Raúl C. García

* 1946

  • „Chtěl bych, aby to bylo to nejlepší, ale jak se věci vyvíjejí, nemyslím si, že je to příliš blízko. Chtěl bych, aby to bylo už dnes v noci. Neobhajuji žádnou diktaturu, ani pravicovou, ani levicovou. Ale když pravicová diktatura něco udělá, celý svět, počínaje papežem, se na ni vrhne. Když jde o levicovou diktaturu, komunismus, je to pro celý svět jakási milost. A právě to se děje na Kubě. Pokud neexistuje něco, co jim zkomplikuje život, například Spojené státy, neudělají to. Bohužel na Kubě je to jinak. Už roky jsem si přál, aby to tam skončilo. Ale jak se věci ukázaly v průběhu let, oni dělají vážné chyby a zároveň jsou velmi obratní v tom, jak je dělají. Vědí, jak pracovat s lidmi i se Spojenými státy, aby ty chyby páchali. Dopouštějí se závažných omylů, například vraždí svůj vlastní lid... Lidé tam jsou uvězněni. Ale s ostatními jsou velmi opatrní. Nejde o to, že by člověk chtěl, aby Spojené státy něco udělaly za něj, ale na celém světě každá revoluční snaha vždy potřebuje pomoc někoho jiného.“

  • „Sandino je oblast v provincii Pinar del Río, velmi vzdálené místo téměř na samém konci poloostrova. Půda tam byla písečná a neúrodná. Na Kubě není poušť, ale říkal jsem si, že se tomu podobá, protože tam byla jen písečná zem. Vláda tam lidi posílala do úplné izolace, obklopené vojenským dohledem. Byli tam jen muži – žádné ženy. Měsíce neviděli své manželky ani děti. Můj otec strávil měsíce bez kontaktu s mojí matkou a sourozenci. Byli tam nuceni stavět. Žili ve velkých halách, organizovali je do brigád a začali s výstavbou. Samozřejmě pod nátlakem vojáků. Ale oni tam nechtěli být – chtěli pracovat na své vlastní půdě, na svých farmách. Museli tam stavět haly, domy a budovy, které měly sloužit jako jejich trvalé obydlí. Chtěli je tam nechat navždy. Můj otec ale řekl, že svou rodinu do Sandina nevezme. Nakonec je přemístili do Camagüey, kam odcházeli lidé, kteří byli vystěhováni ze svých domovů. Na Kubě se slovo ‚vystěhování‘ nepoužívá. Podle režimu nikdy nikdo nebyl vystěhován ani žádná rodina nebyla poškozena. Ale pravda je úplně jiná. V Sandinu pracovali bez jakéhokoli platu, s nelidským zacházením, a jídlo? O tom ani nemluvím – bylo to ještě horší. Můj otec tam zůstal téměř čtyři roky.“

  • „Venkované, jak jsem vám říkal… Oni [vláda] začali s tím povykem ohledně pozemkové reformy, o venkovanech, o černoších… A všechno to byla lež, samá faleš. Zavedli pozemkovou reformu, a pokud jsi měl statek, [tak ti ho vzali]… Boj ale nebyl pomstou za to, že nám vzali statky, že jsme se kvůli tomu pustili do boje. Většina, velké procento, téměř všichni venkované, byli chudí lidé. Já byl dítě, neměl jsem nic, statek patřil mému dědečkovi. Ale boj nebyl o tom, že nám vzali půdu a my jsme se kvůli tomu vzbouřili – tak to nebylo. Byli to venkované, kdo se postavil na odpor, kdo šel do guerilly proti Fidelovi. Ne milionáři, ale venkované. Ti, kdo něco měli, o to přišli. A způsob, jakým to vláda prováděla, byl zločinný.“

  • „Můj život v guerille byl velmi krátký. Neustále jsme si pomáhali navzájem. Byli tam velmi tvrdí bojovníci. Tábory byly improvizované, nešlo o stálý tábor. Nebyl to tábor, kde bys mohl být celé dny bez problémů – šlo o neustálý pohyb. S jídlem to bylo velmi obtížné – existovali spolupracovníci, kteří ho mohli přinést, ale pokud se situace změnila, nebylo možné jídlo dopravit a museli jsme trávit noci i dny v dešti nebo v jakýchkoli jiných podmínkách. Péče o raněné byla extrémně náročná. Raněné nebylo možné odvézt do nemocnice, ošetřovali je rolníci. Existovaly kontroly, které tě mohly zatknout, pokud jsi do těchto oblastí vstoupil s léky nebo oblečením. Život v guerille byl velmi těžký. Jak už jsem říkal, tábory nemohly být stálé, musely být neustále v pohybu. Nebylo žádné území pod kontrolou. Každý byl ve své oblasti a neustále se přesouval. Ofenzívy přibývalo a podpory ze strany spolupracovníků guerilly ubývalo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Miami, 24.05.2017

    (audio)
    délka: 01:33:34
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Castrovský režim nám vzal naději, a tak jsme se ji vydali hledat.“

Raúl C. García
Raúl C. García
zdroj: Archivo de Post Bellum

Raúl García se narodil 3. března 1946 na Kubě v chudé rolnické rodině. Když v roce 1959 zvítězila Kubánská revoluce a k moci se dostala komunistická vláda Fidela Castra, bylo Raúlovi teprve 13 let. Už ve svých 17 letech, v roce 1963, se připojil k proticastrovskému odboji v Guerrille Escambray, která operovala v horách stejného jména. Nicméně, jen o pár měsíců později, 15. srpna 1963, byl zajat vládní armádou a odsouzen k 30 letům vězení. Jeho rodina se už nikdy nemohla vrátit na svou farmu, kterou jim vláda zabavila hned po Raúlově zatčení. Jeho matka a sedm sourozenců byli přesídleni do oblasti Miramar, zatímco jeho otec byl poslán na nucené práce na Isla de Pinos (Ostrov borovic). Raúl byl propuštěn z vězení v roce 1979 po 16 letech odnětí svobody a o několik týdnů později byl spolu s dalšími 4 000 propuštěnými vězni poslán letecky do Miami v USA, kde žije dodnes.