„Tak jsme ráno zase nastoupily a tam nám řekli, že se musí jít mnohem rychleji, než jsme šly den předtím, a kdo vůbec nemůže, tak ať zůstane. Já jsem opravdu nemohla, tak jsme se tam musely jít zapsat k takové hnusné dohližitelce. Ta se na mě podívala, neřekla nic a zapsala mě, a když se podívala na maminku, tak řekla: ,Ještě vypadáš dost mladě, to už chceš umřít?´ Maminka se tam dala zapsat, protože chtěla zůstat se mnou. Ale potom, což bylo asi také dílo lagerkommandanta, on nás tam měl evidentně zastřelit, a on nás nezastřelil. Kdežto, to jsem zapomněla říct, na té marodce, ze které mě maminka vytáhla, tak tam potom přišel jiný velitel a všechny ty holky tam postřílel.“
„My jsme museli začít nosit hvězdy. Mě vždycky hrozně štvalo, když jsem slyšela, že někdo říkal, že to pociťoval jako ponížení. Nás ani nenapadlo, že by židovská hvězda mohla být ponížením. Žádný pocit ponížení jsem nikdy nepociťovala. V té době měla maminka krásný zážitek s malým synem té jedné tety, tomu Pavlíkovi bylo asi osm let. On se k ní najednou na ulici přidal, maminka někam šla, to už měla hvězdu. Maminka mu říkala: ,Pavlíku, běž pryč, na ulici se mnou nemůžeš mluvit.´ Ten Pavlík říkal: ,Teto, tohle je hrozně důležité, já ti to musím říct. Podívej se, my evangelíci jsme taky prožili hrozné pronásledování a všechno jsme přežili, vy to taky přežijete.´“
„Musím říci, že z té cesty si vůbec nic nepamatuju, protože to byly takové chvíle, kdy člověk nevěděl, jestli je vzhůru, nebo není vzhůru. Vím, že jsme strašně dlouho jeli, pak jsme dojeli, pak tam řvali Němci: ,Raus!´ A tam, okamžitě u toho vlaku, nás rozdělili, takže tatínek šel s bratrem a já jsem šla s maminkou. Měla jsem úplně neslýchané štěstí, protože jsme zůstaly spolu, protože maminka byla ještě mladá a mně někdo pošeptal, abych řekla, že je mi osmnáct. Oni nás tedy obě poslali na práci.“
„Pak jsme se dostaly do Prahy a šly jsme rovnou do bytu k jedné tetě. Tam jsme zazvonily, teta otevřela a říká: ,No konečně!´ Jednak samozřejmě čekala, že půjdeme k ní, a jednak vůbec ještě v té době nevěděla, jak strašně nepravděpodobné bylo, že jsme se tam objevily. Maminka se hned ptala, jestli se nějak ohlásil táta s Michalem, a teta říkala, že zatím ne. U nich jsme potom nějakou dobu bydlely, než se mamince podařilo najít byt. Teta snesla všechno, co měla. Dala nám šaty, naše věci nám všechny vrátila, po válce měli sami málo jídla a o vše se s námi dělili. Já jsem zrovna měla v té době narozeniny a teta někde uškudlila celý bochník chleba a dala mi bochník chleba k narozeninám, protože věděla, že jsem toužila mít dost chleba.“
„To nás vyhnali celý tábor na takové prostranství, říkalo se mu Bohušovická kotlina, a tam nás od rána do večera počítali. To vypadalo hrozně, že jsme tam všichni na ráně, shromáždění na jednom místě. Blízko vedle mě stál tatínek jedné holky, se kterou jsem chodila do židovské školy v Praze, tomu se říkalo profesor Woskin. To byl talmudista. Jedna paní se k němu přiblížila a říkala mu: ,Pane profesore, když nás tady všechny postřílí, bude nějaké potom?´ On říkal: ,To nemůžu vědět, ale jestli Pán Bůh chce, abychom tady teď všichni umřeli, tak já poslušně umřu.´“
Paní Hana Bořkovcová, rozená Knappová, se narodila 4. června 1927 v Praze v asimilované sekulární židovské rodině. Otec provozoval firmu zásobující zubní ordinace. Po zavedení zákonů omezujících život židovských obyvatel protektorátu Hanu vyloučili z gymnázia a ve studiu pokračovala na židovské měšťance. V červenci 1943 byla s rodiči a mladším bratrem Michalem deportována do ghetta v Terezíně. Zde pracovala jako pomocnice vychovatelky malých dětí. Velká vlna transportů z Terezína na podzim roku 1944 se nevyhnula ani rodině Hany Knappové. Spolu s rodiči a bratrem ji nacisté deportovali do Osvětimi. Společně s matkou prošly selekcí a po několika dnech je čekal transport do Kurzbachu (dnes Bukolowo), pracovního tábora spadajícího pod Gross-Rosen. Zde Hana utrpěla těžké omrzliny nohy. V lednu 1945 nastoupila spolu s matkou pochod smrti z Kurzbachu. Pro obě pochod skončil v obci Wohlau, kde se dočkaly konce války. Otec s bratrem Michalem byli zavražděni v Osvětimi. V létě 1945 se Hana s matkou vrátila do Prahy. Vdala se a konvertovala ke katolické víře. Vychovala pět dětí, které její rodinu rozšířily o 16 vnoučat a 23 pravnoučat. Je autorkou několika knih pro děti a mládež (např. Cizí holka, Cesta kolem světa za 80 let, Zakázané holky) a autobiografického románu Soukromý rozhovor. Posmrtně byl pod názvem Píšu a sešit mi leží na kolenou vydán její deník z let 1940‒1946. Paní Hana Bořkovcová zemřela 25. února 2009.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
