Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Roberto Govea Pino (* 1966)

• Nació el 11 de septiembre de 1966 en Santiago de Cuba

• Su padre fue un técnico y contribuyó para poner en funcionamiento varias fábricas

• Uno de sus hermanos murió en una misión internacionalista en África

• Se graduó en Ingeniería Electrónica de la Universidad Central de Las Villas

• Ejerció varios trabajos en el mantenimiento de dispositivos electrónicos

• Cuando estalló la pandemia del covid-19, proponía el uso extensivo del aceite de hígado de bacalao como fuente de la vitamina D, pero no tuvo éxito

• Conoció en persona a Lázaro Expósito Canto, uno de los máximos representantes comunistas en la provincia de Santiago de Cuba

***český příběh uveden po španělském***

 

“Fue el año 1961. Mi padre trabajaba en Moa[1] con los americanos. Cuando se producía la ‘nacionalización’, el Che le hizo una propuesta.

Mi padre nunca me lo dijo, pero por lógica saco esta conclusión… Le propuso venir a trabajar a Santiago de Cuba, donde le nombraron jefe del montaje eléctrico. La primera fábrica fue la de los tornillos y después vinieron muchas más,” explica Roberto. Sin embargo, este no fue el único lugar que entraba en consideración. “Cuando nacionalizaban la industria de níquel, el superintendente le dijo que tenían negocios similares en Venezuela, pero mi papá rechazó la oferta,” dice. Su vida podía haber tomado un rumbo completamente distinto si en aquel entonces su padre hubiera decidido irse del país.  

El nefasto destino de un técnico mañoso en un país socialista

Eso no ocurrió y Roberto Govea Pino nació el 11 de septiembre de 1966 en Santiago de Cuba, la segunda ciudad más poblada de la isla y capital de la provincia que lleva el mismo nombre. En esta localidad, conocida entre otras cosas por la santería y el ron,  residió durante la mayor parte de su vida. Es decir, desde su nacimiento pasó unos 46 años viviendo en la misma casa ubicada en el reparto Vista Alegre. Allí creció junto con su mamá que era siempre ama de casa y con sus tres hermanos. Cuando se vendió la casa en 2013, su hermana mayor, junto con su mamá, se fueron a vivir a La Habana. Mientras tanto, Roberto se quedó viviendo en una casa humilde en Santiago de Cuba. “Tengo grandes cosas que aportarle a mi país y consideré que mi lugar era aquí,” explica. Poco antes de la mudanza, en 2012, uno de los hermanos de Roberto falleció en África cumpliendo una misión internacionalista[2]. Trabajó como ingeniero civil en Guinea Ecuatorial. “Reportaron que se había contagiado de alguna enfermedad. Yo pienso que debería haber sido ébola,” comenta Roberto.

Su padre era un técnico electricista. “Un gran hombre… dejó su imprenta tanto en la ciudad de Santiago de Cuba como en toda la provincia antigua del Oriente. Gracias a él le echaron andar la fábrica de vidrio de Las Tunas, la fábrica de acumuladoras en Manzanillo, una de las fábricas de hielo en Santiago de Cuba, la fábrica de tornillos… mi papá fue el jefe de montaje,” enumera tan solo algunos de los muchos lugares donde su padre llegó a contribuir con su amplio conocimiento. Sin embargo, los méritos se quedaron sin gran reconocimiento. “No le dieron ni un Moskvitch, ni un Lada, ni le mejoraron el sueldo.”  El salario del padre de Roberto fue determinado directamente por Che Guevara. Equivalía a unos 340 pesos. “Cuando se jubiló, se lo recortaron a los 180 pesos, en pleno Período Especial,” comenta Roberto y lo considera una enorme injusticia. Según cuenta, hubo técnicos electricistas que cobraban unos 1000 pesos hasta el último día. “Mi papá nunca hablaba de esto. Era un hombre superreservado, siempre me consideró un niñito.”

El padre de Roberto murió en 2002 de cáncer do próstata. Su madre falleció en 2019. “Fue el 14 de octubre de 2019, tres días antes de Alicia Alonso[3],” dice. De acuerdo con la tradición de la época anterior, la madre nunca trabajó y durante toda su vida se dedicaba a los cuatro hijos y al mantenimiento de la  casa. “Gracias a ella tengo buenos modales y una ortografía y redacción maravillosa.”

