Roman Gronský

„Dědeček zemřel již v Terezíně po třech měsících pobytu, babička po roce a čtvrt v Terezíně, což je absolutně neuvěřitelné, protože měla hodně přes šedesát let, po porodu sedmi dětí, šla transportem do Auschwitzu, do Osvětimi, kde se ocitla pravděpodobně jako vychovatelka v rodinném táboře BIIb. A oné šílené noci z 8. na 9. březen, kdy bylo zavražděno 3962 [3792] českých Židů, patřila taky mezi ně. Takže ještě půl roku žila v Osvětimi. A zde teda skončil její život. Její popel samozřejmě byl rozprášen někde do řeky, podobně jako většiny dalších příbuzných...“

„V roce 1941 dostali Židé povinnost nosit žlutou hvězdu, museli ji mít našitou. A v té době v Olomouci žili tatínkovi rodiče. S nejstarší dcerou a jejím synem. Z další rodiny ještě tady žila sestra babičky s manželem, svojí dcerou a zetěm a vnučkou. Bydleli na Dolním náměstí. Nicméně soukolí okupační mašinérie se stále roztáčelo rychleji a rychleji, takže nikdo z nich neunikl transportu. Tak transportem byla celá rodina odlifrovaná do Terezína. Ne všichni ví, že shromaždiště olomouckých Židů bylo na Hálkové škole, nedaleko nádraží. Teprve v nedávné době byl před vchodem do školy uložen takový pamětní kámen. Mnozí lidé znají tzv. Stolpersteine, Kameny zmizelých, které jsou položeny v řadě míst a měst Evropy. Olomouc byla také jedno z prvních měst v republice, kde byly tyto kameny položeny, které upomínají právě na ty, kteří byli nacisty zavraždění – zavražděni – a samozřejmě nemají nikde svůj pomníček, aby jim tam někdo mohl položit, jak je třeba židovským zvykem, kamínek.“