Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lubomír Gižický (* 1933)

• narozen v roce 1933 v Ostravě

• pokus o sabotáž ve vítkovické cementárně

• StB v Moravské Ostravě

• výchovný ústav pro mladistvé delikventy v Zámrsku

• voják Československé lidové armády

• ve vykonstruovaném procesu degradován

• v současnosti Ostrava

Lubomír GIŽICKÝ

Než soud začal, tak obhájce prohlásil, že to mám složité a že mě asi pověsí

Lubomír Gižický se narodil v roce 1933 v Ostravě–Zábřehu. Po převzetí moci komunistickou stranou ho s odvoláním na třídní původ nepřijali na průmyslovou školu. Společně se strýcem proto plánoval útěk na Západ. Při jeho organizování se Lubomír o útěku zmínil i jednomu spolužákovi, který byl ale tajným spolupracovníkem StB. Spolužák navrhl, aby před odchodem provedli sabotážní akci ve vítkovické cementárně, a tím si vylepšili svou pozici v zahraničí. Když pak 19. dubna 1951 vnikli do objektu cementárny, hned je zatkla státní policie. Lubomír pak prošel drastickými výslechy na StB v Moravské Ostravě. V době vniknutí do cementárny byl ještě nezletilý, a tak si za trestný čin velezrady, pokusu o sabotáž a trestný čin vyzvědačství odnesl od soudu na tehdejší dobu relativně nízký trest šesti roků vězení. Čtyři roky pak strávil ve výchovném ústavu pro mladistvé delikventy v Zámrsku, než byl propuštěn na amnestii prezidenta republiky.

Špatný třídní původ

Když bylo Lubomírovi pět let, přestěhoval se s rodiči do Zlína, kde otec nastoupil těsně před válkou do Baťových obuvnických závodů. Ve Zlíně pak rodina zůstala až do roku 1945. Lubomír tam prožil normální dětství, které spíše než válečné období ovlivnil vztah s otcem. „Maminka mě měla hrozně ráda. Měli jsme spolu velmi pěkný vztah. Ovšem můj táta mě odmalička neměl rád. Možná, že to nebylo ve skutečnosti, ale já jsem měl vždycky ten pocit, že ať dělám cokoli, tak mu se to nelíbí. V osmdesátých letech, když už jsem byl vedoucí střediska, tak se tatínek začal chovat trošku jinak. Dokonce to došlo tak daleko, že se mi omlouval. Já jsem to samozřejmě nepřijal a říkal jsem mu: ,Ty se mi nemáš za co omlouvat. Jsi můj otec a kdybys dělal nevím co, tak vždycky budeš můj otec, a tím to končí. Pro mě jsi byl vždycky tatínkem a tatínkem zůstaneš,‘“ vzpomíná Lubomír Gižický.

Krátce po válce se rodina opět vrátila do Ostravy, kde otec nastoupil do vítkovických strojíren jako konstruktér (technický úředník). V roce 1948, kdy komunistický režim převzal moc ve státě, dokončil Lubomír měšťanskou školu. Tehdy mu bylo čtrnáct let a měl stejné problémy jako ostatní mladí lidé jeho věku a o politiku se vůbec nezajímal. „Politika mně nic neříkala. Řídil jsem se spíš skautským heslem a dodržoval jsem skautské zákony, protože to byl základ všeho.“ Jeho postoj se změnil, když z důvodu špatného třídního původu nebyl přijat na průmyslovou školu. „Dělal jsem zkoušky na průmyslovku. Jenomže jsem dostal odpověď, že jsem nebyl přijat. Tak jsem se ptal jednoho tamějšího profesora, který bydlel vedle nás a s jeho synem jsem kamarádil, a on mi odpověděl, že můj otec není dělnického původu a že je technický úředník, a proto nemám nárok. Takže jsem se vyučil u Československých stavebních závodů jako stavební zámečník. Nemám už ale výuční list, to už na mě nevyšlo, protože tehdy jsem se rozhodl utéct za hranice. Bratr mojí maminky, můj strýc, byl mnohem mladší než moje maminka, tak s ním jsem se dal dohromady a domluvili jsme se, že zmizneme za hranice,“ vzpomíná Lubomír Gižický, který spolu s o devět let starším strýcem Antonínem Pastyrniakem organizoval útěk za hranice, a to i přesto, že jeho otec v roce 1949 vstoupil do komunistické strany. Antonín Pastyrniak znal trochu Německo, protože za války tam pracoval při nuceném nasazení. Lubomír měl zase kontakt na osobu, která ho měla převézt přes hranice na jižní Moravě. Ani dnes ale nechce tohoto převaděče prozradit. „To Vám neřeknu, ani kdybyste mi dal nevím co,“ dodává.

