Otto Grant

„(Jaké jste měli mezi sebou vztahy v jednotce, jak jste spolu vycházeli?) Bylo to rozdělený, židovský chlapci drželi spolu a bylo dost málo osobních vztahů mezi židovskými vojáky a nežidovskými. To bylo různý, záleží na tom, jaký to byli lidi. Byli taky nežidovští chlapci, kteří měli kladný poměr k nám, ale řekl bych, že většinou to bylo rozdělený. (Setkal jste se s ňákou nevraživostí vlastně i od svých spolubojovníků vůči své osobě?) Dalo by se říct, že ano. (A bylo to kvůli vašemu židovskému původu?) Určitě. Já už si na to přesně nepamatuju, protože už je to dávno, ale když jsme šli potom na frontu, tak toho všeho byl konec. To neexistovalo, ňákej…, jak bych to řekl, diskriminování.“

„(Vzpomínáte si, jak probíhal ten samotný výcvik?) No nic moc. To byli většinou ještě předválečný takzvaný zupáci, vojáci nižších hodností, tak nás cvičili surovým způsobem. Byl jsem rád, když tomu byl konec. (Co vám tam dělalo největší problémy?) Špína. Tam byl i takovej případ, že nutili doktora práv, aby čistil záchod rukou. Že si potom může stěžovat. (Takže tam byla taky šikana?) Přesně tak. Já jsem měl taky problémy s tou šikanou. To trvalo tak měsíc a pak už mě nechali na pokoji. (A jak ta šikana vypadala?) Vycpali šaty hadrama a takový různý slabomyslný vtípky. Tím si musí projít každý voják. A nejhorší bylo, když si mysleli, že jste inteligent.“

„(Měl jste strach, když jste šel do útoku?) Já myslím, že jo. (Na co člověk myslí v takové situaci?) Jak to přežije, nic víc. Taky když jsem měl tu dívenku, kterou jsem měl rád, v tý Anglii, tak jsem přemejšlel, co si vezme na sebe, až se doví, že nejsem. Je to naivní, ale je to tak. (Jak jste potom postupovali dál od toho Dunkerque?) My jsme nepostupovali, my jsme tam byli do konce války. Němců tam bylo 12 000, nás bylo asi 4500. Náš stav se zvyšoval stále, protože potom tam přišli Češi, kteří byli na německým teritoriu a museli nastoupit do německé armády a utekli. A pak tam bylo vládní vojsko, jestli jste slyšel, to vládní vojsko bylo dosti silný, takže se zvýšil stav asi na 6000. Ale pořád to byla polovička toho, co měli Němci. (Vzpomínáte si z tohoto období na nějakou veselejší historku?) Spíš se šťastným koncem. Dvě takové historky. Jedna historka byla, že chlapec čistil světlici, raketu teda, ona vyletěla, vlítla do takový veliký místnosti, kde jsme bydleli. Ona tam lítala jak bláznivá, kdyby někoho zabila, tak to asi nebylo tak vtipný, ale nakonec dohořela a byl klid. A potom druhej byl: tank je nejzranitelnější přímo před ním v krátký vzdálenosti. A já jsem měl z auta sedačky a vedle tý sedačky lehkej kulomet. A střelec změnil ňák místo a šlápl ten kulomet celkovej značky Besa. Vyšla rána a já jsem viděl, že prošla mi podpaždí, a nic mi neudělala.“

„(Jak se k vám chovali spolužáci, když viděli, že jste vlastně přišel z Československa, které teďko okupuje armáda?) Nic moc to nebylo. Angličani měli před válkou velmi špatný názor na cizince. V naší škole to bylo dáno tím, že to byli tři čtyři chlapci z Československa a my jsme měli zákaz mluvit spolu česky. Dokonce na nás žalovali, že mluvíme česky, a ne anglicky. (Ani ta válečná zkušenost s nima nic nezměnila?) To už jsem tam nebyl. Já jsem skončil tu školu v roce 1939. Ne, promiňte, 1940. V létě 1940 jsem dělal maturitu. A to mám vzpomínku… Mám říct další vzpomínku? Tam je způsob ten, že ty maturitní otázky přicházej z centrály, pro celou Anglii jsou stejný, neexistuje, aby je někdo věděl dřív. Tam byli Rakušáci a Němci, taky to byli většinou židovští chlapci. A odvedli je, přímo z maturitní místnosti je odvedli do…, zavřeli je do tábora, kde je drželi s obavami, že by mohli být němečtí špióni. A samozřejmě nikdo nevěděl, koho odvedou a koho ne. My jsme byli Čechoslováci, ale nemělo to žádnej velkej význam. Já jsem čekal, že každou chvíli přijdou a seberou mě taky.“