Ing. Arch. Petr Haimann

"Ta strava byla hrozná. Já si pamatuju akorát jednou, že jsem stál tedy v té frontě s ešusem a že do toho mi cosi prskli, no. Ale asi jsme dostávali hodně … jáhly, jo jáhly. A když jsem se vrátil, tak to jsem nemohl vůbec vidět, ty jáhly. Bylo to hrozný, no." "A co maso?" "Maso jsem vůbec neznal, protože když jsem se vrátil, tak jsem ani maso nechtěl jíst. Protože to bylo něco, co… Dlouho to trvalo. Napřed jsem jedl párky a potom tedy postupně jsem se naučil jíst i to maso." "A co ovoce, zelenina?" Tatínek, jak měl tu dílnu, takovou, tak za ní byla vlečka, kde ty s těma vlakama, co odváželi do Terezína a podobně, tak tam zajížděli a pak se otáčeli, přesně nevím. Vždycky, když jel ten vlak, tak jsem mu mával. A jednou mi ten strojvůdce hodil jablko. Takže to bylo pro mě něco úplně…"

"Jako děcka nás jeden čas hlídaly nějaké dvě paní a tam jsem si usekl prst, takže ho mám takovej zmrzačenej. Na sklápěcí židličce. Ona se sklopila a mně ten prst ucvaklo. Potom jsme zase, to už bylo hodně pozdě, tak tam otevřely jakoby školu. To byl nějaký byt, kde byla jedna velká místnost a jedna malá, a v té malé místnosti jsme byli my jako prvňáčci a v té druhé místnosti byl druhý až pátý ročník. Ale to bylo taky jednom nějakou krátkou dobu, protože pak tu učitelku poslali do transportu a pak byl konec, no. Protože já už jsem uměl číst, taky trochu psát, tak když paní učitelka šla do té třídy, kde byl druhý až pátý ročník, tak mě posadila za katedru a já jsem četl těm ostatním, co tam seděli, nějakou knížku, co mně dala." "A kdo vás to naučil?" "Asi jsem se to naučil sám, možná maminka, nevím. Měl jsem nějaké knížky, co zůstaly po těch dětech, co šly do transportu, a možná i nějakou svoji knížku jsem měl. Tak jsem se sám… Mě to bavilo. A taky hodně jsem kreslil, mám ty kresby někde uložený."