Zrada spolužáka

Lubomír Gižický vypráví, že při organizování útěku se svěřil jednomu ze svých spolužáků, který navrhl, aby společně provedli sabotáž ve vítkovické cementárně. „V době přípravy jsem se setkal s jedním spolužákem z pokračovací školy, nějakým Janem Krejčím. Slovo dalo slovo a já jsem mu říkal, že mizím, že už tady nebudu. Doporučil mi, že by nebylo špatný, abychom něco vyvedli, ať v tom zahraničí máme nějaké renomé. Tak jo, tak jsme s mým strýcem domluvili, že v cementárně ve Vítkovicích, kde pracoval strýc, že tam uvolníme šrouby na nějakém elevátoru, který transportuje cement, protože cement byla v té době strategická surovina. Žádné výbušniny, nic takového, ale prostě povolíme šrouby, kterými ten elevátor drží, a když se to rozjede, tak to spadne a zdržíme výrobu.“

Když pak 19. dubna 1951 vnikli do areálu vítkovických cementáren, ušli jen pár kroků a byli zatčeni. „Tak jsme tam vlezli s Krejčím a jeho kamarádem, nějakým Konvičkou, o kterém jsem už potom nikdy v životě neslyšel. Strýc tam nechal pootevřený okno a tím jsme vlezli dovnitř. Rozsvítily se reflektory. Lidové milice, policajti se samopaly a s želízky a byli jsme zatčeni.“

Ve spárech StB

V době zatčení měl Lubomír jen sedmnáct let. Na následující tři měsíce strávené ve věznici StB v Moravské Ostravě vzpomíná jako na nejhorší ve svém životě. „Nechci na to vzpomínat a nevzpomínám, protože to byla nejstrašnější doba mého života. Nerad o tom mluvím a, upřímně řečeno, já i nerad čtu knížky těch muklů, kteří zažili to peklo a prožili podobné věci jako já. Působí to hrozně na mou psychiku. Byly to nejhorší tři měsíce v mém životě,“ vypráví Lubomír Gižický, který se nakonec přece jen rozpovídal o praktikách při výsleších na StB. „Tři měsíce. Přitom všechno věděli. Nechápu, proč to všechno muselo být. Potom mě v Tišnově dávali doktoři dohromady, protože já měl nohy takhle. Vůbec nic jsem neobul. Prostě mně strašně otekly nohy. To byl důsledek výslechu na StB. Když potom definitivně skončily výslechy, tak jsem měl roztlučený paty. Moc se o tom nechci bavit. Já totiž dodnes nevím, kdo mě mlátil, kdo mě vyslýchal. Oni mně nasadili v kobce brýle na horské slunce, který byly naprosto neprůhledné. Teď mě vedl bachař za ruku a dovedl mě do nějaké kanceláře a tam mě posadil na židli, ruce dozadu, želízka a teď jsem byl fackovací panák. Pořád se mě na něco vyptávali. A já jsem pořád říkal: ,Nic nevím. Vždyť vy všechno víte. Vždyť vám to musel ten Krejčí všechno říct.‘ Tak to trvalo tři měsíce.“ Nakonec byl přinucen podepsat i lživý protokol o výpovědi. „Potom, když už výslechy skončily, tak mě posadili do kanceláře k takovýmu pro mě tenkrát staršímu chlapovi. On měl tenkrát něco kolem padesátky. Vím, že kouřil faju a klepal do stroje a psal protokol. Teď sebral jeden ten papír, dal mi ho a řekl: ,To mi podepíšeš.‘ Já jsem se díval a tam bylo napsáno, že se mnou bylo zacházeno slušně. Říkal jsem, že tohle nemůžu podepsat. ,Nemusíš, jak chceš.‘ Zmáčknul knoflík, přišli hoši a hodili mě do sklepa. Bez bot. Jenom v ponožkách, kalhotech a košili, do takové místnosti pod schodama, která byla o trošku větší než křeslo. Jak dlouho jsem tam byl, to nevím, protože tam byla absolutní tma. Nevím, jak dlouho, ale bylo to delší dobu. Napřed mě strašně studil ten beton, ale potom už to přestalo bolet. Pak mně bachař donesl trochu melty a půl krajíčku chleba. Já mu říkám: ,Vyřiďte, že to podepíšu.‘“