Las peripecias laborales y la teoría sobre la familia de Díaz-Canel

Más o menos hasta finales de los años 80, la disolución de la Unión Soviética y del campo socialista, la familia mantenía un nivel de vida que Roberto describe como ni bueno, ni malo. “Los 340 pesos de mi padre en ese tiempo era dinero. O sea, no nos permitía comprarnos ropa todos los meses. Entonces yo heredaba la ropa de mi hermano mayor y el más chiquito lo heredaba de mí. Sin embargo, en la casa se comía bien. Hasta la carne de res venía cada ocho, nueve días. En las cafeterías uno encontraba bocadito de queso crema, yogur…” cuenta y al mismo tiempo lamenta que hoy en día la situación está mucho peor. “La miseria es espantosa. Las nuevas generaciones no tienen la menor idea de cómo realmente debe vivir una persona. La mayoría vivimos en una pobreza extrema, me da asco y vergüenza decirlo.”

Roberto se graduó en Ingeniería Electrónica de la Universidad Central “Marta Abreu” de Las Villas en 1989. Allí conoció al actual presidente de Cuba, Miguel Díaz-Canel. Sostiene, que el político podía haber nacido como fruto de una relación que Fidel Castro supuestamente mantenía con una prostituta en Santa Clara. Con esta teoría se explica entre otras cosas las rápidas promociones que Díaz-Canel recibía en la Universidad Central de Las Villas. “Me impartió clases varios días, pero a los quince, veinte días ya pasó a ser el Secretario General de la Juventud Comunista en la Universidad. Pasado un mes le nombraron el Secretario General de la Juventud Comunista de la provincia Villa Clara. Nació con una estrella en la frente, en una cuna completamente distinta a la mía y a la de la mayoría de los cubanos. Es hijo del líder número uno, de Fidel Castro.”

A pesar de haberse graduado ingeniero electrónico, nunca ejerció la profesión como tal. “Estuve como ingeniero electrónico tres años en las Fuerzas Armadas en contra de mi voluntad, esto fue impuesto. Acabado el servicio militar, a todos los abogados y periodistas les garantizaron una plaza en turismo. A las demás especialidades: vayan a sus provincias para que les den ubicación. Si no hay ubicación, les van a dar 100 pesos de mantención mensual o pueden matricular otra carrera universitaria con 120 pesos de estipendio. ¿Cómo yo, acabado de graduarme, con tres hijos en 1992 voy a aceptar 100 pesos de salario mensual? Esto no alcanzaba ni para comprar el pan diario.” Roberto acabó viviendo unos dos o tres meses en la casa de su suegra. “Desesperado, sin dinero, sin saber qué hacer…” Siguiendo el consejo de ella se dirigió a la oficina provincial del Partido Comunista de Cuba. Sin embargo, la cosa no iba a mejorar. La funcionaria le propuso un trabajo en un contingente agrícola. “Si hubiera sabido que esta iba a ser la oferta, ni hubiera venido. Me ha insultado con esta propuesta. Acabé de graduarme, había sido un estudiante brillante para poder optar por la Ingeniería Electrónica y este país me manda a trabajar en la agricultura,” describe la respuesta que dio a la funcionaria. Pasado alrededor de un mes recibió una carta para presentarse en un taller de eléctrica donde tenían una plaza como técnico electrónico reparando las plantas de comunicación en las ambulancias.

Con la llegada del Período Especial al principio de los años 90, la isla se hundió en una crisis profunda que según Roberto hasta ahora no se acabó. Tenía que esforzarse mucho para mantener no solo a sí mismo, pero también a otros miembros de la familia. “En aquel momento, las cosas eran caras, pero era más factible encontrar el dinero. Llevaba un cartón de huevos, veinte o cincuenta libras de arroz y mi papá me preguntaba: “¿De dónde lo sacaste? ¿Por qué lo traes aquí?” Le respondí: “Ustedes tienen que comer. Mi mamá, tú, mis hermanos.” Y no era robado, era pagado. Yo amanecía de un día para otro trabajando. Me lavaba la boca y salía a trabajar sin haber dormido nada, construyendo convertidores de electricidad. La gente lo pagaba bien. Logré hacer en varias ocasiones un buen dinero y no faltaba la comida ni en la casa de mis padres ni de mis suegros.”   

