Lubomír Gižický

„Než soud začal, tak přijel obhájce ex offo a prohlásil: ,Synku, máš to složité. Oni tě asi pověsí.‘ Řekl mi naprostý nesmysl. Měl jsem osmnáct a o právu jsem neměl žádný tušení. V květnu mě zavřeli a v červenci jsem měl osmnáct. A na podzim mě teprve soudili. Bylo s podivem, že mě brali jako mladistvého, že jsem činnost spáchal ještě v době mladistvé. Čili proto jsem dostal jen šest roků. Strýc, který byl jen účastníkem, dostal devět roků, protože celou tu věc jsem řídil a vedl já.“

„Tři měsíce. Přitom všechno věděli. Nechápu, proč to všechno muselo být. Potom mě v Tišnově dávali doktoři dohromady, protože já měl nohy takhle. Vůbec nic jsem neobul. Prostě mně strašně otekly nohy. To byl důsledek výslechu na StB. Když potom definitivně skončily výslechy, tak jsem měl roztlučený paty. Moc se o tom nechci bavit. Já totiž dodnes nevím, kdo mě mlátil, kdo mě vyslýchal. Oni mně nasadili v kobce brýle na horské slunce, který byly naprosto neprůhledné. Teď mě vedl bachař za ruku a dovedl mě do nějaké kanceláře a tam mě posadil na židli, ruce dozadu, želízka a teď jsem byl fackovací panák. Pořád se mě na něco vyptávali. A já jsem pořád říkal: ,Nic nevím. Vždyť vy všechno víte. Vždyť vám to musel ten Krejčí všechno říct.‘ Tak to trvalo tři měsíce, ty výslechy.“

„Potom, když už výslechy skončily, tak mě posadili do kanceláře k takovýmu pro mě tenkrát staršímu chlapovi. On měl tenkrát něco kolem padesátky. A vím, že kouřil faju a klepal do stroje a psal protokol. Teď sebral jeden ten papír, dal mi ho a řekl: ,To mi podepíšeš.‘ Já jsem se díval a tam bylo napsáno, že se mnou bylo zacházeno slušně. Říkal jsem, že tohle nemůžu podepsat. ,Nemusíš, jak chceš.‘ Zmáčknul knoflík, přišli hoši a hodili mě do sklepa. Bez bot. Jenom v ponožkách, kalhotech a košili, do takové místnosti pod schodama, která byla o trošku větší než to křeslo. Jak dlouho jsem tam byl, to nevím, protože tam byla absolutní tma. Nevím, jak dlouho, ale bylo to delší dobu. Napřed mě strašně studil ten beton, ale potom už to přestalo bolet. Pak mně bachař donesl trochu melty a půl krajíčku chleba. Já mu říkám: ,Vyřiďte, že to podepíšu.‘“