Před soudem Lubomír prošel ještě několika věznicemi. Celých šest měsíců byl na samotce, aby jako politický vězeň náhodou negativně neovlivnil některého z ostatních mladistvých vězňů zavřených například za krádeže nebo násilnou trestnou činnost. „Pořád jsem byl na samotce. A to je jedna z věcí, která mně strašně vadila. Dovedete si představit v sedmnácti letech nemít s kým promluvit? To bylo něco strašnýho,“ vypráví Lubomír Gižický, který dodává, že dlouhé chvíle v celách si krátil imaginárním řízením auta.

Na konci listopadu 1951 stanul před státním soudem v Brně Lubomír Gižický se strýcem Antonínem Pastyrniakem a dvěma kamarády Jiřím Foltou a Alešem Pavlovským, kteří pouze věděli o jejich chystaném útěku za hranice. „Než soud začal, tak přijel obhájce ex offo a prohlásil: ,Synku, máš to složité. Oni tě asi pověsí.‘ Řekl mi naprostý nesmysl. Měl jsem osmnáct a o právu jsem neměl žádný tušení. (…) Potom u soudu přísedící křičel, že jsme chtěli vraždit. Bylo to strašný vystoupení. Spíš mi to tam připadalo jako nějaký komický výstup, protože ten přísedící po nás pořád křičel, že jsme chtěli vraždit.“ Lubomír Gižický byl prý sice označen za organizátora celé akce, ale protože čin spáchal v mladistvém věku, byl za velezradu, pokus o sabotáž a vyzvědačství odsouzen „jen“ k šesti letům vězení. Jeho strýc dostal devět let, Josef Folta dva roky a Aleš Pavlovský soud opustil s podmínečným trestem.

Ve výchovném ústavu pro mladistvé delikventy

Po soudu byl převezen do ústavu pro mladistvé delikventy nacházejícího se na zámku v Zámrsku. V té době se v něm nacházeli především nezletilí odsouzenci z činnosti proti komunistickému režimu, ale byli tam také mladí zloději a násilníci. Jak vzpomíná Lubomír Gižický, panoval v něm velmi tvrdý vojenský režim. „Když jsem tam přišel, tak jsem dostal kýbl a hadr. Tam každý musel projít tak zvaně přes vodu. Kýbl, hadr a šůrovalo se. Zámek je víceúhelníkový a dole je to celé vydlážděné. Celý ten spodek a chodby v prvním, druhém a třetím patře se denně šůrovaly. Všechno se to muselo blýskat. (…) Byl to velmi tvrdý dril. Museli jsme vojensky vystupovat. Vojensky se tam zdravilo. Kdo špatně pozdravil, tak dostal nějaký trest. V prvé řadě jste se musel naučit stlát postel. Muselo to být jak podle pravítka. Bylo nutné se to velmi rychle naučit, a když se to člověk rychle naučil, tak neměl tolik problémů. Každý den se to tam hodnotilo. Na světnicích byly xilolitové podlahy a ty se každý den leštily. Byly napastované a my měli takové široké kartáče a s nimi jsme museli dělat kroužky. Než se udělala celá místnost, tak to dalo dost zabrat, ale taky to vypadalo. Podle toho se hodnotilo a třeba jsme za dobré hodnocení dostali přídavek na jídle nebo jsme mohli dostat dopis nebo se podívat na film nebo něco jiného.“

Mladiství vězni museli za účelem převychování pravidelně navštěvovat politická školení. „Doslova nás tam oblbovali,“ vzpomíná Lubomír Gižický, který ve výchovném ústavu zhlédl desítky propagandistických filmů. Dozorci prý mladistvé vězně budili i o půlnoci, aby jim odpověděli na nějaké z témat politického školení. Každý mladistvý v Zámrsku vykonával nějakou denní činnost. Lubomír pracoval například v kuchyni nebo na výstavbě baráků pro dozorce. V roce 1955 Lubomíra Gižického propustili na amnestii prezidenta republiky.