En 1993 Roberto se divorció con su mujer y se fue a trabajar a Santa Clara. Entró a un taller de televisión y atendía dos repartos de la ciudad. Fue en medio de una visita a una casa donde había que arreglar a un dispositivo, donde una mujer le relató una historia sobre la prostituta a la que Fidel Castro vino a visitar varias veces en el año 1959. “En Santa Clara, esto lo sabe todo el mundo, se relata con una facilidad. Entonces empiezo a asociar todo eso… el nombramiento como el Secretario… todo eso era una orden del padre,” cree Roberto y añade que en Cuba uno siempre tiene que pensar las cosas dos veces, porque a su criterio el 99,9% de las noticias se fabrican. “Él que no esté de acuerdo conmigo que me perdone, pero este es el concepto mío.” También es un gran aficionado de la literatura. “Nadie imagina el conocimiento e inteligencia que aporta la lectura de libros a diario,” dice al respecto y cree que desgraciadamente la filosofía de la clase que gobierna en Cuba es tener a la población lo más agobiada posible para no disponer del tiempo suficiente para educarse.  “Todo el mundo tiene que preocuparse por la comida, por el vestido… mucha gente anda descalza. Y en fin, ¿qué tú resuelves con ser brillante en la escuela? Mirame a mí… ingeniero electrónico, muerto de hambre. El diploma no sirve ni para ir al baño, porque es un papel bastante duro.”

La arrogancia del poder

Cuando la pandemia del coronavirus irrumpió en Cuba en marzo de 2020, a Roberto se le ocurrió algo que podía mejorar la situación de la salud de la población. “Cada vez que cayó un catarro o una gripe, mi madre le tenía fe a un medicamento… el aceite de hígado de bacalao que no es más que la vitamina D. Cuando me puse a analizar la covid-19, no di cuenta de que eso no era más que una gripe, no es un monstruo o un gigante de siete leguas. Es una gripe mala, bien agresiva y virulenta, pero no deja de ser una gripe mala,” sostiene. Desde su punto de vista, la mala gestión de la pandemia debería convertirse en una razón para acusar al gobierno de crímenes de lesa humanidad. Roberto decidió llevar su propuesta basada en el uso de una medicina que en Cuba se encontraba a lo largo de las últimas décadas sin grandes dificultades a varios sitios oficiales, entre ellos la Direción Provincial de la Salud y la Oficina de Atención a la Población del Partido Comunista de Cuba. Poniendo de lado el potencial de la solución que Roberto proponía, hay que resaltar la arrogancia del poder que enfrentó. Lázaro Expósito Canto, coordinador de la Oficina de Atención y uno de los políticos oficialistas más poderosos de la provincia de Santiago de Cuba nunca le dio una respuesta. “Los dirigentes de Santiago de Cuba me han demostrado de qué pata cojean y lo diabólico que son para dirigir al pueblo de este país,” doce y describe cómo intentó visitarle a Lázaro Expósito en su casa. Le habló primero una mujer que según Roberto tenía más o menos 30 años. Era la esposa del político que tiene casi 70 años. “Pasados unos diez minutos llegó Lázaro en un carro muy lindo con aire acondicionado y traía consigo cuatro personas. Me rodearon, eran sus escoltas. Dijeron que no me podía atender y que regresara el otro día. Lo hice. Me senté en frente a él en su patio y a su izquierda se sentó su secretario personal. Lázaro me habló sin usar vocales, no se entendía nada. El secretario me miró y se encogió de hombros. Me dijo: “Imagínate, él está enfermo.” Pero no ha terminado de decirme esto y Lázaro comienza a hablar con él. “¿Ves a esta puerta? Allí hay leche, hay chocolate, hay queso, jamón y mantequilla. Desayuna y come todo lo que desees.” Había dos mensajes para mí. Siempre que vengas no me vas a entender, no tengo nada que decirte, así que no vengas más. El segundo mensaje… soy superpoderoso. Tengo leche, chocolate, jamón, queso, mantequilla, lo que me dé la gana, pero para ti no hay nada. Yo no tengo un pelo de tonto y capté los dos mensajes,” termina contando cómo transcurrió su encuentro con Lázaro Expósito Canto, quien haciéndose de demente en realidad a sus 70 años tiene un hijo de 3 años con la muchacha que le atendió a Roberto primero.

