„Přijel jsem do domu Lázara Expósita o půl šesté odpoledne. Dveře byly pootevřené, ale radši jsem dvakrát zazvonil na zvonek. Po chvíli se objevila mladá žena, mohlo jí být tak třicet let. ‚Dobrý den, rád byl mluvil s panem Lázarem.‘ ‚Lázaro bohužel před chvílí odjel‘, odpověděla mi. ‚A nebude vám vadit, když na něj počkám tady před vaším domem?‘ ‚Vůbec ne, ale nevím, za jak dlouho se vrátí,‘ řekla mi. Postavil jsem se venku a po deseti minutách přijelo luxusní auto s klimatizací a tak podobně. Vzadu seděli čtyři lidé, tři muži a jedna žena. Všichni vystoupili. Šel jsem přímo k Lázarovi a řekl jsem mu, že bych s ním moc potřeboval mluvit. Ti čtyři lidé mě ihned obstoupili. Byl jsem obklíčen jeho tělesnou stráží. Řekli mi, že v tuto chvíli mě rozhodně nemůže přijmout, a že se mám dostavit zítra ráno v osm hodin. Tak jsem to udělal. // Na dvorku domu seděl Lázaro ve společnosti dalšího člověka. Musel to být další člen jeho ochranky. Posadil jsem se naproti němu a nalevo si sednul člověk, který pro mě předtím přišel. Byl to jeho osobní tajemník. Ihned jsem řekl, že nebudu chodit kolem horké kaše, ani vyprávět historky z práce nebo svůj osobní příběh. Prostě jsem šel hned k jádru věci. Potřeboval jsem, aby dal povolení k tomu, aby mi kubánská banka dala půjčku. Měl jsem nějaké své problémy, které jsem potřeboval řešit. Když mi začal odpovídat, nerozuměl jsem mu ani slovo. ‚Bzspbzsp‘. Pohlédl jsem na jeho tajemníka, jenže ten jenom pokrčil rameny a povídá mi: ‚To víte, on je nemocný člověk.‘ Jenže ještě než to stačil doříct, Lázaro se obrátil na člena své ochranky. ‚Vidíš tam ty dveře? Je tam mléka, čokoláda, sýr, šunka, máslo. Běž se nasnídat, můžeš sníst, kolik chceš.‘ Řekl to tak jasně a srozumitelně, jako to teď říkám já. Když ale mluvil se mnou, jako by vůbec nepoužíval samohlásky. ‚Bzspbzsp.‘ Nerozuměl jsem mu zhola nic. Snažil se mi naznačit dvě věci. První – kdykoliv se tady ukážeš, nedosáhneš vůbec ničeho. Já ti nemám co říct, takže už sem nelez. A druhá – jsem velmi mocný člověk. Mám tady mléko, čokoládu, sýr, šunku i máslo. Můžu mít všechno, na co pomyslím. Jenže pro tebe tady není ani prd.“
„Já jsem vlastně ve svém oboru pořádně nezačal pracovat nikdy. Měl jsem pracovat jako odborník na elektronická zařízení během vojenské služby, ale to nebyla otázka volby. Tam mi to nařídili povinně. Potom jsem se vrátil do Santiaga de Cuba. Tedy, ještě předtím nás shromáždili v budově divadla v Holguínu a tam se všech zeptali, jestli je někdo vystudovaný novinář nebo právník. Všem lidem s tímto vzděláním potom zařídili pracovní pozice v turismu. Byl rok 1993 a Kuba se začínala otevírat zahraničním turistům. Nám ostatním potom řekli: ‚Hlašte se ve svých provinciích, aby vám přidělili ubytování. Když pro vás nebude ubytování, dostanete podporu 100 pesos měsíčně a můžete se také přihlásit znovu na vysokou školu. Pokud tak učiníte, dostanete měsíční stipendium ve výši 120 pesos.‘ Takže já, s vysokoškolským diplomem a třemi dětmi, jsem v roce 1992 měl dostat 120 pesos a pokoušet se vystudovat další vysokou školu? Vždyť jsem právě dokončil jinou... a měl jsem tři děti… uprostřed Período Especial. Další možnost byla podpora 100 pesos měsíčně. To tehdy nestačilo ani na pečivo na jeden měsíc.“
„Před rokem 1989 se naší rodině žilo celkem dobře. Nebyla to žádná velká sláva, ale ani úplná bída. Můj otec bral 346 pesos měsíčně, což byly tehdy poměrně pěkné peníze. Tedy, nemohli jsme si kupovat každý měsíc nové oblečení, dokonce ani jednou za dva nebo tři měsíce. Já jsem dědil šaty po starším bratrovi a ten mladší to zase dostal, když jsem z toho já vyrostl. Musím ale říct, že doma bylo co jíst, a to hlavně v neděli. Když se ohlédnu do doby před nějakými třiceti, čtyřiceti lety, tak tehdy jsme měli hovězí maso téměř každý týden. Krmivo pro zvířata stálo směšné peníze, stejně jako dnes. Takže člověk měl jaksi větší jistotu. Když jste přišli do obchodu nebo kavárny, mohli jste si koupit sendvič s taveným sýrem nebo jogurt. Na to dnes zapomeňte. Bída, ve které žijeme, je děsivá. Dnešní děti sotva vědí, jak by se člověk vlastně měl správně stravovat. Většina z nás je trpí extrémní chudobou. Je mi až hanba o tom mluvit.“
Roberto Govea Pino se narodil 11. září 1966 ve městě Santiago de Cuba. Mohl se přitom stejně tak narodit také například ve Venezuele, protože jeho otec byl uznávaný elektrotechnik, který dostal na začátku 60. let nabídku pracovat v této jihoamerické zemi. Robertův otec ale nakonec tuto nabídku odmítl. Místo toho se odstěhoval do Santiaga de Cuba, druhého nejvýznamnějšího města na Kubě, kde začal také pracovat. Jelikož byl skutečně výjimečně zdatný, mohl se podílet na spuštění několika důležitých závodů, mezi kterými nechyběla například sklárna v Las Tunas. Se svou manželkou měl čtyři děti., z nichž tři byli synové. Rodina bydlela ve čtvrti Vista Alegre. Robertova matka se v duchu tradic věnovala chodu domácnosti a péči o čtyři děti. Během Robertova dětství sehrála důležitou roli při vštipování morálních zásad a základů slušného chování. Jeho otec byl spíše odměřený. Jeden z jeho bratrů zemřel v roce 2012 v Africe, kde se účastnil mezinárodní mise pod hlavičkou komunistické vlády. Už od útlého věku byl Roberto dobrý student, díky čemuž mohl následně nastoupit na Univerzitu v Las Villas, kde absolvoval obor elektrotechnika. Tam se také setkal s budoucím prezidentem Kuby, Miguelem Díaz-Canelem. Roberto věří, že Díaz-Canel je synem zesnulého lídra Fidela Castra. Na začátku 90. let Robertovi jeho univerzitní diplom nepřinesl žádné výhody. Po dokončení povinné vojenské služby si několik měsíců hledal práci. Poté začal pracovat jako opravř elektrických zařízení a postupem času si dokázal také přivydělat sestavováním konvertorů. Tímto způspbem byl schopný zajistit nutné finance pro celou svou širší rodinu. Dnes žije Roberto ve skromném příbytku a každodenně bojuje o holé přežití. Na ulici ho znají jako prodejce cigaret a mýdla. Jeho univerzitní diplom je mu podle vlastních skov prakticky k ničemu. Při několika příležitostech se osobně setkal s vysokými představiteli Komunistické strany Kuby, včetně Lázara Expósita Canteho.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
