč. Byl jsem hloupý. Tím pádem jsem šel na Bory. Nás vzali na ředitelství, tam nás nechali do večera zavřený v místnosti a pak nás vzali nahoru na Bory. Tak jsem dopadl tak, že mě odsoudili na rok a půl a šel jsem na Jáchymov.“
„Já jsem pracoval v Pokusném ústavu, což bylo blízko hlavního ředitelství Škodových závodů. A průvod, který šel ze Škodových závodů, šel kolem naší dílny. Tak tam jsem se připojil. Jenže na ředitelství Škodových závodů s námi nikdo nechtěl mluvit, proto jsme se obrátili a šli jsme na náměstí Republiky na radnici, aby nám vysvětlili, proč byla měnová reforma, když prezident republiky Antonín Zápotocký říkal, že naše měna je pevná, abychom nevěřili šuškalům a byli klidní. A najednou druhý den byla měna.“
„(Po vojně) jsem si říkal: ‚Tak když už jsem byl rok a půl na Jáchymově, dva roky na Ostravě…‘ Tak jsem podepsal (závazek k práci) na šachtu. A šel jsem na šachtu do Zbůchu u Plzně, kde jsem zůstal až do penze. Takže zásluhou měnové reformy se ze mne stal havíř a byl jsem až do penze havířem.“
„Tam jsme šli, já byl mezi těmi agilními. Vzali jsme normální velkou oj od vozu, už nevím, kde se tam vzala. A prorazili jsme vrata do budovy. Vlítli jsme nahoru a začali jsme vyhazovat veškeré obrazy s Gottwaldem a Zápotockým. Ty tam byly na stole. Ale byli tam i lidi, úředníci a ti si nás nevšímali. Dělali, jakože se jich to netýká. Neúčastnili se. Nevím, jak to s nimi dopadlo, myslím, že to asi přežili, protože sedli a nechali nás řádit.“
„Průvod se otočil a šel na náměstí Republiky na radnici. A tam se to zvrtlo na politickou demonstraci. Protože nikdo z vedení města, starosta a jeho spolupracovníci, neměli odvahu a neobjevili se, zvrtlo se to v demonstraci. Začaly se z radnice vyhazovat obrazy státníků. A dokonce jedna větev (demonstrantů) šla na soud, kde chtěli vysvobodit politické vězně, ne kriminální vězně. Ale to se již dostaly informace do Prahy a byly nasazeny (lidové) milice z Prahy a ostatních měst a armáda. A ti demonstrace rozehnali. Já jsem šel domů, když jsem viděl, jak to tam vypadá, ale odpoledne byla ještě demonstrace, šlo se k Masarykovu pomníku.“
V lágru Barbora se pan Hájek setkal také se synovcem Klementa Gottwalda Arnoštem Jílým, který byl kasař a byl odsouzen asi k třem nebo čtyřem letům vězení.
„Mě zatkli, protože mne nahlásil můj vedoucí. Věděl, že jsem odešel, a sebral píchačky, které tam byly, a dal si je stranou. Z našeho oddělení jsme byli na demonstraci tři – inženýr Beneš, Marovičová a já. A druhý den pro nás přišli estébáci do dílny, sebrali nás a odvezli nás na ředitelství Škodovky, kde jsme čekali celé dopoledne. Potom nás odvezli antonama, policejními vozy, na Bory a tam jsme čekali tři měsíce do soudu, než nás odsoudili podle toho, na koho co zjistili, co udělal. Zároveň byl důležitý původ, obyčejný dělník, ale na inženýra už ukazovali víc a měl přitěžující okolnosti. Já jsem měl smůlu a zároveň štěstí, že jsem dostal jenom 18 měsíců.“
„Když přijeli Američani, obsadili to tam. Tam na tom hřišti, před tratí, jak přejíždí trať na Křimice, tam bylo velikánský hřiště, tak tam se ubytovali pod stany. To bylo naše sídliště, protože jsme tam chodili a oni nám dávali žvýkačky. Takže jsme dostávali žvýkačky a nějakou tu čokoládu a měli jsme radost, když nám je dali. A pak se tam přiživovalo několik žen. Vařily pro ty Američany. Oni tam měli stany na tom hřišti a jezdila tam auta, která vozila zboží do Německa. Přijeli, naložili, vyložili, zase odjeli. No a to byli Američani, kteří přijížděli a přiváželi pro ty své jídlo, zboží, věci. A my se tam zdržovali, protože jsme vždy dostali něco dobrého. A hodně si pamatuju, že tam chodily ty paní, Češky. Vařily těm Američanům něco dobrýho. Oni měli své vařiče, konzervy. Ale ženské jim udělaly třeba svíčkovou nebo rajskou s knedlíkem a oni jim zase dali ty konzervy, které měli. Oni měli konzervy v papírových krabicích. Tam byly, to si pamatuju, cigarety, čokoláda, pak plechová konzerva, sušenky. Takový denní příděl to byl. Takže, když jim ženská přivezla jídlo, oni jí dávali na oplátku takové věci.“
Josef Hájek se narodil 8. srpna 1934 v Plzni-Skvrňanech. Otec od rodiny odešel, matka se znovu vdala a jeho vychovávali prarodiče. V dětství byl svědkem bombardování Plzně i jejího osvobození americkými vojáky. Vyučil se soustružníkem a pracoval v plzeňském podniku Škoda. 1. června 1953 se zúčastnil demonstrace proti měnové reformě. Byl jedním z tisíců dělníků, kteří přerušili práci a vydali se v průvodu do centra Plzně. Spolu s dalšími muži vnikl do plzeňské radnice a z oken vyhazoval obrazy komunistických funkcionářů. Další den pro něj přijeli policisté. Za účast na demonstraci, která byla označena jako protistátní, dostal rok a půl vězení. Trest si odsloužil prací v jáchymovském dole. Vojnu trávil jako příslušník technických praporů v ostravských dolech. Na práci v hornictví se mu zalíbilo, že byla dobře placená, a zůstal u ní. Pracoval poté v dole v západočeské obci Zbůch jako strojník.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