Roberto considera como una de las grandes ventajas de los que se esfuerzan y luchan por un mejor futuro de Cuba la existencia de Internet. “Ayuda a que se sepa todo lo que ocurre instantáneamente.” Él mismo dice que vive de la gracia de Dios, vendiendo cigarrillos y jabón. “Así es como me conoce esta ciudad, no tengo nada de lo que se necesita para poder dedicarme a mi profesión.” También cree que la migración masiva de los cubanos al extranjero hace que el régimen tiene menos adversarios dentro de la isla y así puede mantenerse en el poder. “Todo tiene una solución, pero si tú vas a mantener una posición cobarde, nunca va a haber una solución. No es instantánea, pero tampoco va a demorar años. Nos merecemos vivir como seres humanos y aquí hay talento para eso. Podemos lograrlo.”

 

[1] Moa es la capital cubana de la minería e industria del níquel.

[2] Buscando nuevas alianzas tras la caída de la Unión Soviética, el gobierno de Cuba empezó a enviar misiones de todo tipo para ayudar sobre todo en los países en vías de desarrollo en África, Ásia y América Latina.

[3] Alicia Alonso fue una bailarina profesional y coreógrafa cubana.

 

********************************

„Psal se rok 1962. Můj otec pracoval v Američany spravovaném dole ve městě Moa. Když revoluční vláda začala ‚znárodňovat‘, Che Guevara učinil otci nabídku.

Můj tatínek mi o tom nikdy přímo řekl, ale myslím, že je to zřejmé. Chtěl po něm, aby se odstěhoval do města Santiago de Cuba. To se také stalo. Otec tam dohlížel na zahájení provozu několika důležitých továren. První z nich byla továrna na výrobu šroubů, vysvětluje Roberto. Nicméně,  mohl se také narodil někde úplně jinde. „Při procesu znárodňování se otci zmínili o tom, že mají také obchodní zájmy ve Venezuele. Jenže otec jejich nabídku nepřijal,“ vypráví Roberto. Kdyby se tak stalo, jeho život je mohl ubírat podstatně odlišným směrem.  

 Neblahý osud význačného elektrotechnika v socialistické zemi

Jenže věci nabraly úplně jiný spád a Roberto Govea Pino se tak narodil 11. září 1966 v Santiagu de Kuba, druhém největším městě ostrovní země a metropoli stejnojmenné provincie. Na tomto místě, proslulém mimo jiné synkretickým náboženstvím santería nebo výrobou rumu, prožil největší část svého života. Bydlel celkem 46 let v domě stojícím ve čtvrti pojmenované Vista Alegre. Tam vyrůstal společně se svou matkou a třemi sourozenci. Když rodina dům v roce 2013 prodala, Robertova matka se společně s jeho nejstarší sestrou odstěhovala do hlavního města Havany. On sám zůstal žít ve skromném domku v Santiagu de Cuba. „Myslím, že této zemi ještě můžu něco přinést a věřím, že tohle je moje místo,“ vysvětluje. Chvíli předtím, než se sestra s matkou odstěhovaly, zemřel jeden z Robertových bratrů na mezinárodní misi pod hlavičkou kubánské vlády v Africe. Pracoval jako stavební inženýr v Rovníkové Guineji. „Sdělili nám, že zemřel kvůli nákaze nějakou tropickou nemocí. Myslím, že to musela být ebola,“ tvrdí.