S cejchem nepřítele socialistického zřízení

Po návratu z vězení nastoupil Lubomír Gižický jako dělník v elektrárně Vítkovických železáren, ale již za několik měsíců musel narukovat na vojnu. Naštěstí pro něj byly v té době PTP, kam byly posílány tzv. politicky nespolehlivé osoby, již zrušeny, a tak nastoupil k protiletadlovému dělostřelectvu do Kroměříže. Lubomír Gižický byl na vojenský režim zvyklý již ze Zámrsku, a proto mezi nastupujícími mladíky prezenční služby vynikal. „Přišel jsem k útvaru a v přijímači jsem byl samozřejmě hvězda. Ti ostatní byli synáčci od maminek a já jsem přišel z kriminálu. Měl jsem to všechno v malíčku. Všichni se chodili dívat na moji ustlanou postel. Po přijímači bylo rozdělení k jednotlivým útvarům. Já jsem přišel před komisi a oni na mě: ,My tady něco máme.‘ Já říkám: ,Ano, byl jsem zavřený za protistátní činnost.‘ – ,Máme to tady, ale to nevadí. Jste vzorný voják a půjdete do poddůstojnické školy.‘“

Lubomír Gižický se nakonec po vojně upsal armádě. Jeho minulost politického vězně ale byla v Československé lidové armádě nepřípustná a po příchodu nového politického komisaře byl v předem připravené akci obviněn z rozkrádání majetku, degradován, a nakonec z armády odešel. Jednoho dne totiž Lubomíra Gižického kontaktoval jeden z poddůstojníků, jestli nechce koupit vyřazené vojenské povlečení. Povlečení bylo o něco málo levnější než v obchodě, a tak si Lubomír Gižický pár kusů oficiálně zakoupil. Jak vzpomíná, zanedlouho byl obviněn z rozkrádání vojenského majetku. „Za týden nato jsem měl soud přímo na útvaru. Prokurátor plukovník Holomek (Tomáš Holomek – pozn. autora), který byl cigán, ze mě udělal šíleného darebáka. Zbavili mě hodnosti, ale nepotrestali. Nic jsem neukradl. Nevzal jsem nikomu ani desetník. Dokladoval jsem to stvrzenkou, ale to je nezajímalo. Prý jsem to neměl tak levně kupovat. Bylo to asi o stovku levnější než v obchodě. (…) Takže jsem z vojny odešel jako vojín.“

V roce 1962 nastoupil Lubomír Gižický k Pozemním stavbám v Ostravě, kde prý nikdy moc nehleděli na jeho minulost politického vězně. Postupně byl povyšován, při zaměstnání vystudoval večerní průmyslovou školu, a nakonec se stal vedoucím celé dopravy u pozemních staveb. Takto vysokého postu docílil i přesto, že nikdy nevstoupil do komunistické strany, i když měl v roce 1978 na mále a na stole mu už ležela vyplněná přihláška. „Měl jsem z toho hrůzu, protože moje dcera zrovna uvažovala o vysoké škole. Naštěstí to neprošlo, protože tehdy byla předsedkyní partaje celého podniku paní, která mě neměla ráda, tak to škrtla, roztrhala a bylo hotovo,“ vzpomíná pamětník, kterému čtyři roky předtím zemřela manželka Olga a on zůstal sám s dvěma dospívajícími dcerami. „To bylo kruté období. Skoro dva roky jsme byli s dcerami sami a mezi tou dobou jsem už začal chodit se svou druhou ženou, ale bez vědomí holek. Potom, když se to holky dozvěděly, tak z toho moc radost neměly. Pořád byly přesvědčený, že si mě bere kvůli penězům, ale pak během poměrně krátké doby zjistily, že to tak není, že mě má skutečně ráda, že se o mě přepečlivě stará a všechno klape tak, jak klapat má,“ vzpomíná Lubomír Gižický, který s ženou Erikou žil v Ostravě pětatřicet let, než v roce 2010 zemřela.

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, e-mail: vitlucuk@seznam.cz.