Robertův otec byl elektrotechnik. „Velký člověk… zanechal velmi výraznou stopu jak v samotném městě Santiago de Cuba, tak v celé tehdejší provincii Oriente. Díky němu se rozběhla sklárna v Las Tunas, fabrika na baterie v Manzanillu, jedna z továren vyrábějících led v Santiagu de Cuba a taky továrna na šrouby… tam všude dohlížel na montáž elektrických prvků,“ vyjmenovává Roberto jen některé z mnoha závodů, které díky jeho velmi šikovnému otci spustily ostrý provoz. Nicméně, otcovy schopnosti nebyly nikdy po zásluze odměněny a uznány. „nedostal ani Moskvič, ani Ladu. Dokonce mu ani nezvedly výplatu.“ Otcův plat byl nějakých 340 pesos měsíčně. „A když šel do důchodu, vyměřili mu penzi ve výši 180 pesos. Speciální období, neboli Período Especial, se přitom podepisovalo na životní úrovni téměř všech,“ říká Roberto a cítí velkou křivdu, která byla na jeho otci spáchána. Podle jeho vlastních slov byli technici, kteří brali 1000 pesos až do konce svých dní. „Otec o otmhle nikdy nemluvil. Byl to velmi odměřený člověk, který mě měl vždycky za malé děcko.“

Robertův otec zemřel v roce 2002 po boji s rakovinou prostaty. Matka skončila svou životní pouť v roce 2019. „Bylo to 14. října… tři dny po smrti Alicii Alonso, dodává. V souladu s tradicí se Robertova matka věnovala péči o domácnost a své čtyři děti. „Právě ona mi vštípila zásady slušného chování a také mě naučila úhledně psát.“

Pracovní peripetie a teorie o původu Miguela Díza-Canela

Přibližně na konci 80. let, když se rozpadal Sovětský svaz a východní blok, si Robertova rodina ještě udržovala poměrně slušnou životní úroveň. Podle Roberta se jim nedařilo nikterak dobře, ale zároveň nemuseli živořit. „Těch 340 pesos, které vydělával můj otec, byly v té době poměrně slušné peníze. Tedy, nemohli jsme si dovolit kupovat každý měsíc nové oblečení. Dokonce ani každé dva nebo třo měsíce to nebylo možné. Takže já jsem dědil oblečení od svého staršího bratra a ten nejmladší zase nosil to, co už mi bylo malé. Je ale pravda, že jsme nestrádali co se týče jídla. A to hlavně v neděli. Takových třicet, čtyřicet let zpět jsme měli téměř každý týden na stole hovězí maso. V obchodech jsme si mohli koupit sendvič s taveným sýrem nebo jogurt…,“ vypráví a zároveň si povzdechne, že dnes je situace na Kubě ještě o mnoho horší. „Bída, kterou tady zakoušíme, je zdrcující. Dnešní děti v podstatě absolutně nemají ponětí o tom, co to znamená stravovat se zdravě. Žijeme skutečně v extrémní chudobě. Je mi z toho špatně, jen na to pomyslím…“

Roberto vystudoval elektrotechniku na Univerzitě Las Tunas v roce 1989. Tam se také setkal s budoucím prezidentem Kuby, Miguelem Díazem-Canelem. Podle teorie, které je Roberto zastáncem, je Miguel Díaz-Canel synem bývalého revolučního lídra a dlouholetého vládce Kuby, Fidela Castra, který měl udržovat vztah s prostitutkou z města Santa Clara. Tato teorie má vysvětlovat mimo jiné rychlý postup Díaze-Canela v rámci režimní nomenklatury. „Byl jsem na několika jeho přednáškách. Nicméně, po nějakých patnácti, dvaceti dnech, už byl generálním tajemníkem mládežnické komunistické organizace na univerzitě. Netrvalo to ani měsíc a povýšili ho na generálního tajemníka mládežnické organizace v celé provincii Villa Clara. Byl dítětem štěstěny, narodil se do podstatně jiného prostředí, než já a většina Kubánců. Je to syn nejvyššího, je to syn Fidela Castra.“

Roberto sice vystudoval elektrotechniku na vysoké škole, nikdy se však na odpovídající úrovni svému oboru nevěnoval. „Vlastně jsem pracoval jako odborník na elektronickáý zařízení během vojny. Jenže to nebyla otázka volby, tam mi to přikázali. Po skončení povinné vojenské služby svolali všechny do budovy divadla ve městě Holguín. Kdo měl novinářské nebo právnické vzdělání, dostal jisté místo v turistickém sektoru. Ostatním řekli, že se mají vrátit domů a požádat o přidělení bydlení. Pokud by nebylo k dispozici, měli jsme dostat 100 pesos měsíčne jako podporu v nezaměstnanosti. A taky jsme se mohli zapsat k dalšímu studiu na vysoké škole a pobírat stipendium ve výši 120 pesos. ‚Takže já, s univerzitním diplomem a třemi, jsem měl v roce 1992, na samém začátku Período Especial, měl přijmout skutečnost, že budu pobírat 100 pesos? To v té době nestačilo ani k tomu, aby člověk přežil celý měsíc jenom na chlebu.“ Roberto žil pár měsíců u příbuzných. „Byl jsem zoufalý, bez peněž a nevěděl jsem, co mám dělat…“ Nakonec se rozhodl vyslyšet radu své švagrové a podat stížnost na provinční centrálu Komunistické strany. Jenže to nemělo žádný efekt. Úřednice mu nabídla práci na venkově v zemědělství. „Kdybych to býval věděl, vůbec bych tam nechodil. Urazilo mě to. Já jsem měl čerstvě po studiu na univerzitě, celý život jsem se snažil mít ve škole dobré výsledky, abych mohl vystudovat, a tahle země mi nabízí práci v zemědělství,“ popisuje své rozčarování. Přibližně po měsíci pak přišel dopis, ve kterém ho žádali, aby se dostavil do elektrikářské dílny, kde se opravovaly přístroje používané v té době pro komunikaci v sanitkách.

S nástupem speciálního období se Kuba propadla do hluboké hospodářské recese, ze které se podle Roberta nikdy nevyhrabala. Musel vyvíjet obrovské úsilí, aby dokázal zajistit nejen sebe, ale i svou rodinu. „V té době byly věci dost špatně dostupné, ale pořád bylo jednodušší dostat se k nějakým penězům, než je tomu dnes. Když jsem tehdy k našim domů přinesl karton vajíček a deset nebo dvacet kilo rýže, otec se na mě tázavě díval a ptal se: „Kde jsi to vzal? Proč to sem taháš?“ Odpovídal jsem mu: „ Musíte přeci jíst… ty, matka, moji sourozenci. A není to kradené. Zaplatil jsem za to. Ráno jsem vstával a chodil do práce, aniž bych před tím stihnul jít spát. Umyl jsem si zuby a vyrazil jsem do práce. Sestavoval jsem konvertory. A lidé za ně byli ochotní dobře zaplatit. Několikrát se mi podařilo přijít si na solidní peníze a jídlo potom nechybělo ani u mě doma, ani u mých příbuzných.“

V roce 1993 se Roberto rozvedl se svou ženou a odešel za prací do města Santa Clara. Začal pracoval v dílně na opravu televizí a měl mít na starost celkem dvě městské čtvrti. A právě při jedné z návštěv v domě klientů, kterým opravoval televizi, vyslechl příběh o o jedné místní prostitutce a Fidelu Castrovi. Ten měl do ěmsta často jezdit kolem roku 1959. „V Santa Claře je to známý příběh, umí ho odvyprávět každý druhý… A já si umím některé věci spojit. To, jak se najednou z ničeho nic stal generálním tajemníkem… To byl plán jeho otce,“ věří Roberto a dodává, že na Kubě se musíte o všem rozmyslet minimálně dvakrát, protože drtivá většina toho, co se objevuje ve sdělovacích prostředcích, jsou lži. „Jestli se mnou někdo nesouhlasí, budiž… Já to vidím takto.“ Roberto je také vášnivým čtenářem. „Jen málokdo si umí představit, jaká moudrost se skrývá v knihách,“ říká a zároveň si myslí, že toho si je bohužel vládnoucí vrstva na Kubě dobře vědomá a cíleně se snaží, aby byli lidé co možná nejvíce unavení životem a na takové věci, jako je literatura, neměli vůbec čas. „Každý se musí starat o to, aby měl co jíst. Každýá se stará, aby měl co na sebe. A hodně lidí i tak chodí bez bot. Ono taky… na co by člověk studovat? Však stačí podívat se na mě. Jsem elektrotechnik s univerzitním diplomem. Jenže si s ním můžu tak akorát utřít zadek… tedy, kdyby nebyl tak tvrdý.“

Arogance moci

Když na Kubě v březnu roku 2020 propukla koronavirová pandemie, Roberto dostal nápad. Věří, že ho napadlo něco, co by mohlo pomoci v boji s koronavirem všem Kubáncům. „Pokaždé, když někdo doma dostal chřipku, moje matka věřila jedné konkrétní medicíně… byl to olej z tresčích jater. V podstatě je to především bohatý zdroj vitamínu D. Když jsem se blíže zaměřil na to, co je to vlastně koronavirus, zjistil jsem, že to není nic víc, než pěkně nepříjmená chřipka. Není to žádná sedmihlavá saň nebo tak něco. Je to zákeřná chřipka, velmi agresivní a nakažlivá, ale pořád je to chřipka.“ Roberto si dokonce myslí, že kvůli špatnému řešení koronavirové nákazy na Kubě by měla tamní vláda čelit obvinění ze zločinu proti lidskosti. Svůj návrh založený na celosplošném příástupu k oleji z tresčích jater se Roberto rozhodl doručit hned na několik oficiálních míst. Mezi nimi nechybělo Ředitelství zdravotní péče v provincii Santiago de Cuba y kancelář ombudsmana. A ať už by byl dopad jím nabízeného řešení jakýkoliv, je třeba konstatovat, že Roberto se přio své snaze setkal s arogancí moci v její nejčistší podobě.

Lázaro Expósito Canto, šéf pro komunikaci s veřejností Komunistické strany v provincii Santiago de Cuba a jeden z nejvlivnějších tamních politiků se nikdy neobtěžoval odpovědět mu. „Vedoucí představitelé města Santiago de Cuba mi ukázali svou pravou tvář a to, jak zvrácené byly a jsou jejich zájmy,“ říká a popisuje, jak se pokusil Lázara navštívit v jeho kanceláři. Nejdříve hovořil s jeho přibližně třicetiletou ženou. Lázarovi je přitom téměř 70 let. „Po deseti minutách čekání se objevilo luxisní auto s klimatizací a všemi možnámi vychytávkami. Vzadu jeli čtyři lidé, jedna žena a tři muži. Když jsem se obrátil na Lázara, ihned mě obstoupili. Řekli mi, že právě teď není možné s ním hovořit, a že bych měl přijít následujícího dne. To jem také udělal. Posadili mě naproti Lázarovi na dvorku jeho domu. Po jeho levici seděl jeho osobní tajemník. Lázaro na mě něco zadrmolil a nebylo mu vůbec rozumět. Bylo to, jako by mluvil bez použití samohlásek. Pohledl jsem na jeho tajemníka, jenže ten jenom pokrčil rameny. Řekl mi: ‚Musíš to chápat, ten člověk je nemocný.‘ Jenže nestihl to ani doříct, když v tom se Lázaro obrátil na svého sobního srážce a povídá mu naprosto zřetelně a srozumitelně: ‚Vidíš tam ty dveře? Je tam mléko, čokoláda, sýr, šunka i máslo. Bež tam a nasnídej se. Můžeš sníst všechno, co budeš chtít.‘ Snažil se mi tím sdělit dvě věci. První byla, že kdykoliv přidju, on mi nemá absolutně coříct. Druhé sdělení bylo o tom, že je všemocný. Má doma mléko, čokoládu, sýr, šunku i máslo, ale pro mě není ani kousek zo toho. Nejsem idiot a rychle jsem to pochopil,“ popisuje, jak probíhala audience u Lázara Expósita Canta, který ze sebe sice dělal nemocného člověka, ale ve skutečnosti byl i ve svém věků schopný v klidu zplodit tehdy tříletého syna.

Podle Roberta je velkou výhodou dnešní doby rozšíření připojení k internetu. „Díky tomu ví celý svět o všem, co se stane na druhé straně zeměkoule.“ On sám zdůrazňuje, že přežívá hlavně díky lásce Boží. V ulicích prodává cigarety a mýdlo. „Tak mě znají lidé ze sousedství. K tomuá, abych se mohl věnovat svému původnímu zaměstnání, nemám vůbec žádné vybavení.“ Zároveň se domnívá, že masová migrace z Kuby je pro společnost na ostrově nevýhodná. Podle něj tím komunistická vláda přichází o své odpůrce, kteří by mohli být platní v boji za lepší budoucnost. „Na všechno existuje nějaké řešení. Nebude to hned, ale taky to nebude trvat roky. Zasloužíme si žít důstojně, jako lidi. A můžeme toho dosáhnout.“